Jsou města, do kterých vklouznete jako do rukavice; po pár hodinách máte lásku na celý život. Severní Vietnam, jak jsem ho viděl v roce 2003, ovšem už nikdy nezažijete.
První setkání s exotikou: Istanbul. Jediné, co je mi líto, je, že jsem kdysi vystoupil z vlaku na Sirkeci Gari, místo abych připlul od Marmarského moře a dostal ten první pohled na Hagiu Sofi u a Modrou mešitu z téhle strany. Udělejte to jako první věc, veřejnou lodní dopravou, a nebudete litovat. Nebo od Černého moře, podél „yali“ na Bosporu, těch nejkrásnějších starých dřevěných vil na břehu moře, které existují. Za levný peníz neznám nic hezčího. Vracím se pořád.
Skvělé je San Francisco, když přijedete podél Pacifiku po „jedničce“ od severu přes hustý prales Muir Woods s jeho stometrovými sekvojemi na Golden Gate Bridge. To lze udělat kdykoli, jenom to chce plánování a trochu peněz. Kdo rád jezdí autem, užije si cestu.
Kjóto je krásné i s kocovinou, když dubnová obloha je modrá, azalky kvetou, bambusové háje šumějí a chrám Kinkakudži se zlatě leskne. Přijeďte za tmy, ve správný čas, se správnou předpovědí, dejte si saké a pivo jako Japonci. Vstaňte brzo a nic vás nemine. Nikdy nezapomenete.
A jistě Sydney, nejen vizuálně prudce atraktivní, ale podle mne také nejlepší místo na fajnové asijské papání kombinované s vínem na světě. Zvlášť když jste hákliví na hygienu a některé ingredience, je to skvělá destinace. Mají všechno, navíc přidávají nejen svoje prvotřídní hovězí, jehněčí a seafood, ale hlavně BYO! Prostě si v obchodě koupíte víno a za velmi rozumné korkovné si ho můžete v hospodě k jídlu vypít. Geniální – a bude to stejně dobré, kdykoli si to dopřejete. Problém byly, jsou a budou peníze.
Jediný běloch
Severní Vietnam, jak jsem ho viděl v roce 2003, ovšem už nikdy nezažijete.
Určitě se vám nepovede blížit se na letiště Noi Bai s Iljušinem-96 přes moskevské Šeremeťjevo, protože jej snad už vyřadil Aeroflot z provozu. Zkoumal jsem ty křivé vruty na hliníkových zárubních u toalet a doufal, že turbíny mají přesnější. Měli. Také se vám nestane, doufejme, že vám palubní stevard odpoví na všetečnou otázku, jaké víno má, zcela lakonicky „bjeloje, ili krasnoje“. Řekl bych také, že při klesání polovina spolucestujících nepoužije pytlíky, jako se to přihodilo mně. Všichni jsme zkušenější.
Jsem rád, že jsem to zažil, protože to bylo těsně před turistickým boomem. Vietnam byl tehdy začínající destinací pro batůžkáře, rozhodně ne běžnou součástí turistického okruhu, a dokonce i turistů z Jižní Koreje, Japonska a Číny bylo málo. To je vzácný moment, kdy jste v zemi, kde z pohledu nenáročného cestovatele už v zásadě všechno funguje, prodávají se tam BMW, ale pořád ještě můžete zažít přímo v centru hlavního města u dnes hodně profláknutého jezera Navráceného meče ten zvláštní pocit, že jdete po rušné ulici jako jediný běloch. Všichni protijdoucí se na vás usmívají a všichni jsou vám po prsa. Těžko k opakování.
Zároveň jste ve městě, které míchá orientální architekturu s Francií někdy na přelomu 19. a 20. století v tropickém provedení. Nádherné koloniální vily, krásné bulváry, nejzachovalejší město, nezničené válkou a tehdy ani moderní výstavbou. V té době tam byly dva mrakodrapy.
Na ulici si u titěrného stolku na dětské plastové židli dáte pho ga nebo pho bo a budete moci testovat, jestli to umějí líp než v Sapě. Po pravdě řečeno nemám rád v polévce maso s těmi šlašinkami, zatímco Vietnamci mají kolagen rádi, nicméně street food v Hanoji a všude v severním Vietnamu s docela obstojným pivkem Bia Ha Noi bude jistě uspokojivý zážitek. Nejspíš ne tak levný, obojí tehdy vyšlo po dvanácti korunách, a asi jsem si připlatil.
Člověk tušil už v té době, že Kamu jednou přijde, jelikož tak skvělou kuchyni při tak velké vietnamské komunitě v Česku jednou musí u nás někdo zpopularizovat. Je strašně dobře, že to dorazilo, ale stejně jsem rád za to, že jsem tam byl o ten tucet let dřív a vietnamskou kuchyni poznal v Americe před čtvrt stoletím.
Nevím, zda se vám povede zažít to, co jsem asi chytil na poslední chvíli, ale má smysl to zkusit.
Psychedelická zátoka
Zátoka Ha Long je něco tak úžasného a tak plná ostrovů, že i dneska budete mít pocit jako z psychedelického snu, i když turisticky asi desetinásobně zatíženého. Pro ty, kteří chtějí iluzi „Indochine“, se určitě dá pronajmout privátní džunka, která vás odveze na místa, jež jsou prázdná. Pořád lepší než Krabi v Thajsku a má smysl spěchat a něco si připlatit. Udělejte to.
Něco ovšem nepůjde opakovat ani náhodou. Na malé loďce jsem se díval dalekohledem na skalní stěnu ve Van Long, kam chodí nocovat černobílí Delacourovi languři, opice mnohem vzácnější než horské gorily ve Rwandě. Nad provincií Ninh Binh zapadalo slunce a v dálce zněly zvony z katolického kostela v nedaleké vesnici. Byl to naprosto splněný sen, ale i pro laika velmi magická atmosféra. Převozník se dožadoval „more money“, když viděl, jak jsem si to užil. Nebyla to součást dealu, ale zeptal jsem se, kolik chce. „One dollar,“ řekl ten dobrý muž.
A to je ten Vietnam, který byl. Nikdy se nevrátí. Ale jeďte teď, za dvacet let budete pamětníci. I malé, pečlivě odladěné kousky mohou být velmi krásné.
