Šest největších centrálních bank světa vlastní ekvivalent 30 procent světové ekonomiky. Není to zadarmo. Ta slova jsou odzbrojující. „Abych byl upřímný, o tom, co jsme vytvořili, moc nevíme,“ řekl v roce 1918 Benjamin Strong mladší, první šéf Federal Reserve Bank of New York, jedné ze dvanácti poboček tehdy pět let starého Fedu. Během následující téměř stovky let se v tom ohledu změnilo méně, než by se na první pohled zdálo.
„Nejde o ekonomiku, vy hlupáci. Skutečným problémem je Federální rezervní systém,“ napsal emotivně před dvěma lety renomovaný časopis Forbes, „pokud si myslíte, že tato instituce – kterou vytvořili bankéři ku prospěchu bankéřů, aby zabránili panice, kterou sami vyvolávají – je hloupá, pak jste možná hloupí sami.“
Jen o několik měsíců později napsal neméně renomovaný deník Financial Times, že „lidé odedávna zbytečně sledují centrální banky. Oxfordští absolventi rozebírají, co řekne Mark Carney (guvernér Bank of England – pozn. red.) a Janet Yellenová (šéfka Fedu – pozn. red.). Je to ztráta času. Mohli by zrovna tak vyzkoušet čajové lístky – alespoň by mohli produkt své práce později vypít“.
Spekulanti Na Příkopě: ČNB za čtyři roky ztrojnásobila devizové rezervy
Míra neshody o významu institucí, jimž po finanční krizi připadl úkol udržovat globální ekonomiku v chodu, je mezi lidmi z branže pozoruhodná. Jedna věc je však jistá: centrální banky se na ekonomické scéně staly nejen hráčem aktivním, nýbrž rovnou dominantním. Jejich moc má navíc sklon růst stále rychleji – a to je problém hned z několika důvodů najednou.
Raketový nárůst
Šest největších centrálních bank světa – americký Fed, Bank of England, Evropská centrální banka, Bank of Japan, Schweizerische Nationalbank a Čínská lidová banka – v současné době drží cenné papíry v hodnotě zhruba 23 bilionů dolarů, což zhruba odpovídá 30 procentům světového HDP (a asi 40 procent HDP jejich mateřských zemí). Před nástupem finanční krize v roce 2007 to přitom bylo pouze zhruba pět bilionů.
Drtivou většinu onoho raketového nárůstu (viz graf Kdo vlastní svět) má na svědomí nákup vládních dluhopisů; v posledních letech ale centrální banky zintenzivnily i nákupy v soukromém sektoru. Třeba Švýcarská národní banka vlastní americké akcie za rekordních 80 miliard dolarů.
Nákup dluhů, jež v bankéřské mluvě patří k aktivům, navíc zrychluje. Za první čtyři měsíce letošního roku skoupilo pět centrálních bank – ve výčtu nefiguruje Čínská lidová banka – dluhy za bilion dolarů a v květnu pak za dalších půl bilionu. To je hodně. Za půldruhého bilionu dolarů by šlo, pro srovnání, koupit polovinu veškerého světového zlata.
Kromě toho to o mnoho přesahuje částku (200 miliard dolarů měsíčně), kterou Deutsche Bank na konci loňského roku zveřejnila jako svůj odhad hranice, jejíž překročení vyvolá na trhu s různými aktivy tvorbu nebezpečných bublin. A skutečně, burzy v Evropě i Americe, bitcoin nebo trh s luxusními nemovitostmi (viz graf Bubliny) stoupají, jako by polykaly helium.
Pikantnosti na celé situaci dodává fakt, že centrální banky se vydaly cestou masivní expanze v letech 2007 až 2008, kdy veškeré světové finance hrozily sesypáním. Napumpovaly tehdy do svých ekonomik spoustu hotovosti, která si rychle našla cestu do luxusních pater, například londýnských nemovitostí. Jedním z vedlejších účinků této léčby je prudké prohloubení – ačkoli nikoli vznik – příjmové nerovnosti, jíž jsme v západních ekonomikách svědkem (viz graf Od chudých k bohatým).
