„All politics is local“, říkali Američané, když jsem tam ještě v 60. letech doplul. Toto historické přesvědčení pomalu ochabovalo, až tomu dal korunu Barack Obama, který se rozhodl, po evropském vzoru, strkat státní nos do všeho, obzvláště do místních, oblastních a regionálních společenství a komunit.
Všude, kam svými „podporami“ šlápl, tráva neroste: zůstaly jen bankroty, zadlužení a exodus schopných lidí. Nešťastně se tím postavil do opozice proti spontánně probíhající obnově regionálních ekonomik a relokalizaci globálních řetězců v zemědělství, výrobě i službách. „Mysli globálně, jeden lokálně“ a „Uděláme si to sami!“ jsou jednoduchá hesla, shrnující a kódující nový svět autonomie, soběstačnosti a sebevědomí místních komunit a regionů.
Přímý útok na autentickou demokracii představuje v ČR pronikání stranického myšlení a ideologií z centra až dolů do místní, oblastní a regionální samosprávy. Následná ztráta autonomie a nezávislosti staví jednotlivé samosprávy do role přívěsků stranických ideologií, otevírá je přímé korupci, rozkrádání a politického přerozdělování, které likvidují jakoukoliv slibnou iniciativu a inovaci. Demokracii přece nelze kupovat za peníze a demokracie není předmětem podnikání; demokracie je přímou seberealizací jedinců v místní pospolitosti.
V místní politice, obecně, nemá stranická ideologie co nabídnout. Hry na levici a pravici jsou pouze diferenciační snahy politických podniků stran a jejich podpůrných sítí tzv. „býčích šíjí“. Je selháním místních, oblastních a regionálních komunit, že nevolí své vlastní, nezávislé odborníky a osobnosti, kterými každý region oplývá. Nechají si vnutit importované stranické knechty a ideologie - a vzdávají se tak svých místních zájmů. Stará politická ideologie strachu již do aktivní místní, oblastní a regionální politiky nepatří.
Vzdělání, ne ideologie
Levou nebo pravou ideologii lze pochopit na úrovní zahraniční politiky, obranyschopnosti státu, strategických aliancí a přerozdělování vytvořeného bohatství. Ale i zde ochabuje efektivnost ideologického dělení celosvětově. Světlým příkladem regionálního přístupu byl Tomáš Baťa, který byl zvolen starostou Zlína čtyřikrát za sebou právě proto, že žádné politické strany neměly k tvorbě a vytvořeným prostředkům regionu přístup. Bratří Baťové již ve 20. a 30. letech přesně chápali, že region potřebuje silnice, energii, vodu, školky, stadiony, podniky a vlastní vzdělávací systém – ne politické ideologie. Proto jsou dodnes jejich stopy ve Zlíně viditelné a inspirující, i když už korodované nánosy ideologie a byrokracie.
Regionální pohled je zcela přirozený, po staletí efektivní a dnes obzvláště, díky internetu, globálním komunikacím a rostoucímu sebevědomí a uvědomění občanů, podniků, univerzit a medií - na místní, oblastní a regionální úrovni i významně slibný a konkurenceschopný. Chování a hodnoty voličů na regionálních úrovních jsou klíčovou podmínkou obnovy efektivní demokracie zdola.
Co jsou základní dimenze spontánního a přirozeného regionalismu?
1. Každý skutečný ekonomický pohyb vzniká přirozeně v daném místě a regionu, nikdy ne na ministerstvu. Známá jsou různá „údolí“ a „dálnice“ (USA), specifické zóny (Čína), nebo „průmyslové distrikty“ (severní Itálie). Tyto autentické pohyby je třeba podporovat, ne je sabotovat ideologickým přerozdělováním a politickým rovnostářstvím.
2. Místní podniky a podnikatelé, když věrní Baťovu odkazu, jsou hnací silou místní a regionální ekonomiky. Své úspěchy, případně i globální, dávají do služeb vlastní, bezprostřední, své regionální veřejnosti.
