Až sobotní, poslední, programový den ukázal, jaké jsou vlastně možnosti Colours of Ostrava. Line-up srovnatelný s hudebními přehlídkami světové úrovně neměl ani jedno hluché místo.
Semínko, které se tři dny ospale rozbaluje, aby z něj ten čtvrtý mohla vyrůst vzácná květina. Zhruba takhle se letos vyvíjely Colours of Ostrava. I když i ve středu, čtvrtek i pátek přišly skvělé momenty, člověk se stejně nemohl dočkat soboty, kdy bohatý program předpovídal, že ztrácet čas ve frontě na pivo či langoš zkrátka nepůjde.
A nic na tom nezměnily ani temné bouřkové mraky, které na Dolní oblast Vítkovice sedly v sobotu večer. Všichni hledali skrýš před deštěm v krytých scénách, což nejvíc pocítili slovenští Bulp. Electronic Stage v šapitó v té chvíli pulzovala jako noční klub nad ránem. A to ještě nebylo ani devět večer. Houpavý mix tanečních beatů fungoval tak dobře, že člověk zapomněl, že venku právě zuří průtrž mračen.
Pořadatelé se s bouřkou poprali bezvadně. Několik koncertů odsunuli na pozdější časy, o čemž průběžně informovali na sociálních sítích. A tak vystoupení Jamiroquaie začínalo v okamžiku, kdy se s Ostravou rozloučily poslední blesky a obloha se protrhávala.
Už od prvních tónů bylo jasné, že půjde o vrchol letošních Colours. Britský projekt pod vedením hvězdného Jay Kaye má sice venku čerstvé album Automaton, ale setlisty předešlých koncertů předpovídaly, že těží především z druhé poloviny 90. let, kdy vydával zásadní hity. A stejné to bylo i v Ostravě.
Scénu zaplnila velká kapela se třemi vokalistkami. Tenhle špičkový funkový ansámbl s diskocítěním by klidně koncert utáhl i sám, ovšem s Jay Kayem v čele získal nadpozemskou energii. Samozřejmě že většina lidí v pláštěnkách a promočených větrovkách čekala na nesmrtelné Little L, nakopávající Canned Heat či unášející Cosmic Girl - a když přišly, roztančili se i jindy zadumaní padesátníci -, ale ani experimentálnější Supersonic či Emergency On Planet Earth nedostaly člověka z rytmu.
A když pak Jamiroquai své hity rozkrajoval delšími sóly na baskytaru, zdivočelými perkusemi či zpěvnými klávesami, nechybělo k dokonalosti a ryzímu zážitku z hudby nic. Colours of Ostrava právě dosáhly špice.
Jenže tím poslední noc zdaleka nekončila. K dispozici byla německá techhouseová úderka Booka Shade, která naservírovala průrazné beaty a i ona se vrátila o několik let nazpět. Další tisícovky lidí zase nalákal Kapitán Demo. Už dostatečně známý na to, aby se k němu stáhli všichni ti, kdo se chtějí bavit nad jeho texty a prupovídkami mezi písničkami. Co na tom, že se občas začíná opakovat. Vtipy mířící na českou hip-hopovou scénu a šoubyznys nepřestanou chutnat nikdy.
No a pokud někomu chyběla pódiová show světových rozměrů, musel si kleknout před francouzským duem Justice. Jejich stadiónový elektrohouse odkazující na Daft Punk sice prolezl i řadou českých rádií, ovšem na koncertní premiéru stále čekali. Až do Colours. Žádná projekce, jen vysoká stěna silných reproduktorů, desítky stroboskopů a pohyblivých obřích svítidel.
S velkou pravděpodobností šlo o nejhlučnější koncert v šestnáctileté historiii festivalu. Vítkovicemi vibrovaly dunivé basy ozdobené dětskými vokály a lehce zapamatovatelnými melodiemi. Co na tom, že se taneční podklad všech skladeb sléval do jednolité tepající hmoty. Přišlo se tančit.
Až mě zamrazilo
Tímhle nechci říct, že letošní Colours of Ostrava stálo za to navštívit jen v sobotu. Pouze poznamenat, že bez posledního dne by festival působil úplně jiným dojmem. Program i jindy nabízel řadu špeků, ale pokaždé vyčuhovaly solitérně a netvořily propracovanou konstrukci jako v sobotu.
Vypíchnout jich je třeba několik. Zaprvé UNKLE. I oni, i když v obměněné sestavě, ukázali, jak přelomový trip-hop na konci tisíciletí dělali a že při Rabbit in Your Headlights či o něco mladší Reign běhá husí kůže stejně jako tehdy, když jste desku Psyence Fiction či Never, Never, Land vložili poprvé do discmana.
Německé trio Moderat předvedlo, že na obřím pódiu stejně jako v klubu umí jejich elektronika vpasovaná mezi zohýbané beaty, berlínský techhouse a „zpěv“ Apparata vytvořit silnou atmosféru, jež není u taneční hudby obvyklá.
A jestliže někdo čeká na českou kapelu, tak vyzdvihnout si zaslouží jednoznačně Midi Lidi. Těžili z poněkud unylé čtvrteční kombinace na hlavních scénách (LP, Norah Jones i Michael Kiwanuka je sice super line-up, ale tenhle tříhodinový blok spíše uspával), a tak se na malou scénu pro domácí kapely musely vtěsnat tisícovky lidí. Jejich syntezátorové nakopnutí čtvrteční večer skutečně potřeboval.
Colours of Ostrava letos opět nabídly řadu momentů, které jinde člověk nenajde. To hlavní, co po šestnáctém ročníku zůstane, je pocit, že ať už byly devadesátky a přelom tisíciletí jakýkoliv, tehdejší muzika zní stále nadčasově a dobrý festival se bez ní neobejde. Proč? Jamiroquai a UNKLE. Tyhle dva důvody bohatě stačí.
No a pokud někdo čeká na negativní poznámku, měl bych jedinou. A tou je přestřelený počet návštěvníků. Bylo jich až moc, což se ukázalo hned ve středu. Ani členitá Dolní oblast Vítkovic je nedokázala vstřebat a na řadě míst přeplněnost působila až nepříjemně.
O Colours of Ostrava čtěte:
Machinedrum: Chci nahrát všechny myšlenky
Booka Shade: Lidé nemají rádi změny, ale nechtějí se ani přejídat
Nenápadná hvězda Colours of Ostrava: Baví nás malá města, tvrdí Darkstar
