Hubert Pospischil, rolník a činovník Německé křesťansko-sociální strany lidové, hrál na jaře roku 1924 v olbramovickém hostinci kuželky. Mezi jednotlivými vrhy popíjel pivo a víno. Když už se potácel – „na kůželně“ však podle přítomného četníka stále „dobře hrál“ – naklonil se k Engelbertu Holarekovi a polohlasně poznamenal: „Prezident je blbec (ein blöder Hund), ani dost málo mě nenapadá, proč bych ho měl jít vítat. Když mě udáš, dostanu tři měsíce.“
Holarek ho sice neudal, ale vedle sedící švec Jan Bartoš ano. Místo očekávaných tří dostal Pospischil jen jeden měsíc, přesto se všemožně snažil, aby vězení unikl. Poslal dokonce na Hrad žádost o milost, ve které vysvětloval, že byl úplně opilý, a přiznával, že k sepsání žádosti ho zavázala strana, za kterou má kandidovat do parlamentu. Milost nedostal a svůj měsíc si odseděl.
Bylo to vlastně úplně k ničemu. Státu to nepomohlo a z Pospischila se milovník Československa nestal. Případy ostatních „hanobitelů“ vypadaly velmi podobně. Třetina aktuální Poslanecké sněmovny přišla s návrhem, aby se hanobení prezidenta stalo opět trestným činem. Moc dobrý nápad to není. Za urážky prezidenta se trestalo už za první republiky a ani tehdy to nestálo za nic.
Za starých časů se urážka majestátu trestala smrtí. V 19. století již tak zle nebylo a za „uražení Veličensta a údův císařského domu“ se dával rok až pět let vězení. Když se například roku 1881 nádeník Jan Faktor vysmál v hostinci obrazu mocnáře slovy „a ty prase, ty jsi taky všude (…) kdyby jsi už zdechl“, dostal tři roky těžkého žaláře.
Přečtěte si komentář Pavla Párala: Prezident je vůl
Také Československo urážku hlavy státu trestalo. Poté, co Josef Šoupal zavraždil ministra financí Aloise Rašína, začal od 31. března 1923 platit zákon na ochranu republiky, jehož součástí byla i urážka prezidenta. Každý, kdo prezidentu „před dvěma nebo více lidmi“ ublížil na cti nebo ho zesměšnil, mohl být odsouzen na osm dní až šest měsíců do vězení, a kdo tak učinil veřejně, opakovaně nebo „tváří v tvář“, měl si odsedět měsíc až rok.
Zákon zároveň vylučoval „důkaz pravdy“, takže trest mohl přijít i za pravdivý výrok. Ne že by se snad zavíralo za úplnou pravdu, jen se prostě nehledala. Doplatil na to zapálený katolík Andělín Žídek, který v březnu 1924 kritizoval Masaryka za jeho objektivně proticírkevní postoje a prohlásil, „že Bismarck byl jinakší chlap než Masaryk“, že také on „v Německu utiskoval katolíky“, a zadoufal, že když selhal železný kancléř, nesvede nic ani Masaryk. Míru „chlapáctví“ obou politiků ani jejich odpor ke katolické církvi soud neměřil a Žídka bez dalšího potrestal.
Kolik lidí soudy za urážku prezidenta potrestaly, nelze jednoduše zjistit, v dobovém tisku jsou nicméně stovky zmínek. Autor tohoto článku přečetl 26 náhodně vybraných rozsudků prvorepublikového Nejvyššího soudu (celkem se jednalo o 30 obžalovaných) a z této minisondy plynou tři hlavní závěry. Ukládané tresty byly nízké, ale často nepodmíněné, trestalo se za každou „ptákovinu“ a obětí byli hlavně obyčejní lidé: ze zmíněných 30 obžalovaných patřili mezi „profesionální“ nepřátele státu jen tři – jeden „vlajkař“ a dva „henleinovci“ z Jáchymova, kteří v lednu 1936 vylepili karikaturu prezidenta Beneše (o všech dalších „profesionálních“ hanobitelích zmíněných v tomto článku psaly noviny).
Masaryk si prý myslel, že když vyleze na koně, bude opět čistý a spravedlivý - měsíc vězení (Foto: Profimedia)
Většina „hanobitelů“ byli muži (25 ze 30 obžalovaných), poměrně dost z nich mělo vysokoškolské vzdělání (nejméně sedm) a skoro všichni se urážky dopustili spontánně a bez přípravy: v hádce, opilosti (šest) nebo při nějaké speciální příležitosti (jen Masarykova návštěva Moravy v roce 1924 dostala před soud čtyři nebožáky). Skoro pokaždé šlo o lidi, kteří republiku či prezidenta moc nemuseli – staré „Rakušáky“, bigotní katolíky a hlavně Němce (celkem 12 případů, čímž v přepočtu na obyvatele Čechy jasně trumfli).
