V prosperující metropoli změnili Dubaj imigranti. Dnes tvoří valnou většinu jejích obyvatel.
Už z letadla, které přistává na pobřežním letišti v Dubaji, jsou vidět nekonečné zástupy nákladních lodí. Místní přístav patří mezi největší na světě a Dubaji z logistiky plyne podstatná část příjmů.
Ještě v šedesátých letech však nic nenaznačovalo, že by se zrovna toto zaostalé arabské město bez vodovodu, kanalizace i telefonu mělo jednou stát obchodním hubem pro Blízký východ a Afriku. Tehdejší dubajský emír, šejch Rašíd ibn Saíd al Maktúm, se však nebál zariskovat a na mělkých plážích ospalého šedesátitisícového města, ve kterém nedávno prospektoři narazili na trochu ropy, nechal za 600 milionů liber (400 milionů si musel půjčit v bohatším Ománu) vybagrovat tehdy největší umělý přístav světa.
Vyplatilo se to. U pobřeží mohly najednou kotvit i ty největší lodě a zboží z jejich útrob putovalo do širokého okolí. Loďaře vábily nízké poplatky a téměř nulové daně, které ostatně přitahují investory do pouštního emirátu dodnes. V Dubaji nyní kotví největší výletní lodi světa jako Queen Elizabeth 2, lodě amerického námořnictva a v poslední době i stovky lodí, které usnadňují Číňanům „dobývání“ Afriky.
Neobvyklá destinace
Na dubajském letišti je vše nové a moderní, ale na první pohled vás něco zarazí: vozíky se zavazadly netlačí muži, ale za nimi cupitající ženy v abáji. Před východem z haly se chaoticky srocují taxíky a indičtí, pákistánští či bangladéšští řidiči vás bleskurychle zavezou k hotelu, který jim určíte. Nikdo z nich se ale neodváží překročit nejvyšší povolenou rychlost 120 kilometrů v hodině. Tresty jsou přísné a šejchové pomocí nich udržují ve své imigrantské populaci pořádek.
Ve dvoumilionové Dubaji žije pouze asi 100 tisíc místních, všichni ostatní jsou cizinci, kteří mohou zůstat, jen pokud pracují „Přišla jsem loni na podzim o práci a musela se na půl roku vrátit do Prahy. Zavřít svůj bankovní účet, zrušit pojištění, prostě vymazat se,“ vypráví Kateřina Černá, která předtím v Dubaji pracovala pět let v jedné marketingové agentuře. Stejně jako jiné cizince ji do Dubaje přilákal vysoký a k tomu nezdaněný plat.
Nejvíce je v Dubaji ceněna libanonská kuchyně (Foto: Profimedia)
Sedíme spolu v libanonské restauraci v budově nedávno postaveného tržiště Souk Madinat Džumeira, odkud máme krásný výhled na symbol Dubaje - Burdž al Arab. Tento luxusní hotel ve tvaru plachetnice je první megalomanskou stavbou, jíž na sebe blízkovýchodní metropole na přelomu tisíciletí upozornila.
Stejně jako Emirates Palace v Abú Dhabí byl i v případě hotelu Burdž al Arab rozpočet neomezený a s normální návratností kapitálu nikdo nepočítal. Hotel je čtvrtý nejvyšší na světě, ale je v něm pouze 202 obrovských dvoupodlažních apartmánů. Nejmenší z nich má velikost malého domu: 169 metrů čtverečních. Dubaj se zkrátka stala luxusní destinací.
Místní šejchové tolerují většinu západních zvyků, v barech a restauracích si proto můžete dát alkohol, který je tu ale mnohem dražší než v Evropě. Přísně zakázané jsou drogy a rovněž obyčejné líbání na ulici může Evropanovi zkomplikovat život. Ve městě, které během čtyřiceti let stavební mánie zbořilo drtivou většinu starých čtvrtí, existuje jen hrstka souků, tedy tržišť, kde se dá nakoupit zlato, koření či hedvábné oděvy. Ve staré čtvrti Deira u stanice metra Al Ras je největší z nich. Pro toho, kdo se chce jen dívat, však není určeno.
Prodavači turisty zatahují do krámků a snaží se jim pomocí lichotek a různých triků něco prodat. „Mám tady prvotřídní šafrán z Íránu, tuto krabičku vám dám za nejlepší cenu 125 dirhamů (asi 850 korun - pozn. red.),“ láká mě prodavač koření do svého obchodu. Cena je vždy nejméně dvakrát nadsazená a smlouvání patří k dobrému bontonu. Když nakonec hrozím odchodem, prodavač se rozčílí a cenu za pět gramů kvalitního šafránu srazí na 55 dirhamů. Místní sice nakupují ještě o polovinu levněji, ale na turistu to ujde.
Země imigrantů
Skutečným zážitkem je stavit se ve staré Dubaji v některé z restaurací či bister pro místní. Ve spleti zastřešených úzkých uliček tržiště jsme nejdřív narazili na indický fast food, kde si místní dávají smažené placky, kávu i kari. Objednal jsem si kari a pomerančový džus za devět dirhamů. Kořeněné kuřecí maso v omáčce bylo zabalené v pita chlebu a chutnalo skvěle. Na pořádnou večeři jsme ale zašli do pákistánské jídelny. Kebab z jehněčího, kuřecího a hovězího masa voněl, maso bylo čerstvé. I když turisty neustále obtěžují všudypřítomní prodejci hodinek, šátků a všeho možného, nespornou výhodou je, že v Dubaji mají běloši dobrý sociální status. Platí to i o práci. „Zatímco v Londýně jsem byla Východoevropanka, v Dubaji jsem prostě Evropanka,“ shrnuje Kateřina.
