Matthias Albert: Doba vysokých výnosů je pryč

Rychle mizí destinace, kde se ještě mohou daňoví hříšníci ukrýt, říká člen představenstva rakouské Bank Gutmann Matthias Albert.

Privátní bankovnictví patří k nejatraktivnějším segmentům trhu finančních služeb. Významným hráčem v této oblasti je i česká pobočka rakouské Bank Gutmann, která se netají ambiciózními cíli. „Do konce roku chceme mít v Česku přes dvě stovky klientů s aktivy ve výši osmi miliard a jsme přesvědčeni, že tento cíl naplníme,“ řekl webu Euro.cz člen představenstva rakouské Bank Gutmann Matthias Albert, který je zodpovědný právě za sektor privátní klientely a v bance pracuje již od roku 1987.

Bank Gutmann je v Česku známá hlavně jako privátní banka, přitom dvě třetiny aktiv (ke 30. 6. 2016 Bank Gutmann spravuje aktiva 18,8 miliardy eur – pozn. red.) spravujete pro institucionální klienty, čím to je?

To souvisí s naší historií, v padesátých letech naše banka působila jako finanční zprostředkovatel. Rakousko bylo po válce zničené a my jsme pomáhali státu získat prostředky pro výstavbu například nemocnic, škol a silnic. Prostředky měli právě institucionální klienti, tedy hlavně pojišťovny, které je chtěly investovat, a my jsme jim s tím pomáhali. Zároveň ale Karl Kahane, který Bank Gutmann získal v roce 1957, viděl, jak Rakušané postupně bohatnou, a koncem sedmdesátých let začal budovat privátní banku podle švýcarského vzoru. To se nám podařilo, zatímco ještě v devadesátých letech pocházela větší část našich výnosů od institucionálních klientů, nyní generujeme dvě třetiny příjmů v oblasti privátních klientely.

Zůstaňme u privátního bankovnictví, zde se zaměřujete na klienty s disponibilním majetkem od jednoho milionu eur. Kdo využívá vaše služby?

Naši klienti pocházejí hlavně z Rakouska, z Německa, obzvláště jižního Německa, a ze střední a východní Evropy, kde jsme v uplynulých 20 letech intenzivně rostli. Zajímavé je, že při expanzi do tohoto regionu jsme v devadesátých letech začali úplně na východě, tedy v Rusku. Teprve pak jsme postupovali na západ, takže po Rusku jsme oslovili klienty z Ukrajiny a až poté z Maďarska a České republiky. Celkově máme dva tisíce privátních klientů a jejich počet se neustále zvyšuje. Nejčastěji to jsou podnikatelské rodiny a úspěšní manažeři velkých firem. Samozřejmě máme mezi klienty i například lékaře nebo advokáty, ale právě rodinné firmy a manažeři tvoří většinu.

Po Vídni jste další kancelář otevřeli v roce 2005 v Budapešti, ta pražská následovala až o šest let později, považovali jste maďarský trh za perspektivnější?

Klíčem k úspěchu v privátním bankovnictví je získat ty správné spolupracovníky. A to se nám v Maďarsku podařilo již před jedenácti lety. Našli jsme tým lidí, který se dobře hodil k našemu obchodnímu modelu. Stejné to bylo i v Česku, kde jsme měli klienty dávno před otevřením zastoupení. Nicméně v roce 2011 se objevila zajímavá příležitost. Když Deutsche Bank převzala privátní německou banku Sal. Oppenheim, tak se český tým úplně neztotožňoval s některými změnami a rozhodl se spojit s námi. Stejnou historii jsme opakovali i v Salcburku v roce 2013. Tam jsem dvacet let odmítal otevřít zastoupení, toto město sice přitahuje zámožnou klientelu hlavně z Německa, ale je tam neuvěřitelně silná konkurence – najdete tam všechny švýcarské, německé, rakouské i lichtenštejnské privátní banky. A jsem přesvědčen, že polovina našich konkurentů v Salcburku není zisková. Jsou tam jen proto, že musí nebo chtějí, ale určitě nevydělávají. Když ale švýcarská Bank Vontobel prodávala svou rakouskou pobočku, tak se to nelíbilo týmu banky ze Salcburku a ten se rozhodl odejít k nám. A jelikož jsme rozměry našich kanceláří v Salcbursku stanovili poměrně střídmě, byli jsme v zisku během jednoho roku. Nyní považujeme právě západní Rakousko a jižní Německo za velmi perspektivní trh, je to oblast s mnoha středně velkými rodinnými firmami, které jsou naší cílovou skupinou. Přesto bych nikdy neotevřel pobočku v Mnichově – tamní situace je ještě horší než v Salcburku. Působí tam také všechny privátní banky, ale jejich zastoupení jsou ještě honosnější a vydělávají ještě méně než v Salcburku.