Dnes jdu za Masaryka
Typickým příkladem drobného německého kverulanta byla majitelka realit z Chomutova Barbora Wolfová, která o Masarykovi dle svého nejlepšího svědomí prohlásila: „Nejdřív byl ve starém Rakousku na smrt odsouzen, pak uprchl do Ruska a teď si sem přijde a zradí vlast. Rozbil císaři Karlovi zem a císařovna Zita nyní mrzne a hladoví v cizí zemi. A dnes má ten lump za to, že když si sedne na koně, bude zase čistý a spravedlivý.“ Nejvyšší soud jí za to v červenci 1925 dal měsíc vezení. Už o půl roku dříve poslal za mříže ženu vrchního účetního rady v Opavě Antonii Novotny, která při čekání na příjezd Masaryka prohlásila, že se té „komedie venku“ nezúčastní.
Měsíc vězení si zařídil slepý „válečný poškozenec“ z Ústí nad Labem Julius Schneider. Svou hospodskou etudu zahájil výrokem: „Dnes jdu do tělocvičny jako Masaryk,“ čímž myslel, že si na maškarní bál vezme masku prezidenta. Poté přednesl pojednání o geografickém rozšíření českého národa a češtiny, zakončil ho slovy, že „tato světová řeč sahá od Čáslavi až do Mělníka“, a položil společnosti rozvernou otázku: „Chcete hráti kulečník? Prohraji-li, jest veta po republice.“ V závěru ještě přidal tradiční německou frázi, ať mu „celá republika i s Masarykem políbí prdel (soll mich im Arsche lecken)“.
Poslední výrok byl nezpochybnitelný, ovšem Nejvyšší soud v září 1926 rozhodl, že trestný je už ten první, protože nelze spojovat „představu presidenta republiky s maškarním plesem“ a opilým „slepým invalidou“. Navíc výslovně rozhodl, že „i vtip a ironie, stejně jako satira a karikatura“ mohou být urážkou prezidenta.
Prezidentův syn, salutujte
Uráželo se na všechny způsoby – inteligentně i primitivně. Například krejčí František Hampl ze Skrbeni u Olomouce o Masarykovi prohlásil, že „pan president je moc malý jako hovno v trávě“, a dodal: „Ten starý prďola už mohl býti dávno v hlíně.“
Dobrý byl také devatenáctiletý kovářský učeň Konstantin Kabát ze slovenského Pezinku, který když učitel napsal na tabuli Masarykovo heslo „Nebát se a nekrást“, vykřikl dle Lidových novin: „To není žádný kumšt, ale krást a nebát se.“ Přidal pár nadávek a byl rád, že vyklouzl jen s měsícem podmíněně. Další Slovák Karel Belák zase v jedné bratislavské hospodě „projevil přání rozbít panu presidentu hlavu lahví od vína“ a názorně předvedl, jak by onen „surový skutek“ provedl, za což si odseděl 14 dní.
Fotografování s bustami Masaryka v posměšných pózách bylo přísně zakázáno (Foto: Profimedia)
Jako z prvorepublikového filmu pak působí případ trhovkyně Marie Kutscherauerové. Když Masaryk přijel v červnu 1924 do Hustopečí (ve zdejším kostele kdysi ministroval), věnoval dva tisíce korun jisté Anně Dvořáčkové, která se kdysi starala o jeho otce. Šestapadesátiletá Kutscherauerová, byť o Josefa Maszárika pečovala též, nedostala nic. Když šel nazítří Dvořáčkové milenec Lutera na pole, zavolal na něj nádeník Zavadil, „že by mohl zaplatit nějakou štamprli“. Do věci se vložila Kutscherauerová a začala se podle Zavadila s Luterou, kterého v Hustopečích brali za lepšího obecního blázna, „škádliti: on ji ochmátaval na prsou a ona ho pleskla asi dvakrát nebo třikrát po zadnici“. Všechno by bylo dobře dopadlo, kdyby uražená trhovkyně neprohodila: „Zavadile, zasalutujte mu, on je presidentův syn.“ Za to, že prezidenta spojila s člověkem, jenž přiznává, že si z něj lidé dělají „posměch, aniž by mohl udati, proč se tak děje“, dostala 14 dní podmíněně.