3. Když měříme úspěšnost vzdělávání mírou umístění absolventů na trhu práce, pak se autonomní, regionální, podnikové a podnikatelské univerzity stávají aktivní složkou ekonomického rozvoje regionu. Vzdělávací instituce regionu jsou tak diferencované přímo pro potřeby trhu, unikají stejnosti a „gleichschaltungu“ politického dozoru státu, a soutěží svobodně o přízeň podnikatelské i samosprávní sféry.
4. Veškeré kulturní a společenské tradice a inovace jsou produktem místním a ne státním, stranickým nebo ministerským. Respektování kultury a místního genius loci jsou klíčovou složkou úspěšného a komplexního rozvoje regionu. Kultura, tak jako politika, je vždy místní ve svém vzniku a původním rozvoji. Ani zde nelze přenechat „vládu věcí svých“ pod kontrolu státu a tak i náhodných a dočasných politických stran.
5. I média jsou aktivní složkou regionálního rozvoje, pokud jsou nezávislá na ústředních zájmech straníků, stran, ministerstev a globálních „investorů“. Prubířským kamenem je služba veřejnosti regionu, ne politickým a finančním zájmům ideologických „přivandrovalců“.
Dalo by se i pokračovat, ale základním kamenem rozvoje regionu je tzv. Triáda, tj. [Podnik-Univerzita-Samospráva], kde všechny tři složky spolupracují na ekonomickém, politickém, společenském a kulturním rozvoji regionu, s aktivní podporou (obzvláště kritickou a investigativní) místních a regionálních medií.
Není to příliš složité, ani náročné – chce to jen naplňovat přání a touhy občanů, využívat nejlepších světových znalostí a technologií, vytvářet soběstačné baťovské „Průmyslové město“ a „Podnikatelskou univerzitu“ – obě koncepce původní z moravského regionu Zlín. Pamatujte: „Uděláme si to sami“, „To nejlepší na světě nám docela stačí“ a „Mysli globálně, jednej lokálně“ – je v tom shrnut odkaz myšlení i akce zlínských Baťů.
Demokracie roste zdola
Klíč k trvalé a funkční demokracii tedy nacházíme v komunitní úrovni. Samosprávné a sebeřídící kraje vedou k silnějším komunitám, okresům i obcím. Jen zdravá demokracie místní zaručuje zdravou demokracii státní, ne naopak. Každý samosprávný útvar má svoji vlastní prováděcí ústavu, odvozenou od celkové ústavy národní. Parlament pak odráží zájmy samosprávných jednotek a ne importovaných nebo absentních kandidátů politických stran.
Každý samosprávný kraj tak získává širokou rozhodovací moc, nastavení vlastních úrovní zdanění, jakož i řízení vlastních vzdělávacích institucí, sociálních služeb a policie. Nejlepším příkladem staletého a stabilního fungování místní (a následně i státní) politiky je dodnes Švýcarsko. Osobnosti krajské (kantonální) samosprávy jsou voleny přímo občany, stejně jako krajské, důsledně jednokomorové parlamenty.
Vzniká tak hospodářská, společenská a kulturní soutěživost mezi kraji, která zaručuje transparentní vyhodnocování výsledků a spolehlivé rozlišení mezi funkčními a méně funkčními modely rozvoje. Skutečným kriteriem jsou pro občany skutečné výsledky a skutečná akce. Virtuální konkurence na bázi planých stranických slibů, billboardových úsměvů a politického přerozdělování chudoby je vhodná pro politické simpletony a určitě do dnešní éry relokalizace nepatří.
Ve Švýcarsku, dokonce i okresní, městské a obecní jednotky mají vysokou autonomii, vlastní parlamenty a zákonodárství ve věcech ulic a silnic, škol, cen vody a energie, parkování, atp. (Každý Švýcar je především občanem své komunity, až následně Švýcarska). Při každoročním shromáždění, občané vyhodnocují výsledky předchozích období, účastní se referenda v závažnějších rozhodnutích a volí nebo odvolávají nekompetentní představitele. Zodpovědnost je adresná, plně individuální, trvalá a nezpochybnitelná.
