Návratnost nula aneb Proč jsou v Česku koleje pozlacené?

Dotovat krajům provoz na regionálních železničních tratích ze státní kasy je nesmysl, kterého se nezbavíme ještě desítky let.

Před Henrym Fordem byl východ Spojených států protkán kolejnicemi. Vlakem z New Yorku na Floridu jezdili i největší boháči, protože to bylo nejrychlejší a nejpohodlnější. Když jsem tutéž trasu absolvoval v roce 1993, byla to nostalgická exotika. Moderní vlak společnosti Amtrak byl skoro prázdný, kromě seniorů nikoho ani nenapadlo jej použít. Bylo to stejně passé jako dnes jet vlakem z Prahy někam do Bulharska. Takové vzdálenosti se prostě létají.

Drahý relikt

Česko má jednu z nejhustších železničních sítí na světě, která kdysi ohromně přispívala k ekonomickému růstu. Zlatý věk trval ve vyspělých zemích zhruba sto let. Dnes už je většina kolejí mimo hlavní tahy reliktem. Hodně drahým reliktem, který současná vláda na desítky let zakonzervovala.

Právě to totiž přinese takzvaný „kompromis s kraji ohledně financování regionální železniční dopravy“, který vláda nedávno odsouhlasila. Sobotkův kabinet bude krajům platit za to, že si budou objednávat výkony v regionální železniční dopravě, a to v letech 2020 až 2034. Celková výše státního příspěvku se vyšplhá na 30,5 procenta. „Česká republika má jednu z nejlepších a nejkvalitnějších veřejných doprav v Evropě a je třeba, abychom ji zabezpečili. Proto jsme se s kraji dohodli, že budeme dále pokračovat ve státní podpoře této dopravy,“ zdůvodnil vládní rozhodnutí ministr dopravy Dan Ťok.

Socialistická vláda tak v zájmu „konání dobra“ zařídila svým následovníkům na dlouhé roky dopředu další nesmazatelnou položku na výdajové straně rozpočtu. Kdyby to neudělala, co by se vlastně stalo? Kraje by začaly regionální železniční dopravu omezovat, protože je vychází na dotacích za ujetý „osobokilometr“ asi třikrát dráž než nasazení autobusů. A lidé na venkově by si hlasitě stěžovali, což se zrovna před volbami a „sociálně uvědomělému“ kabinetu pochopitelně vůbec nehodí. Ostatně žaludek na to neměly ani žádné předchozí vlády. A proto dosud Česko nenásledovalo většinu ostatních zemí, kde železnice nevydržela strukturální tlak motorizované silniční dopravy.

Kde to má smysl

V současné době zůstávají pravděpodobně jen tři oblasti, kde má železnice v konkurenčním prostředí šanci uspět a udržet si významný tržní podíl. Především jde o ucelené nákladní vlaky na delší vzdálenosti, pokud možno s těžkým nákladem. Dále pak o příměstskou dopravu v hustě osídlených oblastech (spousta lidí jezdí CityElephantem raději než autem po ucpaných silnicích a dálnicích).

A konečně je to doprava mezi velkými aglomeracemi na vzdálenosti, kde letecká doprava není ekonomická a autobusová či automobilová je únavná. Zejména poslední jmenovaná úvaha by měla být dlouhodobě ekonomicky návratná a trať Praha–Olomouc– Ostrava rozhodně splňuje tenhle požadavek; rychlé spojení mezi Berlínem, Drážďany, Prahou, Brnem a Vídní je ekonomicky efektivní jen podmíněně, kvůli obrovským kapitálovým nákladům.

Naopak kde lze dopředu říct, že železniční doprava nemá – kromě nostalgické hodnoty – téměř žádný ekonomický smysl, jsou regionální tratě v současném rozsahu. Ostatně samotné kraje jako objednatelé jasně říkají, že to bez dotace z centrálního rozpočtu nebudou dělat. A to jsou pod silným regionálním politickým tlakem.

Zdroj: MD ČR-Ročenka dopravy

Říznout do toho

Je nesnadnou úlohou centrální vlády říct: už je toho moc. A to se oním „kompromisem“ nepovedlo ani trochu. Dohoda naopak kraje motivuje, aby si pořídily dražší řešení. Za sentimentalitu tak budeme platit nejméně dvakrát tolik, než by bylo nutné. Těch zhruba deset miliard korun ročně je makroekonomicky docela velká újma. A není jediná.

Vzhledem k tomu, že Česku hrozilo kvůli velkým průtahům v přípravě nových staveb nevyčerpání operačního programu do konce roku 2015, přišel pro železnici zlatý déšť v podobě více než padesáti miliard korun, jež Správa železniční dopravní cesty loni investovala do rekonstrukcí a modernizací tratí. Je fakt, že mnohé úseky byly po desítky let zanedbávány, ale stejně tak je jasné, že na spoře užívaných tratích je ekonomická návratnost těchto investic v nedohlednu. Argumentovat, že koleje alespoň zčásti ulehčí přetíženým silnicím a že jsou ekologičtější? Kdyby to někdo opravdu chtěl udělat, zpoplatnil by užívání silnic druhé a třetí třídy mýtným a křížově by dotoval železniční dopravní cestu pro přepravu nákladů. Autobusy oproti kamionům představují zanedbatelnou ekologickou zátěž.

Kromě toho vláda také schválila návrh resortu dopravy, aby se v rámci Operačního programu Doprava I. utratilo dvacet miliard korun „bruselských dotací“ (plus zbývajících 15 procent z národního zdroje, takže celkem 24 miliard) na nákup „krásných nových strojů“ vybavených Wi-Fi a klimatizací. Za jedenáct miliard korun se pořídí počínaje rokem 2019 celkem 77 elektrických a 80 motorových jednotek. Takhle masivní program obnovy Česko nepamatuje. Moderní vozový park ovšem bude vázán na konkrétní tratě v rámci závazku veřejné služby, tedy typicky pro zajištění dopravní obslužnosti, což znamená nulovou flexibilitu pro přepravce. Přitom by mělo stačit, že se s dotovanými soupravami zajišťuje závazek veřejné služby, jedno kde v republice.

Stejně všechno zaplatíme

Samotný fakt, že železniční dopravní infrastrukturu a kolejová vozidla dovedeme Bruselu vyúčtovat lépe než jiné, ekonomicky užitečnější projekty, vůbec neznamená, že je nakonec tvrdě nezaplatíme. Desítky miliard korun byly a ještě teprve budou utraceny na provozování spojů, jež mohou fungovat jenom díky dotacím a z vlastního jízdného nejsou schopny zaplatit ani malou část provozních nákladů.

Ty Brusel pochopitelně neplatí a platit nebude. My je budeme platit, nás to bude předurčovat na desetiletí dopředu. My si tím žádnou budoucnost nekupujeme, my ji tím naopak podvazujeme. Pouze si zužujeme prostor při rozhodování o budoucích rozpočtech. O jejich příjmech nic nevíme, ale do jejich výdajů cpeme náklady na zajištění služby, kterou bychom dovedli pořídit ani ne za polovinu.

Takže kdo chce vědět, proč přes poměrně vysokou míru investic (alespoň na evropské poměry) Česko tak pomalu dohání Německo nebo Rakousko, tady má jedno docela pěkné dílčí vysvětlení.