Tomáš Vrtiška u vstupu do čerstvě dokončené riodejaneirské olympijské vesničky, což je dost nepatřičný název pro komplex prosklených věžáků, kontroluje řadu zahrazovacích sloupků. Dva jsou úplně vyviklané očividným nárazem auta.
„Evidentně splnily svůj účel, aspoň si u nás objednají další kousky,“ pochvaluje si mladý muž, který v Brazílii zastupuje moravskou společnost Mmcité. Tato společnost z Bílovic ve Zlínském kraji je výrobcem designového městského mobiliáře – do olympijské vesničky dodala kromě 76 zahrazovacích sloupků 176 stojanů na kola, 163 laviček, 16 stolků a k nim 64 stoliček. Kromě toho dělá ještě odpadkové koše, přístřešky na zastávkách autobusů, zábradlí, popelníky a podobně.
Podnikání s kulturní misí
Za prestižní zakázkou není náhoda. Firma si za tříleté působení v domovině samby vydobyla dobré postavení, takže dnes chybí u málokterého velkého urbanistického projektu. Mmcité není u české veřejnosti notoricky známým jménem, byť ve své branži patří ke světové špičce, o čemž svědčí několik ocenění na mezinárodních designérských soutěžích.
Vrtiška nepochybuje o tom, že olympijský úspěch jeho zaměstnavatele zviditelní v českých očích. „Nicméně my se tady před potenciálními klienty chlubíme jinými aktivitami. Například jsme lavičkami osázeli pobřežní promenádu v Salvadoru. To je pro Brazilce ikonické místo. I když lidem v Česku to bude připadat stejně prestižní jako náměstí ve Velké Bíteši,“ říká s nadsázkou.
Lavičky české firmy můžete nalézt i na brazilské promenádě. (Foto: Mmcité)
Jako další úspěšný zářez vypichuje ze seznamu, podle kterého by se dal sestavit turistický průvodce Brazílií, botanickou zahradu v Rio de Janeiru, která patří k nejvyhledávanějším atrakcím celé země.
„Teď, když už tu za sebou máme množství zrealizovaných projektů v celé republice, je oslovování nových zákazníků mnohem snazší, protože se jim můžeme snadno prezentovat naší prací. V prvních měsících působení jsem měl ukázkovou lavičku s sebou v pickupu, abych ji mohl předvést. Často pomohlo jenom to, že Brazilci byli zvědaví, co jim ten gringo, který ale umí dobře portugalsky, vlastně chce,“ vzpomíná na krušné začátky tento Pražák, který se hrdě hlásí k jihočeskému původu.
Každopádně i dnes on a tři jeho podřízení objíždějí po obřím státu architektonická studia, stavební společnosti, radnice, urbanisty, hotely, správy parků, banky a prostě kohokoli, kdo může mít slovo při změnách vzhledu veřejného prostoru. Klientům se je potřeba vnutit.
| Přečtěte si, jak na světové trhy proniká firma z Karlína:
Česká firma Prusa Research bude vyvíjet protézy rukou pro 3D tiskárny |
Vrtiška je pro produkty, které nabízí, velký nadšenec. „Prodáváme audi za cenu volkswagenu,“ dává přirovnání z automobilové branže. Do výrobků firmy Mmcité, kterou v polovině 90. let založili a dodnes rovným dílem vlastní spolužáci ze zlínské katedry designu Vysoké školy uměleckoprůmyslové David Karásek a Radek Hegmon, se zamiloval tak, že si nedovede představit jiné zaměstnání.
„Nejde o to jen něco prodat. Je to kulturní mise. My se snažíme k lepšímu změnit veřejný prostor, a tím kultivovat i jeho obyvatele. Když někam umístíš povedený design, lidé nemají takové tendence ho ničit,“ vysvětluje s tím, že případná sprejerská malůvka se dá z mobiliáře od Mmcité odstranit kouskem hadru.
