Víc než dva roky uplynuly od chvíle, kdy Evropská centrální banka ústy svého šéfa vyjádřila odhodlání zachránit eurozónu stůj co stůj. Mario Draghi si tehdy na mezinárodní scéně získal značný respekt a ECB prokázala, že svými nástroji dokáže finanční trh navigovat směrem, který považuje za žádoucí.
Nad ekonomikou ovšem centrální banka podobnou moc samozřejmě nemá. Přestože nad bezprostřední existencí eura přestal viset Damoklův meč, přestože výnosy dlouhodobých italských a španělských státních dluhopisů spadly za poslední dva roky o půlku a obchodují se pod úrovní obdobných papírů z USA či Británie, přestože výdajové škrty stlačily v mnoha zemích schodky veřejných rozpočtů pod kritické úrovně, ozvěny finanční krize jsou stále až příliš zřetelně slyšet.
Klíčovým problémem je slabý ekonomický výkon. Po nadějném přelomu roku hlásí tři největší a nejdůležitější ekonomiky eurozóny zhoršení: německá zpomalování aktivity, francouzská návrat ke stagnaci a italská opětovnou recesi. Meziroční inflace se v ekonomickém bloku zastavila jen velmi těsně nad nulou a zarputile zůstává hluboko pod dvouprocentním cílem ECB.
Neradostná situace se v komentářích často klade za vinu rusko-ukrajinské krizi, ale výčet příčin je mnohem širší. Evropská centrální banka jistě disponuje jejich podrobnou analýzou a v rámci svého mandátu koná. Dvojím snížením své repo sazby na „technickou nulu“ a nastavením záporné depozitní sazby nutí banky, aby své zdroje nenechávaly v nečinnosti povalovat ve Frankfurtu a použily je v reálné ekonomice. ECB dokonce bankám nabídla čtyřleté peníze téměř zdarma, pokud je banky obrátí do zvýšení úvěrové aktivity. První z letošních dvou tendrů ECB ovšem narazil na velmi vlažný zájem ze strany bank. Optimisté tvrdí, že druhá tranše koncem roku vynahradí neúspěch první, protože z bank mezitím spadne strach z vysvědčení, které jim ECB rozdá po zátěžových testech příští měsíc.
Co když ale nepřipravenost bank poskytovat nové úvěry přetrvá v eurozóně i poté? To by znamenalo, že její příčinou je přehnaná regulace, kterou na banky naložili politici v uplynulých letech. Na takovou situaci by už byla ECB se svým mandátem krátká. Nepomohlo by ani zapojení všech tiskáren peněz na kontinentu. Do role zachránců pak nastoupí vlády, aby chybějící poptávku v ekonomikách vyplnily svými vlastními stimuly. Z čeho je zaplatí? Inu, máme přece banky, které jsou regulatorními podmínkami motivovány investovat do „bezrizikových“ dluhopisů. Kruh se uzavře a ekonomika se začne neomylně rozjíždět vstříc příští krizi.
Autor je hlavním ekonomem UniCredit Bank
