Petr Houdek: Manažer v Rusku, který neuplácí, zkrachuje

Sklony lidí ke korupci a neetickému jednání výraznou měrou ovlivňuje prostředí, kde žijí, všímá si Petr Houdek, který při CEVRO Institutu zakládá Centrum pro behaviorální experimenty. „Problém je, že v existujícím systému vede korupce k úspěšnému životu,“ uvádí ekonom.

E15: Název vašeho blogu zní Pokusy na lidech a společnosti. Jak se vám provádějí v době, kdy dost dobře nelze zopakovat simulaci extrémních situací, jako je pobyt ve vězení? Narážím na známý stanfordský vězeňský experiment, který se poněkud vymkl kontrole, nicméně přinesl cenné poznatky.

Kdybych jej chtěl zopakovat, etická rada univerzity mi to nepovolí, neboť bych způsobil utrpení testovaným osobám. My nyní zkoumáme lehčí faktory. Zrovna nedávno skončil náš experiment sledující, do jaké míry jsou studenti obchodu ochotni podvádět. Dostali jednoduchý úkol a za odměnu mohli získat tolik korun, kolik si naházejí při hodu kostkou. Přestože nebyli sledováni a mohli jednoduše podvádět, skoro vůbec toho nezneužívali. Což je v rozporu s chováním studentů třeba z USA, Argentiny i ze Slovenska.

E15: Jak to interpretujete?

Z dotazníků vyplynulo, že je to prý ani nenapadlo. Výjimkou jsou ti, kteří očekávali, že budou podvádět i ostatní. Když se oslabí morální norma a tušíte či vidíte, že ostatní kradou, necháte se strhnout také. Zajímavé je, že v postkomunistických zemích je míra nečestnosti v experimentech obvykle větší než v USA a západních zemích. Naši studenti ale při stejném experimentu podváděli méně než obyvatelé bývalého východního Německa. Čili mladá generace Čechů nemusí být tak zkažená jako ta, která tu byla třeba v devadesátých letech, byť jde pořád jen o umělý experiment a není zárukou, že by třeba odmítli skutečný úplatek. V porovnání se zahraničím na tom navíc nejsme tak špatně, ani co se týče řemeslníků.

Podle mezinárodních terénních studií své první zákazníky automechanici v zahraničí většinou obírají. V Česku jako by ještě fungovala jakási stavovská čest a v případě banálních oprav si mnohdy ani nic neúčtují. Na druhé straně se u nás hodně pije a kolegovi Marku Vrankovi zrovna běží experiment, v němž vychází, že lidé se i pod malým vlivem alkoholu chovají poměrně nečestně.

E15: Lákalo by vás, kdybyste mohl testovat sklony ke korupčnímu jednání stylem agenta provokatéra?

To u nás nelze, porušili bychom zákon. Nicméně na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně je krásný diplomový projekt, ve kterém se studentka Jana Seifertová zabývala korupcí u autoškol. Ty často umožní řidičům získat řidičák i bez absolvování povinných jízd. Ona opravdu jako tajná agentka chodila po vybraných autoškolách v Ústeckém kraji a až na jednu jí všechny vyšly vstříc. Čekali jsme, že výsledný poměr bude trochu jiný.

E15: Myslíte, že by uzákonění instituce agenta provokatéra mohlo tuto situaci zlepšit?

Je to jeden z nástrojů, ale ne z nejšťastnějších. Počítáte s tím, že lidé podlehnou. Místo abyste stanovili účinné univerzální normy, tlačíte občany do jejich porušování a pak z nich vytváříte odstrašující příklady.

E15: A vytvoříme prostředí, kde se očekává, že druzí podvádějí?

Ano, máte pravdu. Ono se jednoduše odsuzuje. V českém prostředí si osm z deseti lidí vzalo něco v obchodě. Třeba i tak, že si nabídli bobuli vína a podobně. De facto je to krádež, ale lidé si ji lehce obhájí („jen jsem ochutnal, stejně u nich nakoupím“). Jakmile ale slyší, že si politik vzal úplatek deset milionů, odsuzují ho, ale lze dovodit, že by si jej nejspíš vzali také a také by si to jednoduše racionalizovali. Spíše závidí. Problém je, že v existujícím systému vede korupce k úspěšnému životu. Souhrnné studie ukazují, že pokud jste manažerem například v Rusku, máte mnohem větší šanci, že bez korupce vaše firma zkrachuje. A všichni, kdo chtějí, aby jejich firma prosperovala, se korupce účastní. Kdo nikoli, strádá.

E15: Dá se zjednodušeně říct, že se tyto jevy zhoršují směrem od Západu na Východ?

Určitě ano, ale to je dáno proměnlivostí východního prostředí, kde nastal obrovský sociální zvrat, vznikaly jiné normy, než na které jsou zvyklé stabilní západní země. Můžeme ale zůstat optimisty. Platí sice, že v Rusku, Česku nebo Polsku jsou mladí lidé více ochotní podvádět než třeba ve Velké Británii, ale platí také, že ti, kteří se přestěhovali na Západ, po letech vykazují nižší sklony k podvodu. Čili prostředí charakteristické dodržováním norem a trestáním přečinů nás dokáže kultivovat. Velké sociální změny samozřejmě nenastanou hned. Věřím však, že i u nás vznikne postupně kultura, která bude dbát na to, že nezasloužená výhoda je prostě špatná.