Média na jaře přetřásala aféru Panama Papers, tedy fakt, že zámožní lidé mají tendenci ukrývat své prostředky v daňových rájích. Odrazilo se to nějak v rakouském privátním bankovnictví?

Vlastnictví zahraniční firmy není nic špatného, otázkou je, proč si ji pořizuji. Je-li to kvůli krácení daní či legalizaci výnosů například z obchodu se zbraněmi, tak to je samozřejmě nezákonné. Mluvíme-li ale o uchování majetku, je situace odlišná. Vezměme si kauzu bývalého britského premiéra Davida Camerona. Bohaté anglické rodiny po staletí zakládají majetkové trusty s cílem zajistit předávání dědictví. V Anglii se totiž od částky 325 tisíc liber platí dědická daň ve výši 40 procent, proto bohaté rodiny zřizují tyto rodinné trusty. To však není krácení daní, ale zcela legální krok. Proč se pan Cameron zachoval tak nešikovně, tomu nerozumím. Také ale nerozumím tomu, proč se na něj sesypala britská média za něco, co dělá celá královská rodina i řada dalších bohatých Britů. Rakouské banky kauzu Panama Papers téměř nezaznamenaly. Objevil se jen jeden případ, kdy jedna banka měla nějaké offshore struktury, ale tuto kauzu prošetřil rakouský regulátor FMA již v roce 2012 a nyní byl případ pouze medializován (jednalo se o Hypo Vorarlberg – pozn. red.). Navíc v Rakousku máme od roku 1993 vlastní a zcela legální alternativu v podobě soukromých nadací, jejichž beneficienty jsou téměř výhradně fyzické osoby. Tento nástroj se hojně využívá, takže potřeba zakládat offshorové firmy je u nás malá. To je ale i výsledek činnosti rakouských bank. Již před mnoha lety jsme začali přesvědčovat klienty se zahraničními konty, aby své struktury zlegalizovali. A z offshorových konstrukcí jsme často tento majetek převedli právě do rakouských soukromých nadací. I proto kauzu Panama Papers vnímám spíše pozitivně, alespoň se peníze vrátí do zemí původu, klienti se tak zase přiblíží bankovním poradcům a ti jim budou moci při správě majetku lépe radit.

Klienti k nám neřicházejí proto, aby zbohatli. Bohatí již jsou a jmění si chtějí udržet, říká Albert

Ukrývání peněz neprospěje ani mezinárodní tlak na sdílení dat, již přes sto zemí podepsalo dohodu o globální automatické výměně informací o zahraničních účtech. Bude se ještě kam schovat?