Odvážná a marnotratná stavba Burdž al Arab na umělém ostrově dostala Dubaj na mapu světa (Foto: Profimedia)
Ve zbrusu novém metru, které se táhne podél pobřeží napříč městem, jezdí převážně Filipínci, Indové a Pákistánci. Levná námezdní síla celé město ostatně postavila. Šejchové na nich oceňují, že mluví anglicky, nicméně nepovažují je za sobě rovné. Nejvýše na sociálním žebříčku stojí hrstka místních, kteří nemusejí pracovat, protože jim stát vyplácí roční gáži.
Pak následují Britové - původní kolonialisté, kteří v roce 1971 definitivně předali zemi šejchům. Hned za nimi jsou Evropané a nakonec zbytek světa včetně Afričanů. Někteří z Afričanů - konkrétně bývalí otroci, kteří v polovině minulého století po formálním zrušení otroctví získali svobodu - jsou občany Spojených arabských emirátů. Řada bývalých otroků ještě žije a ze strany Arabů prý vůči černým obyvatelům Emirátů nedochází k diskriminaci.
Dubaj má dlouhé slunečné pláže, které se rozrostly o dalších 78 kilometrů vybudováním umělého ostrova ve tvaru palmy - Palm Džumeira. Obrovská stavba je dalším projevem dubajské megalomanie, který však tentokrát nebyl prodělečný. Dubaj netěžila ani zdaleka tolik ropy jako vedlejší emirát Abú Dhabí a stavbu musela dopředu financovat prodejem ještě neexistujících ostrovních nemovitostí, o které byl nicméně mimořádný zájem.
Autem jsme přes čtrnáctiproudovou dálnici, která protíná střed Dubaje, zamířili na Kite Beach, známou hlavně milovníkům kitesurfingu. Na pláži na nás vykoukl stánek Bageterie Boulevard, ve kterém česká firma prodává skoro stejný sortiment jako v tuzemských fast foodech. Obloženou bagetu s indickým kari, kterou jsme dostali do papírové tašky s českými nápisy, musejí ale filipínští kuchaři ještě vypilovat.
Dubajský krach
„Arabským divem“ a největší pýchou Dubaje posledních let je bezpochyby nejvyšší mrakodrap světa Burdž Chalífa. Tyčí se do 808 metrů a venkovní vyhlídka je ještě ve 124. patře. Cesta výtahem trvá necelou minutu. Věž se původně měla jmenovat Burdž Dubaj, ale krátce po zprovoznění v roce 2010 oznámil dubajský emír Muhammad ibn Rašíd al Maktúm, že stavba bude pojmenována po prezidentovi Spojených arabských emirátů - vládci sousedního emirátu Abú Dhabí, jehož plné jméno zní Chalífa bin Saíd al Nahján.
Nebyla to náhoda. Během světové finanční krize prudce spadla cena nemovitostí a zahraniční zaměstnanci prchali z klimatizovaného města tak rychle, že na letišti nechávali stát auta, dubajské státní firmy utrpěly obrovské ztráty a nebyly schopny dostát svým závazkům. Sousední Abú Dhabí tehdy půjčilo Dubaji miliardy dolarů, a nejvyšší stavba světa se tak na důkaz vděčnosti jmenuje Burdž Chalífa.
Dubaj je v současnosti významnou námořní křižovatkou (Foto: Profimedia)
Při stavbě tohoto „divu“ si tisíce dělníků z jihovýchodní Asie stěžovaly na nízké mzdy a špatné pracovní podmínky. Zkušený tesař si tu v přepočtu přišel na pouhých 125 korun za den, nekvalifikovaný dělník na méně než polovinu. Šejchové navíc neplatili a zadržovali zaměstnancům pasy. Nespokojení dělníci se vzbouřili a začali ze vzteku ničit auta, vybavení kanceláří i stavby. Tvrdé podmínky pro hůře placené profese panují v Dubaji dodnes. „Přijel jsem si vydělat,“ řekl mi číšník v jedné malé indické restauraci, „po dvou letech mi zaměstnavatel koupí letenku na dvouměsíční cestu do Indie.“ Indové přesto do Dubaje jezdit nepřestanou.
Tisíce jich například pracují v rozlohou největším nákupním domě světa zvaném Dubai Mall, kterým jen loni prošlo 92 milionů lidí. Stojí na úpatí Burdž Chalífy, jeho chodby jsou obloženy mramorem, ve třetím patře šplouchá voda v obrovském akváriu a nakupovat můžete v obchodech nejlepších světových značek. Turisté jezdí do Dubaje nejen za sluncem, ale i na nákupy. A někdy si přitom i zalyžují. V jiném obchodaku Mall of the Emirates postavili šejchové dvousetmetrovou sjezdovku s lanovkou. Pokud nemůžete vydržet letní vedro, aspoň víte, kde se zchladit.