Skutečná soutěž podle skutečných výsledků a ne podle neskutečných slibů, vede k přenášení zkušeností a systémů od těch nejlepších, ne od těch nejhorších. Odpadá tendence k nejnižšímu společnému jmenovateli: samosprávné složky se poměřují jen s nejlepšími kantony, na jejichž úroveň pak aktivně aspirují. Nepřerozděluje se bída a peníze druhých, ale nejlepší znalosti, zkušenosti a praktiky. Méně úspěšné okresy se mohou slučovat, úspěšnější případně rozdělovat, v zájmu hledání největšího bohatství pro všechny. Lidé navíc mohou preferovat i jiný okres a volit „svýma nohama“.
Takhle lze jasně prokázat, jak efektivní jsou ideologie levé či pravé při řízení samosprávných složek a jak prospěšné je pro komunitu posílat do parlamentu zvenčí nasazené straníky, namísto skutečných osobností a odborníků zastupujících místní zájmy. Pravda se ukáže ve výsledcích, tak jako v Baťově Zlíně, ne ve virtuálních ideologických debatách o ničem.
Co se děje pod rouškou "boje za parlamentní demokracii"
Naštěstí jsme v Česku právě teď svědky, jak se pod rouškou „boje za parlamentní demokracii“ podsouvá bezostyšná ochrana zájmů stran, bloků a koalic, odmítnutí osobní zodpovědnosti a pokřivení hlasování podle nejlepšího osobního „vědomí a svědomí“. Pozorujeme iracionální glorifikaci stranického „držet hubu, držet krok“ a přejímání anonymní „kolektivní“ zodpovědnosti. Svéprávný občan chce ale být zastoupen přímo, bez zbytečných mezičlánků stran politické podnikavosti. Každá strana oddaluje a odděluje občany od svých volených zástupců. Všeobjímající procesy disintermediace (odstraňování mezičlánků) v hospodářské sféře se dnes přirozeně uplatňují ve sféře parazitujících politických s.r.o.
Na rozdíl od prázdné elokvence partajníků, lze za autentický považovat pohled novináře Karla Čapka, který osobně, spolu s TGM, prožíval český parlamentarismus 20. let osobně. Čapek se zasvěceně a zapáleně vyjadřoval proti „stranickému handlu“ parlamentního systému, proti osobní úrovni těch, které strany učinily „vladaře nad věcmi národa“. Odsuzuje „nečisté kompromisy bezohledných zájmů“ a vyzývá k práci „proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci … proti úpadku demokracie“. Je to právě pohled novináře, když média ještě nebyla „poplužními dvory“ stranických machinací, který poskytuje skutečný impuls a inspiraci pro občany moderní doby a naplnění čapkovských, tedy českých, představ a snů o skutečné demokracii.
I průměrně pasivní občan, který třeba jen chvilku sledoval přenos debat předčasných kampaní z poslanecké sněmovny toho historického dne 20. 8. 2013, musel pochopit, že politickým stranám jde pouze o vlastní a separátní zájmy přežití a ne o zájmy občanů, národa či dokonce místních komunit a regionů. Jejich věčné „boje“ proti všem ostatním stranám a straníkům mají málo společného s Čapkovými „věcmi národa“. Zbabělost nehlasování, a dokonce trapná, masová opouštění sněmovny, zůstanou na dlouho černou skvrnou v evoluci české parlamentní demokracie. Volit nové, ale finančně předobře provázané strany, by bylo neštěstím pro demokracii, neschopností učit se z vlastních chyb a pošlapáním myšlenkového odkazu českých demokratů, jakými byli Tomáš Baťa a Karel Čapek.
Každá změna vyžaduje první krok. Dnes je tím volba nezávislých a odmítnutí partajníků, zakroužkování místních osobností a odmítnutí stranických oportunistů. Každá politika se tak stane místní, autenticky naše.
Milan Zelený je profesorem ekonomie, působí na Fordham University v New Yorku a dále na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology v Kanpuru a IBMEC Rio de Janeiro. Již 30 let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě patří mezi nejcitovanější české ekonomy.