Mimochodem případu se moc hezky ujaly prohradní Lidové noviny. Vše nevhodné vynechaly, z Kutscherauerové udělaly „stařenku“ nad hrobem a zadoufaly, že jistě byla „doporučena milosti, jinak by byla cítila dnes i včera hrot trnu ve starém dobrém srdci“.
„Tateleben" Masaryk
Inteligenti (z 30 obžalovaných mělo sedm vysokou školu) hanobili s větší obrazností. Například dva inženýři Škodových závodů – Rafael Souviron a August Alioth – se v hotelovém pokoji svého kolegy, Rusa Vsevoloda Kamburova, fotili s bustami prezidentů Masaryka a Wilsona oděných do kabátů a „kloubouků do týla pošinutých“, přičemž „celek činil dojem rozjařené stolové společnosti“. Snímky odnesli vyvolat, jenže fotograf Kahovec je udal. Oba Švýcaři i Kamburov, obžalovaní z užívání Masarykovy busty coby věšáku, strávili příštích sedm neděl ve vazbě. Poté soud Kamburova osvobodil a oběma Švýcarům uložil v září 1924 čtrnáctidenní tresty.
Smůlu měl i páter a biskupský notář Josef Novotný, který v pražské Národní kavárně tajně vpisoval do místních novin různé, občas protistátní poznámky. Dva roky mu to procházelo, ovšem když v červnu 1931 uviděl spisovatel Otakar Hanuš „nějakého kněze, jenž si bral noviny a inkoust“, neváhal: udeřil ho „několikráte přes hlavu“, nazval „klerikálním idiotem“ a zavolal strážníka.
Novotného poznámky připsané k řeči vůdce fašizující Národní ligy Jiřího Stříbrného byly sice pitomé, ale vcelku neškodné. Tak například když Stříbrný řečnil o tom, jak nechce sloužit prezidentovi, Novotný připsal posměšně „tatíčkovi“, když Stříbrný vyprávěl, že se stále najdou tací, kteří Hradu slouží, Novotný dodal „tady president kupoval“, a když Stříbrný projev ukončil tvrzením, že by si Masaryk nejraději „zabezpečil i posloupnost na trůně“, přičinil Novotný poznámku: „Z Tomáše na Janka (Jana Masaryka – pozn. red.).“ Výsledkem byly tři neděle podmíněně.
Osm dní za urážku prezidenta si dle referátu Lidových novin vykoledoval také šéf slovenských ľudáků Andrej Hlinka, který v dubnu 1924 napsal do „Slováka“ článek o vztahu Masaryka k Židům. Prezidentovi vyčetl Hilsnera, Anežku Hrůzovou a hloubku jeho národního otcovství stupňoval slovy: tatíček, otecko, tateleben (to samé v jidiš). Veřejně známých osob bylo ostatně odsouzeno mnohem víc. Dva týdny podmíněně dostala například žena fašistického vůdce Radoly Gajdy za to, že manželovi pašovala do vězení dopis s urážkou prezidenta, a měsíc „natvrdo“ komunistický poslanec Josef Štětka, který prohlásil, že se naskýtá otázka, kde bere prezident peníze, když před válkou měl jen „roztrhané kalhoty“.
Radši se oběsím
Různé byly také motivace lidí, kteří pomlouvače udávali. Často šlo o „bdělé“ masarykovce, kterým urážení prezidenta prostě vadilo (třeba fotograf Kahovec či spisovatel Hanuš), jindy o prachsprostou pomstu. Dojel na to třeba ústecký lékař Gustav Lantin, kterého během schůze Německé křesťansko-sociální strany lidové k nepříčetnosti dopálil jeho rival Rudolf Hoser, a vmetl mu proto do tváře, že „by se raději oběsil, než by si pověsil ve svém pokoji obraz presidenta Masaryka“ jako on. Hoser si od čtyř přítomných obstaral přísežné prohlášení a Lantin pak za svá slova dostal tisíc korun peněžitého trestu a měsíc podmíněně.