E15: Je vyšší příjem zárukou nezkorumpovatelnosti?

Není to univerzální rada, ale zdá se, že kdykoli je přidáno odpovědným osobám (politikům, úředníkům), míra evidované korupce klesá. Je tam jasný ekonomický kalkul, bojí se doživotní ztráty solidně placené pozice. Jestli se ptáte, zda se bohatí lidé neúčastní korupce, pak je pravda, že se neúčastní malé korupce. Pokud jste multimilionář nebo miliardář, nebudete usilovat o miliony, ale o miliardy. Když jde o takové peníze, dbáte pochopitelně o mnohem větší politické a policejní krytí a takové případy se mnohem hůře stíhají. Málokdo je odsouzen.

E15: Dostaneme se teď k opačnému etickému pólu. Jaké výhody přináší firmám deklarovaný důraz na společenskou odpovědnost?

V Česku takové podnikání není tak rozšířené. Pokud se ptáte spotřebitelů, zda by kupovali u firmy, která je společensky odpovědná, vyrábí z přírodních materiálů, podporuje fair trade a podobně, většina respondentů řekne ano. Jsou dokonce ochotní zaplatit až o pětinu vyšší cenu. Ale v reálném nakupování zákazníci ignorují, zda je firma společensky odpovědná či není. Jen velice malý segment humanitně inklinujících či vzdělaných lidí, kterých není tolik, se podle toho orientuje, například nakupuje zmíněné fair trade produkty. Ale trh je u nás malý, bez reálného dopadu.

E15: A co tedy k deklarované společenské odpovědnosti firmy vede?

Je otázka, co je ona společenská odpovědnost. Můžete tvrdit, že jste společensky odpovědní, když třeba podporujete místní sport, zatímco ve skutečnosti podporujete především kampaň svého známého politika v daném městě, protože on slíbil vybudování sportoviště. Ale je třeba přiznat, že mnoho podnikatelů, kteří zbohatli ne zcela čestnými praktikami, si na sklonku života uvědomuje, že když si už nemají co koupit, začnou dělat něco pro druhé.

Notorickým příkladem je John D. Rockefeller, který vybudoval svůj Standard Oil na extrémně tvrdých až nelegálních praktikách a pak si řekl „já chci, aby po mně zůstalo nejenom to bohatství, ale i něco víc“. A založil slavnou filantropistickou Rockefellerovu nadaci.

E15: Zaujalo mě, že lze poznatky z behaviorální ekonomie převést i na úroveň jednání národních států. Napsal jste, že „země, které utrpěly momentální strategickou ztrátu, byly až o 41 procent ochotnější destabilizovat status quo, porušit dohody a spustit reálný konflikt“. To platí i pro ruskou anexi Krymu, v níž podle vás nešlo ani tak o znovuobjevené imperiální choutky, jako spíše o reakci na ztrátu „vazala“ Janukovyče. Platí tedy obecně, že máme tendenci imperiální ambice jednotlivých zemí přeceňovat?

Já jsem předestřel myšlenku inspirovanou jednou studií, která ukazovala, že jakmile má nějaká mocnost před sebou šanci získat nové území nebo naopak hrozbu, že blízké území ztratí, a má reagovat, je mnohem větší pravděpodobnost, že bude reagovat na hrozbu ztráty. Což potvrzují historická data. Sice je mnoho případů agrese, kdy země cítí, že soused je slabší, tak ho napadne, ale přesto je v historii častější, že reagujete zejména tehdy, když hrozí útok jiného.

A jestli je tato hypotéza správná, Rusko odůvodněně mohlo cítit hrozbu ztráty Ukrajiny, tedy spřízněného území přímo u svých hranic, která se najednou výhledově může stát členem EU a NATO. Mohlo to cítit opravdu jako hrozbu a bylo vyprovokováno k rizikové reakci. Jestli to opravdu tak bylo, je těžko určit, do hlavy ruským činitelům nevidíme. Musíme si ale uvědomit, že podpora Putina od ruských voličů je v tomto skutečně obrovská. Ale to odbíhám mimo svou odbornost.

E15: Přesto, lze na vaši interpretaci navázat a odhadnout, zda mohou jednotlivé země za současné situace na Ukrajině ještě něco získat?

Obecně by šlo říci, že v současném stadiu Evropa nemá co získat a Rusko má co ztratit, respektive toho, co EU může získat, není tolik, kolik může Rusko ztratit. Čili motivace Ruska nějak zasáhnout a třeba rozdělit ukrajinský stát je mnohem vyšší než motivace roztříštěné EU něco podniknout. Moje predikce je, že ať už se situace vyvine jakkoli, spíše dopadne ve prospěch Rusů.

Čtěte také:

Rusové se začínají stavět proti Kremlu, zemí se šíří divoké stávky