Sto roků Goliáše Davida: odešel poslední vnuk zakladatele impéria rodiny Rockefellerů

David Rockefeller, jeden z nejvlivnějších mužů amerických dějin, byl posledním z generace, pro niž bylo bohatství „příležitostí i závazkem“.

Z 54. ulice newyorského Manhattanu se ostrým tempem vydala parta čtyř chlapců na kolečkových bruslích po Páté avenue směrem do mírného kopce k Central Parku. V závěsu za nimi jel krokem černý sedan. Dva menší chlapce naložil po nějakých dvaceti blocích; dva starší dojeli až na konec parku, než se unavili. Řidič pak všechny čtyři odvezl o dalších pětadvacet ulic dále směrem do (tehdy ještě spořádané) čtvrti Harlem; na rohu 123. ulice a Morningside Drive chlapci vyskákali, aby stihli začátek vyučování v tamní Lincolnově škole.

Tak to chodilo skoro každý všední den. Už tehdy se Newyorčané nemohli shodnout: jedni smekali klobouky, obrazně i doslova, nad disciplínou, kterou rodiče od chlapců vyžadovali; jezdili i v mrazu či dešti. Druzí s úsměškem sledovali luxusní vůz (od britské firmy Frazer-Nash, kterou mezitím odvál běh věků), jenž byl pro případ únavy dětem k dispozici.

Noblesse oblige

Oni čtyři hoši, Nelson, Winthrop, Laurence a David (plus sestra Abby a nejstarší bratr John, kteří chodili do jiných škol), během několika následujících desetiletí dosáhli na pozice viceprezidenta Spojených států, guvernérů New Yorku, Arkansasu a Západní Virginie a byli průkopníky v oblastech rizikového kapitálu, filantropie i globální diplomacie dříve, než řečené obory získaly svá dnešní pojmenování i pověst. Sdíleli největší majetek, jaký kdy americká rodina nashromáždila, smysl pro noblesse oblige – pro povinnost, jež člověku s vlastnictvím takového jmění vzniká – a příjmení Rockefeller.

Od minulého pondělka mají společný ještě jeden rys: jsou všichni na pravdě boží. Nejmladší z nich, David Rockefeller, jenž býval při bruslení do školy první unaven, zemřel ve věku 101 let v rodinném sídle ve vesničce Pocantico Hills asi čtyřicet kilometrů od Manhattanu.

Čtěte:

Otřásla Rockefellerovým impériem. Teď její příběh zfilmuje Amazon

Říci, že David byl posledním příslušníkem třetí generace rodu Rockefellerů, nedostatečně vystihuje stav věcí. Přímých potomků Johna D. Rockefellera, ropného selfmademana, jenž stojí v přehlídce amerických průmyslníků té doby – či „loupeživých baronů“, jak se jim pro jejich drsné metody přezdívá – na prvním místě coby relativně nejbohatší muž lidské historie, je dnes 174 (tvrdí list The Washington Post). Většina z nich si jde po svých a rodinným podnikáním se zabývá – pokud vůbec – jen do míry nezbytně nutné; správu majetku ve výši odhadované na 11 miliard dolarů přenechávají najatým profesionálům.

Dědeček nebyl zlý

Zní to podivně, ale je to tak – jmění celé slavné rodiny Rockefellerů je dnes menší než jmění nejbohatšího Čecha Petra Kellnera (časopis Forbes je letos odhadl na 12,2 miliardy dolarů). V čem je jejich pozice nesrovnatelná, je nevyčíslitelný, ale skutečný vliv na běh podnikatelského a politického života Spojených států. A hlavním strůjcem tohoto vlivu byl v posledních desetiletích právě David Rockefeller.

Jeho kniha Memoirs (2002), kterou sepsal jako první z rodiny, líčí mnoho detailů, jež dotvářejí obraz jedné z nejrozporuplnějších rodin Nového světa. Dědeček, tedy zakladatel rodu, je vtipný a svým způsobem laskavý; v posledních letech se zabýval především sledováním vlastního zdraví, protože si chtěl naplnit ambici dožít se stovky let (nepovedlo se mu to o pouhé dva roky a jeden měsíc). Půl světa ho vnímalo jako vtělení ďábla, ale David jej hájí: „Dědeček byl tvrdý obchodník jako každý, kdo v té době podnikal. Nedělal nic, co by tehdy nebylo běžné.“

Jeho jediný syn a Davidův otec John Davison Rockefeller mladší je člověk věčně nemocný a krapet chladný, jenž se celý život pral s tím, že se nemohl svému otci rovnat. I jeho nejstarší syn John III., Davidův bratr, je jeho věrnou kopií – otec byl natolik náročný, že dědic impéria nebyl nikdy schopen očekávání naplnit. „Protože dokonalost byla normou, mohl John jedině selhat,“ píše David.