„Na rozdíl od masivních betonových laviček, které do ulic Brazilci běžně dávají, protože se nedají odnést a protože je považují za nejodolnější při řádění vandalů. Jenže podívej, jak za chvíli vypadají,“ ukazuje na zašlé a olepené posezení v prestižní riodejaneirské čtvrti Ipanema.
„Na něco takového si sednou jen bezdomovci, zatímco ostatní se budou snažit co nejrychleji projít okolo. V Brazílii si jednotlivé společenské třídy od sebe drží výrazný odstup. Hezké náměstí nebo park s příjemným místem k sezení má sílu vytáhnout i movité z izolace jejich kondominií a nákupních center ven mezi ostatní. Čím více lidí v ulicích, tím se stávají bezpečnější,“ připomíná další dlouhotrvající latinskoamerický problém s kriminalitou.
Dodává, že v Česku a střední Evropě, kde zakladatelé začínali a kde dosud mají největší počet zakázek, se podobná kulturní mise uskutečnila před dvaceti lety. Tehdy Karásek a Hegmon přesvědčovali lokální politiky, že má smysl do vzhledu ulic a náměstí více investovat, aby přestaly být jen průchozím prostorem, ale staly se místem, kde se vyplatí strávit významnou část dne.
Palec nahoru
Na Vrtiškovi je vidět, že mu práce v Brazílii sedí. Když mu potenciální zákaznice nabídne „cafezinho“, zní jeho odpověď „brazilskou kávu zbožňuji“ tak přesvědčivě, že si dáma onoho vysokého gringa hned zamiluje. Když se Čech ptá vrátného na cestu nebo dostává od číšníka objednané jídlo, děkuje jim zdviženým palcem a často užívaným výrazem „beleza“ – tedy nádhera.
Vztyčený palec nesklopí, ani když autorovi reportáže pózuje při focení na lavičkách v olympijské vesničce. „Já už to ani jinak neumím,“ směje se po upozornění. Široký úsměv a okatě najevo dávaný optimismus je prostě ve zdejších zeměpisných šířkách povinností nejen pro obchodníka s městským mobiliářem. Zakaboní se, až když v komplexu pro deset tisíc členů olympijských výprav kontroluje stojany na kola.
„Přesně tak to být nemá,“ zlobí se Vrtiška. Pracovníci nechali na stojanech umělohmotný obal, zřejmě aby ho sundali až těsně před příjezdem sportovců. „Má se to jako s plavkami. Ty jsou také navrženy na to, aby měly ideální vlastnosti ve vodě. Ne na to, aby mokré ležely v igelitce, brzy začnou smrdět,“ dává přirovnání, když fólii strhává.
Ještě zakroutí hlavou nad několika příliš hluboko zapuštěnými lavičkami – taková instalace jde proti jejich promyšlenému designu. Měla by být vidět celá konstrukce, aby se vytvořila iluze, že s nimi lze, ač jsou pevným šroubem připevněny k betonovému podkladu, lehce hýbat z místa na místo.
„Nedá se to uhlídat, protože se tu rychle točí pracovníci. Vysvětlíš správnou instalaci jedné skupině, která to pak dělá perfektně, ale za týden už tu dělají úplně jiní lidé,“ povzdechne si zástupce firmy v tomto krásném prostředí, které kombinuje zelené kopce s moderní architekturou.
Oproti sportovištím, silnicím, nové lince metra a dalším místům v Riu, kde se horečně finišuje před 5. srpnem, kdy hry na legendárním stadionu Maracana začnou, je v olympijské vesničce klid. V pozdním odpoledni se tu pohybuje jen několik pracovníku s kolečky, kteří se bez velkého spěchu věnují kypření půdy kolem okrasných palem a shrabávání spadlého listí.
Ubytování pro sprintera Usaina Bolta, plavce Michaela Phelpse nebo oštěpařku Barboru Špotákovou, abychom namátkou jmenovali pár adeptů na nejcennější medaile, už je tak plně přichystáno. Včetně českých laviček, na kterých si mohou oddychnout při procházce po olympijské vesničce.