Když se však ekonomiky alespoň podle některých kritérií zase rozjely, další fáze, laicky pojmenovatelná jako vracení dluhů, nenastala. Naopak, zadlužení příslušných zemí nejenže se nesnížilo, jak by se dalo ve fázi šlapajícího hospodářství logicky očekávat, nýbrž stále roste, na čemž má lví podíl veřejný sektor.
Nabízejí se tedy tři otázky. Zaprvé: Co je příčinou takového stavu? Zadruhé: Jaké jsou možné následky? A konečně zatřetí: Co lze učinit pro nápravu? Odpovědi nevybízejí k optimismu.
Zjednodušeně řečeno je příčinou rostoucího zadlužení (protože každý čerstvě natištěný dolar či euro jdou na trh coby dluh) fakt, že jak jednou začaly centrální banky trh živit, ten si na to velmi rychle zvykl. „Hlavním kanálem přenosu likvidity do reálné ekonomiky je zvyšování cen aktiv,“ píše zpráva, již na jaře zveřejnila Citi Research, výzkumná instituce Citibank. „To vyžaduje neustálý růst objemu aktiv v rozvahách centrálních bank,“ uvádí se dále. Jinými slovy, centrální banky na jedné straně držely úrokové sazby dole a na druhé straně nahrazovaly poptávku (například nákupem akcií).
Následky jsou neveselé. Ony bubliny, jež vznikají kumulací levných peněz, vedly například v USA ke katastrofálnímu přemnožení komerčních nemovitostí. Pak stačilo relativně málo, třeba nástup dravce typu Amazon.com, aby se celé odvětví maloobchodu dostalo do šeredných problémů.
Typickým příkladem tohoto procesu budiž příběh obchodu s obuví Payless, který před pěti lety koupily za 607 milionů dolarů dvě firmy z oblasti private equity – Golden Gate Capital a Blum Capital Partners. Vzápětí vydaly rizikové dluhopisy (junk bonds) za další desítky milionů, a když pak letos v dubnu vyhlásil Payless bankrot, Golden Gate i Blum Capital odešly paradoxně se ziskem. Mimochodem mají-li pravdu zdroje finančního blogu Zero Hedge, americké retailové firmy vydaly od roku 2010 rizikové dluhopisy za 91 miliard dolarů.
Co s tím? Finanční bloger Jim Rickards to komentoval: „Když v roce 2008 padl hedgeový fond Long-Term CapitalManagement, což málem položilo celý tehdejší systém, šestnáct bank se spojilo, aby jej z kaše vytáhlo. Když se o dekádu později dostaly do opravdu vážných trablů banky samy, přišly jim na pomoc centrální banky. Jenže až budou v problémech i centrální banky, nezbude nikdo, kdo by jim mohl pomoci.“ Avšak levné peníze a s nimi rostoucí podíl centrálních bank na běhu ekonomiky vytvářejí začarovaný kruh. V momentě, kdy centrální banka zvýší úrokové sazby, aby peníze zdražila, nebo se začne sama aktiv zbavovat, začnou jejich ceny klesat a veškeré zdání prosperity je pryč. Nastane přesně ten kolaps, proti němuž původně centrální banky nízké sazby a kupování dluhu nasadily.
Od Fedu přes ECB až po Bank of Japan tedy musejí centrální bankéři našlapovat jen na špičky. „Měnová politika způsobila, že kapitál nakupuje riziková aktiva za velmi vysoké ceny za podmínek jen skromného oživení ekonomiky ve chvíli, kdy její zásadní strukturální problémy zůstávají nevyřešeny,“ uvádí zpráva Citi Research, „účinnost dosavadních nástrojů centrálních bank se tak do budoucna jeví jako velmi omezená.“
Jinými slovy centrální banky sice vlastní 40 procent ekonomiky, ale aby zabránily jejímu zhroucení, musejí svůj podíl neustále dále zvyšovat. To zní jako všechno možné, jen ne jako recept na prosperitu; nejsme na tom o mnoho lépe než před sto lety Benjamin Strong.