Ono očekávání shrnuje jediná věta, kterou John junior převzal od starého pána: „Věřím, že každé právo s sebou nese odpovědnost; že každá příležitost s sebou nese závazek; že veškeré vlastnictví s sebou nese povinnost.“ Tato věta v bronzové podobě po desetiletí shlížela na návštěvníky Rockefeller Center, komerčního komplexu devatenácti budov uprostřed Manhattanu, jež bylo v době svého vzniku nejcennější nemovitostí planety.

Umístění tabulky právě tam mělo svou symbolickou hodnotu. Rockefeller Center byl projekt, jímž si Davidův otec chtěl vysloužit vlastní ostruhy – a málem na to doplatil. Půda pod stavbou patřila na počátku 30. let Kolumbijské univerzitě; John junior si pozemek zvíci šesti bloků mezi 48. a 51. ulicí a Pátou a Šestou avenue pronajal na 24 let za 3,6 milionu dolarů – dnes zhruba 45 milionů – ročně a doufal, že tam postaví kancelářské budovy, z jejichž nájmu (dnes má přes 860 tisíc metrů pronajímatelné plochy) hravě částku zaplatí a ještě královsky vydělá.

Mrtví horníci a PR

Dopadlo to tak, že ještě v době jeho smrti v roce 1960 byl celý projekt v minusu; David jej nakonec prodal na přelomu tisíciletí za 1,85 miliardy dolarů. Právě potíže s projektem Rockefellerova centra způsobily, že když bylo Davidovi patnáct let, propadl jeho otec depresím a od té doby pracoval jen na půl plynu.

Třetí generace Rockefellerů chápala, jak velkou sílu má veřejné mínění, miliardy nemiliardy. Rok předtím, než se David narodil, se vzbouřili horníci v jedné z jejich firem v Coloradu. (Nechtěli nic, co by dnes nebylo samozřejmostí, například osmihodinový pracovní den.) Konflikt, v němž hráli roli stávkokazové, Národní garda, starosta tamního městečka Ludlow i firemní ochranka, nakonec přerostl v malou válku, na jejímž konci zůstalo zhruba dvacet mrtvých horníků, jejich žen a dětí. John junior si tehdy najal šikovného šíbra – dnes bychom řekli PR konzultanta či mediálního poradce – jménem Ivy Lee, jenž mu dobře poradil, aby se začal věnovat prezentaci sebe sama i své nejrůznější charitativní činnosti od financování univerzit přes lékařský výzkum až po projekty ochrany přírody. Výsledkem bylo, že se veřejnost rozdělila na dva tábory obdivovatelů a odpůrců, jak je tomu dodnes.

Přečtěte si o nejbohatších lidech historie:

10 nejbohatších lidí historie: Gatese mezi nimi nenajdete

Tak zhruba vypadal svět, do kterého David Rockefeller v roce 1915 přišel. Když přestal jezdit do školy na bruslích, vystudoval na Harvardu, v Chicagu (na univerzitě, kterou založil dědeček) a na London School of Economics, kde se poznal s Johnem Kennedym. Za druhé světové války se nechal dobrovolně odvést (na rozdíl od starého pána, který se z války Severu proti Jihu vyplatil) jako řadový voják. Protože mu však nevoněli spolu bydlící v kasárnách a protože uměl výborně francouzsky, nastoupil do důstojnické školy a ještě stihl sloužit v severní Africe a ve Francii, kde zůstal i chvíli po válce na nově otevřeném americkém velvyslanectví.

Davidova banka

V jedenatřiceti letech se vrátil a nastoupil do Chase National Bank. Asi mohlo pomoci, že jeho rodina banku z pěti procent vlastnila (byla tak jejím tehdejším největším akcionářem) a vedl ji jeho strýc Winthrop Aldrich. Když ji po téměř pětatřiceti letech opouštěl, o ústavu se běžně mluvilo jako o „Davidově bance“.

Nebylo to jednoduché, ale právě v kancelářích Chase Manhattan, jak se banka později jmenovala (dnes je součástí JPMorgan Chase), se rodil jeho obrovský vliv. „Podle mého názoru nebude David v dějinách zapsán jako skvělý bankéř,“ řekl o něm rodinný přítel a obchodní partner John McCloy, jenž banku vedl před ním, „ale rozhodně tam bude zapsán jako obrovská osobnost.“

Vtip je v tom, že v řeči čísel skutečně David Rockefeller banku nijak významně nepozvedl. Za jeho období (v roce 1961 se stal viceprezidentem, později předsedou představenstva a nakonec, na léta 1969 až 1980, výkonným ředitelem) klesla banka v pořadí největších amerických finančních ústavů ze třetího na 89. místo. Jeho přínos byl jinde – zjednodušeně řečeno v tom, že každého znal a s každým byl ochoten se dohodnout. Doma měl kartotéku se 150 tisíci kontakty, která musela mít vyhrazenou vlastní místnost.