Nejpozději za dva roky bude ve všech členských zemích OECD fungovat automatická výměna dat o zahraničních klientech bank. A tuto dohodu podepsalo také Rusko, Švýcarsko, Singapur, ale i Bermudy, Britské Panenské ostrovy, Lichtenštejnsko, čínské Macao a řada dalších zemí, takže opravdu rychle mizí destinace, kde se ještě mohou daňoví hříšníci ukrýt. A my rozhodně nebudeme klienty do takových destinací doprovázet – největší riziko, kterému banky jako ta naše čelí, je ztráta reputace. Rozhodně nechceme jméno naší banky číst v novinových titulcích. Navíc ti, kteří nadále chtějí schovávat své peníze, si musí zodpovědět otázku, chtějí-li mít peníze uloženy v zemích, kde není jisté, jak přesně funguje přijímání zákonů. Vezměte si například Spojené arabské emiráty, kdo tam schvaluje legislativu a zároveň kontroluje i výkonnou moc? Zřejmě to budou vládnoucí rodiny. Když ty řeknou, že uložené peníze ze země nepustí, těžko se s nimi budete soudit.

Pojďme ke zhodnocování peněz. Téměř nulové úroky u termínovaných vkladů, nejasný trend na akciových trzích, jak vidíte situaci v oblasti investic?

Je nepochybné, že se nacházíme v období nízkých úroků. Podíváte-li se do historie, vždycky se střídaly fáze růstu a poklesu výkonnosti kapitálu. V posledních letech byly výdělky ale poměrně vysoké, jsme tedy poněkud rozmazlení. A nyní se divíme, že na údajně bezrizikových aktivech vyděláváme málo nebo vůbec nic. Vzpomeňte na rok 1990, tehdy německé státní dluhopisy nesly úrok deset procent. Od té doby výnosy z těchto státních obligací klesají. Kdo si nyní stěžuje, nesmí zapomínat, že jsme 25 let skvěle vydělávali. Nízké úroky v eurozóně vytrvají dle našich odhadů přinejmenším do poloviny příštího roku. Klienti mají v zásadě dvě možnosti, buď přijmou fakt, že dočasně budou vydělávat méně, nebo musí investovat do významně rizikovějších aktiv. Navíc je třeba se smířit s novým vnímáním rizika – dříve jsme považovali státní dluhopisy za bezrizikové, ale krize jižních zemí eurozóny ukázala, že tomu tak není. Kdybych vám před deseti lety řekl, že španělské státní obligace nejsou bezpečné, klepal byste si na čelo.

Jaké investice tedy doporučujete?

Obsluhujeme konzervativní klientelu. K nám klienti nepřicházejí proto, aby zbohatli. Naši klienti již zámožní jsou a hlavně chtějí své bohatství uchovat. Řekněme, že jste můj klient a požadoval jste původně roční výnos kolem čtyř procent. Když se ale podíváme na vaše stávající portfolio, zjistíme, že nyní vyděláte nanejvýš dvě procenta a tato situace potrvá až tři roky. Nestačí-li vám to, můžete nakoupit akcie s vysokými dividendami, ale budete čelit vyšším výkyvům hodnoty portfolia. To samozřejmě není až tak podstatné pro někoho, kdo investuje dlouhodobě na deset i dvacet let do akcií solidních firem, pro takové investory je důležitá právě ta pravidelná dividenda. Zajímavou alternativu představují investice do private equity. Zde jsme od konce devadesátých let pro naše klienty vytvořili již čtyři úspěšné fondy a nyní připravujeme pátý. Historicky vykazovaly naše fondy výnosy mezi šesti a osmi procenty ročně. Před vstupem do PE fondů je třeba si ale uvědomit, že se jedná o nelikvidní investice na deset až dvanáct let. V takových fondech se klienti zavážou k investici určité sumy, kterou fond postupně od klienta odčerpá, nicméně investovanou částku je fond schopen většinou vrátit již po sedmi letech a dalších pět let získáváte už jen výnosy. Klienti Bank Gutmann tak například prostřednictvím našich fondů investovali do firem, jako je německý producent výrobků péče o zahradu Gardena nebo rakouský strojírenský koncern Andritz. Zásadně ale vstupujeme do zralých a fungujících firem, neplníme roli rizikového kapitálu.

Čtěte také:

Panama Papers prověří výbor europarlamentu

Bisnode: Kapitál z daňových rájů v českých firmách oslabil