Rozhodnutí o evropské společné měně padlo už před čtvrtstoletím. V Německu tehdy 60 ekonomů varovalo před projektem, který může Evropu rozdělit. I po 25 letech tvrdí, že vznik eurozóny byl uspěchaným projektem. Příklad Řecka mluví za vše.
Už před pětadvaceti lety část ekonomů v Německu varovala před společnou evropskou měnou. Největší obavy budila možná nestabilita eurozóny. V červnu 1992 zveřejnilo 60 ekonomů manifest nazvaný „Měnově-politické závěry z Maastrichtu: nebezpečí pro Evropu.“ Jeho znění formulovala ekonomka Renate Ohrová z univerzity v Göttingenu.
I když ve veřejnosti vyvolal manifest velkou odezvu, tehdejší bonnská vláda Helmuta Kohla a ministra financí Theo Waigela stála za eurem. Také hlavní ekonomové největších německých bank tehdy euro podporovali, připomenul německý Frankfurter Allgemeine Zeitung s tím, že eurozóna řeší už sedmým rokem krizi měnové unie v souvislosti s Řeckem. Nemluvě o odstředivých tendencích v Itálii a Francii.
Co bude s Řeckem? Varufakis radí Tsiprasovi: odepsat dluhy a odejít z eurozóny
Kritici eura stále vidí více mínusů než plusů. „Nemůžu uvěřit, co se tehdy v Maastrichtu dohodlo,“ říká i nyní Renate Ohrová. Podle ní už Evropský měnový systém (EMS) vytvářel měnovou nerovnováhu. V roce 1992 musela systém opustit Velká Británie, když předchozí snaha udržet se v něm stála britské daňové poplatníky 3,3 miliardy liber. Fluktuační pásmo kurzů bylo následně rozšířeno ze 6 na 15 procent.
„Nechtěla jsem v té době mlčet,“ vzpomíná Ohrová. Proto zorganizovala protest, aby německá vláda nemohla tvrdit, že ji odborníci nevarovali.
| Co se stalo před 25 lety? |
|---|
| Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993, byla významným krokem k evropské integraci a federalizaci. Zavedla nové oblasti spolupráce členských zemí a vytvořila novou strukturu uspořádání – Evropskou unii (EU). Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Maastrichtská_smlouva |
Už v té době varovali před tím, že ekonomicky slabší státy nebudou dlouhodobě v eurozóně konkurenceschopné. V roce 1998 dokonce 160 německých profesorů žádalo, aby se zavedení eura odložilo a neuspěchalo se. Německá vláda nedbala varování.
Po roce 1999 se zdálo, že eurozóna bude dobře fungovat. I přesto, že se členem stala předlužená Itálie a v roce 2001 i Řecko (s falšovanými statistikami ohledně rozpočtových schodků).
Masivní zadlužení mělo varovat
Nejprve tyto země těžily z toho, že mají přístup k levným úvěrům a ekonomika rostla. „Masivní nárůst zadlužení v soukromém sektoru a velké deficity běžných účtů zemí na periférii eurozóny se nedaly přehlédnout,“ připomenul Jens Ulbrich, hlavní ekonom německé centrální banky Bundesbank.
Bundesbank a zlatý poklad. Čtěte:
Němci finišují s převozem zlatého pokladu. V Americe bylo kvůli strachu ze Sovětů
Po vypuknutí finanční krize v roce 2008 začaly problémy s finančními toky a některé země jako Řecko nebo Itálie se dostaly na pokraj bankrotu.
„Nebezpečí z propojení bankovní krize a dluhové krize si nikdo v té době neuvědomil, ani my, kritikové,“ připustil ekonom Norbert Berthold, jeden ze signatářů manifestu z roku 1992.
Šéf mnichovského Ifo-Institutu Hans-Werner Sinn je také dlouholetým kritikem projektu společné evropské měny. Řecká dluhová krize podle něj potvrzuje argument, že společná měna spíše země eurozóny rozděluje, než aby je spojovala.
Možnost odejít a pak se vrátit
Sinn navrhuje, aby členové eurozóny mohli načas z unie vystoupit, restrukturalizovat své dluhy a pak se vrátit. To schvaluje i Ohrová. Podle ní by bylo nejlepší, aby se eurozóna zmenšila.
„Úplný rozpad by nebyl dobrý,“ míní. Berthold i nadále hovoří o politickém projektu. „Politický tlak na europrojekt je tak velký, že s ním musí člověk v následujících letech žít,“ řekl ekonom z Würzburgu.
Mnozí Němci se stále nemohou smířit s tím, že se musí podřizovat politice Evropské centrální banky. Zejména nízké úrokové sazby německým střadatelům vadí. Podle nich se tímto způsobem financují dluhy jižním státům v eurozóně.
„Následný vývoj eurozóny k tomu, že se budou přesouvat prostředky ze severu na jih, jsou stejně jisté, jako že se v kostele říká amen,“ zlobí se profesor makroekonomie Berthold.
Navíc se obává, že dojde k tomu, před čím už kdysi varoval. K nekontrolovatelné inflaci v důsledku kvantitativního uvolňování ECB, v rámci něhož banka každý měsíc vykupuje dluhopisy za 80 miliard eur (2,16 bilionu korun). „ECB musí nejprve zajistit, že miliardy eur, které tiskne a dává do oběhu, dokáže v následujících letech opět stáhnout. A to půjde těžko,“ míní německý profesor.