Bankéř-diplomat

Polovinu života strávil na cestách. Jednal s prezidenty Egypta a Iráku Anwarem Sádátem a Saddámem Husajnem, stejně jako se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem, chilským diktátorem Augustem Pinochetem i jeho kubánskou Nemesis, Fidelem Castrem. Výsledkem vždycky bylo, že Chase Manhattan otevřela v řečených zemích své první pobočky (a často byla vůbec první americkou bankou, které se něco takového povedlo, například právě v SSSR). „Davidova banka“ tak měla v 70. letech delší prsty než kterákoli jiná – jakkoli mu experti vyčítali, že zanedbává domácí operace (především retailové bankovnictví, kde Davida a jeho finanční dům předstihl rival Citi o mnoho délek).

V roce 1954 byl zakládajícím členem (a později trochu legračně jediným členem poradního sboru) Bilderberg Group. Když však světoví finančníci a průmyslníci, jež skupina sdružuje, byli příliš neochotní přijmout mezi sebe Japonce, založil si za tím účelem v roce 1973 vlastní podnik pod názvem Trilaterální komise. Ta sdružuje elity z Evropy, Severní Ameriky a právě Japonska (a od samého počátku vzbuzuje pozornost konspiračních teoretiků, kteří mají za to, že Rockefeller a spol. provozují satanistické rituály a pouštějí z letadel na lidi chemikálie).

A také se jeho diplomacie někdy nevyplatila, jako když v roce 1979 umluvil spolu s Henrym Kissingerem prezidenta Cartera, aby přijal na léčení smrtelně nemocného íránského šáha Muhammada Rezu Pahlavího. V přímé reakci na to Íránci pod vedením ajatolláha Chomejního provedli islámskou revoluci, jejíž režim vládne v zemi dodnes (a rok a čtvrt nato zajali americké diplomaty, o jejichž vysvobození podává poutavé svědectví nedávný oscarový film Argo).

Nejmarkantnější stopu působení Davida Rockefellera však přes všechno světoběžnictví nese jeho rodný New York. Už v roce 1955 začal prosazovat myšlenku zvelebení jižního cípu Manhattanu, jenž v té době zaostával za středem města („a strašně tam smrděly ryby z tržiště na Fulton Street“, jak píše David ve své knize). Oznámil tehdy, že v rozporu s trendem postaví nové ústředí Chase Manhattan Bank hned vedle Wall Street. Byla to první velká stavba v tamním finančním distriktu a po ní přišly ostatní. „Katalytická velikost“ tomu Rockefeller říkal.

Nelson a David

A to není vše. V Davidově mysli se již v padesátých letech zrodila myšlenka postavit Světové obchodní centrum. Jeho stavba však vyžadovala rozsáhlé demolice a povolení od všech myslitelných úřadů (včetně například sousedního státu New Jersey kvůli dopravě na Manhattan). Spory dospěly až ke guvernérovi státu New York – Nelsonu Rockefellerovi. I proto tehdejší novináři napůl v žertu překřtili budovy Dvojčat na Davida a Nelsona.

To bylo pro Davida Rockefellera typické. Neprahl po publicitě, ale všude byl oblíbený a (skoro) všude prosadil svou. „Někteří lidé si dokonce myslí, že jsme součástí nějakého tajného společenství, které působí proti zájmům USA. Popisují nás jako ‚internacionalisty‘ a viní nás z toho, že jsme se spikli se silami po celém světě, abychom vybudovali lépe propojenou globální politickou a ekonomickou strukturu – jediný svět, chcete-li. Pokud to obvinění zní takto, pak jsem vinen – a jsem na to hrdý,“ napsal v Memoárech.

Nakolik byl takový vzorec užitečný v jeho podání a nakolik může být užitečný v podání lidí neomezených jistou dávkou skrupulí, je otázka, na jejímž zodpovězení se ani rozumní lidé neumějí shodnout. Jako na významu celého rodu Rockefellerů.

Ze světa miliardářů čtěte více:

Bezos dotírá na Gatese. Po akvizici arabského prodejce už je druhý nejbohatší

Miliardářů ve světě ubylo poprvé od krize, výjimkou jsou Američané

Kdo je na světě nejbohatší? Bill Gates si prvenství udržel