K odsouzení stačilo docela málo. Do vězení poslal soud například jeptišku a ošetřovatelku v žárském (dnes součást Albrechtic) sanatoriu pro souchotináře Marii Modlichovou. Jen za to, že o státním svátku odnesla od Masarykova obrazu květiny natrhané pacienty se slovy: „Ty krásné květiny nedám, těch je pro něho škoda.“ Někdy dokonce člověk nemusel říct víc než jediné slovo. Osm dní podmíněně dostal Arnošt Endler z Vejprt, který šel na ples za krále Leara. Vše probíhalo, jak mělo, až do chvíle, kdy se Endler, „oblečen jsa v černý smoking“ a škrabošku „pozůstávající z velkého vousu, bílé paruky a zlatově nabarvené papírové koruny“, odebral ze sálu do „restaurační místnosti“ a tam na otázku, koho představuje, prohlásil: „Masaryka.“
Prezident je blbec a nenapadá mne, proč bych ho měl vítat - měsíc vězení (Foto: Profimedia)
Noviny psaly o ještě daleko absurdnějších případech. Špatně podle Národních listů dopadli komunističtí zastupitelé Slezské Ostravy, kteří jako jediní „provokativně nepovstali“ při slavnostním zasedání u příležitosti Masarykových 84. narozenin.
Osm z nich dostalo za ignorování „majestátu“ nepodmíněné – většinou měsíční – tresty. Vyšetřování bylo dle Národní politiky zavedeno i s neznámým účastníkem večírku německého pěveckého spolku v Žilině (dnes součást Nového Jičína), který napsal své dívce pohled a ke známce s Masarykem přikreslil rohy.
Pokrytecké licoměrnictví
Na druhé straně se zdá, že se soudy držely při zemi, a při ukládání trestu šly často dokonce „pod sazbu“. Noviny sice občas psaly i o dlouhých trestech – deset měsíců měla údajně dostat „21letá haknkrajclerka“ Anežka Pudichová z Darkoviček, tři měsíce Slovák Ján Onofrey a půl roku jakýsi státní úředník – dost možná však šlo o souběh více paragrafů. Ve zmíněných 26 rozsudcích Nejvyššího soudu lze každopádně najít maximálně měsíční trest. Faktem ale také je, že asi v polovině případů nechaly soudy pomlouvače, aby si své (krátké) tresty skutečně odseděli.
Traduje se, že Masaryk řadu odsouzených za urážku prezidenta omilostnil. Částečně je to pravda – například k desátému výročí založení republiky vyhlásil na urážky prezidenta amnestii. Dobře je také známý případ básníka Jakuba Demla, který v květnu 1929 kritizoval Masarykův antikatolicismus („pokrytecké licoměrnictví“) i filozofii (jde o „zboží z různých šuplíků, o jejichž obsahu nemá ani ponětí“), stál před soudem a dostal milost. Jenže ze sedmi kompletních soudních spisů, které měl týdeník Euro možnost prostudovat, plyne, že o pěti případech Masaryk vůbec nevěděl, jednu žádost o milost nevyslyšel (zmíněný kuželkář Pospischil) a jen jedné vyhověl.
Tím vyvoleným byl mladý brněnský právník Otto Štancl, který měl ten hloupý nápad, že v září 1924 odjel do Ratíškovic na dovolenou. Místní inteligenci – dva učitele, poštmistra, trafikanta a hostinského – sice považoval za lidi „úzkého horizontu a malého duševního kalibru“, přesto měl potřebu u piva kázat o Masarykově významu. Tvrdil třeba, že coby filozof Masaryk za mnoho nestál, prezidenta navíc označil za prohnaného člověka a jím vedený zahraniční odboj za dobrodružství, které naštěstí dobře dopadlo. Masarykovy zásluhy pak shrnul v replice k učiteli Černohlávkovi: „Vy jako učitel máte větší.“
Poté, co bývalý legionář Černohlávek zavolal četníky, Štancl zřejmě vcelku upřímně tvrdil, že si prezidenta váží, ale dožral ho „byzantinismus“ pánů z venkova. Štanclova matka byla navíc Masarykovou spolužačkou a jeho otec – nadučitel Václav Štancl – je oba v čejkovické škole vyučoval. Soud přesto Štanclovi uložil 14 dní vězení a jedinou možností tak byla – náležitě byzantinská – žádost o milost, která od začátku směřovala k vyřčení dvou biblických slov: Pater peccavi (Otče, zhřešil jsem). Otec pochopil a otec také odpustil.
Paragraf k ničemu
Zákon na ochranu republiky měl bránit československou demokracii, paragraf stíhající urážky prezidenta se však trochu minul „povoláním“. Komunistický režim ho po únoru 1948 s chutí adoptoval. Jeho zdaleka nejslavnější obětí se stal humorista Vladimír Škutina, který o Antonínu Novotném hned dvakrát v hospodě prohlásil, že „je vůl“, a odseděl si za to v 60. letech devět měsíců.