Brazilská firma, evropská kvalita
Mobiliář od Mmcité, jehož výrobky označuje jen nenápadné logo a někdy ani to ne, mají pod nejvyšší evropskou horou Mont Blanc, u budapešťského parlamentu, v kalifornském Palo Alto v prostorách internetového gigantu Google, na pařížském letišti nebo třeba na promenádě v Dubaji. Ale v Brazílii je přes stejnou značku odlišný v jednom důležitém detailu.
Neudělali jej lidé v Bílovicích, ale dělníci v Sao Bento do Sul. Město ve státě Santa Catarina je v republice proslulé jako centrum nábytkářského průmyslu. Nebylo tak těžké v něm najít čtyři schopné muže, kteří po krátkém školení v Bílovicích pracují stejně spolehlivě jako čeští kolegové.
Jedním z důvodů přesunu výroby je fakt, že Brazílie nechvalně proslula vysokými cly, která výrazně zdražují import, a zvýhodňují tak domácí produkci. „Navíc tady většinou projekty nejsou naplánované do detailů dopředu, ale pracuje se ráz na ráz. Když někdo vysloví zájem o naše lavičky, chce je do sedmi dní, což při výrobě v Česku nelze kvůli vzdálenosti a celním formalitám zařídit. Když klientovi řeknu, že mu je dodám zhruba za tři měsíce, ztratí zájem. Ale ze Sao Bento do Sul mu je do týdne klidně dodám,“ vysvětluje Vrtiška, proč se moravská společnost do nejistého brazilského podnikání pustila. Zatím vyrábí pouze pro domácí trh, ale výhledově by měla převzít i dodávky pro sousedy na kontinentu, kam se přes místní spojky stále dováží z Bílovic.
Mimochodem zkoušet za oceánem zapůsobit zdůrazňováním českého původu je neúčinné. Česko je pro Brazilce přinejlepším matným pojmem ze zeměpisu, málokdo si s ním dokáže spojit něco konkrétního. „Spíše slyší na to, že jsme brazilská firma s evropskou kvalitou,“ říká k tomu muž, který pro svého zaměstnavatele kromě Latinské Ameriky získává i nová teritoria v Africe.
„Také pro podnik je to užitečná lekce, protože Brazílie je první zemí mimo Česko, kde své produkty vyrábí. Z této zkušenosti se tak všichni v Mmcité mohou hodně naučit a využít to při otevírání dalšího provozu v zahraničí,“ říká Vrtiškova spolupracovnice Nikola Najmanová, která se přes hovorného šéfa těžko dostává ke slovu.
Mladá dáma původem z Kolína pak chvíli rozmýšlí odpověď nad otázkou, zda Brazilci mají nějaký speciální vkus. „Ani ne. Vybírají většinou podle ceny, i když jsme tu z našeho katalogu udali všechny modely včetně těch designově nejodvážnějších.
Jediný rozdíl je v barvách. Brazilští architekti volí překvapivě hodně střízlivé tóny. Zřejmě je to tím, že obyvatelé rádi používají ty nejkřiklavější odstíny. V Česku je to přesně obráceně, lidé se výrazných barev bojí, tak po nich sahají architekti.“
Mmcité začalo v největším latinskoamerickém státě podnikat přesně ve chvíli, kdy zničehonic ustal tamní prudký ekonomický růst. Nejdříve přišla stagnace, ale poslední dva roky už se Pelého vlast topí v hluboké recesi, která je nejhorší od druhé světové války. Vrtiška to však bere s klidem: „Čím více se zdejší krize prohlubuje, tím více my rosteme. Kdyby země neměla hospodářské problémy, nejspíše bychom Brazílii našimi lavičkami osázeli celou.“
| Přečtěte si:
Pojisti si lepší endoprotézu! Nesmíš být ale Čech |
O úspěších českých firem v zahraničí čtěte dále:
České 3D tiskárny Prusa jdou na dračku
Tomáš Kolář: Linet nebudu měnit
