Ze všech možných nákladů a přínosů českého členství v EU zkusme soustředit zvláštní pozornost na jednu jedinou oblast, která je vnímána jako přínos nejen euroskeptiky, ale dokonce i zastánci czexitu. A tou je vzájemný obchod zbožím.
Abychom dostali korektní a co možná nepodjatou odpověď na tyhle otázky, musíme zapátrat ve starých statistikách. Jak vypadal zahraniční obchod pár let před vstupem do Unie a pár let potom?
Na prvním grafu máme obrovský nárůst obratu zahraničního obchodu po roce 1993, který se do roku 2006 zvýšil asi pětinásobně. Podstatnější ale je rychlé otevírání ekonomiky vůči světu měřené podílem obratu k hrubému domácímu produktu v běžných cenách. Tenhle ukazatel stoupl v letech 1995 až 2006 z 84 procent na 132 procent.
Těžko to vysvětlíte jinak než tím, že se v tomto období česká ekonomika začlenila do celosvětového dodavatelského řetězce a nejsilnějším faktorem, který to způsobil, bylo očekávané členství České republiky v Evropské unii.
Zdroj: Reuters
Přínosy integrace
V malé zemi, kde domácí poptávka ve všech oborech produkujících mezinárodně obchodovatelné zboží zdaleka negarantuje dostatečné využití úspor z rozsahu, by investice do výstavby „českého závodu pro český trh“ byly velmi neekonomické, protože výsledný produkt by byl nekonkurenceschopný. Země by byla investičně nezajímavá, a to z pohledu jak domácích, tak také – a hlavně – zahraničních investorů.
Na to, aby se investice vůbec vyplatily, by musela země typu Česka mít extrémně vysoké celní i jiné bariéry mezinárodního obchodu, což by zase dál zmenšilo velikost národního trhu, a tedy i jeho zajímavost. Po pádu komunismu, doprovázeném naprostým rozvalem ekonomik bývalého Sovětského svazu jako největšího odběratele zboží z bývalého socialistického Československa, a přechodu na konvertibilitu národních měn alespoň pro běžné transakce u všech bývalých obchodních partnerů zůstala tvůrcům české hospodářské politiky v podstatě jediná rozumná alternativa – otevřít trh, přilákat investice a co možná nejhlouběji se integrovat do mezinárodního produkčního řetězce.
Česko do začátku potřebovalo přinejmenším zónu volného obchodu, která by zahrnovala všechny sousední země, a nejen ty. Logika co nejrychlejšího vstupu do EU byla jasně zřetelná, přitom z hlediska investic a obchodu nejde o samotný akt, ale o jistotu, že se tak stane – počínaje podpisem asociační dohody s EU ještě v rámci československé federace v roce 1991 přes podání české přihlášky do EU v lednu 1996 vládou premiéra Václava Klause, ukončení předvstupních jednání a české referendum o členství v roce 2003 (77,3 procenta pro). Logickou konsekvencí jinak koncipované ekonomiky by bylo to, že by z definice zůstala chudá, bez naděje na viditelný růst.
Investice a náběh výrobních kapacit dobře kopírují zrušení cel k 1. lednu 2001 a zrušení množstevních omezení v lednu následujícího roku. Potřebujete také další prvky (harmonizaci standardů pro vyráběné zboží, volný pohyb kapitálu a pracovní síly), nicméně volný obchod je asi to nejdůležitější, zejména v oblastech, které jsou jinak chráněny vysokými celními i netarifními bariérami. Alespoň o tomto nemůže být mezi ekonomy nejmenšího sporu. Můžete být revizionistou ve všem, ale v tomhle ne. Kdo tvrdí opak, měl by pro začátek zkonzumovat vlastní diplom i s ubrusem.
Pozoruhodný je i druhý graf, který ukazuje, že obchodní bilance se ocitla v přebytku až po vstupu do EU, do té doby mělo Česko vysoké schodky a připomeňme jen, že to souviselo i s držením fixního nominálního kurzu koruny do roku 1997. Díky značnému inflačnímu diferenciálu totiž koruna vůči měnám hlavních obchodních partnerů neúměrně zpevňovala, až to nakonec nevydržela.
Zdroj: ČSÚ
Cena nejistoty
Jestli investice do sektoru mezinárodně obchodovatelného zboží a služeb něco nemají rády, pak je to nejistota, zejména pokud jde o pokračování přístupu na trhy, které jsou pro návratnost investic rozhodující – v našem případě EU. Uvidíme, jak to dopadne s brexitem, doufejme, že tak dobře, jak je to jen možné, ale není pochyb o tom, že nejistota, pokud jde o nové soukromé investice v Británii, podstatně vzrostla.
Česko, jehož domácí spotřeba je zlomkem spotřebitelské poptávky Spojeného království, na tom z hlediska investiční nejistoty v případě prosazování referenda o czexitu může být jenom mnohem hůř. Samotná představa, že třeba německý autokomplex má v Česku nainvestováno tolik, že se bez zdejších subdodavatelských kapacit neobejde, je scestná a ve své podstatě naivní. Nejde totiž o to, kolik je zainvestováno, ale kolik bude investováno v příštím investičním cyklu.
Máme plné právo se bránit přerozdělování uprchlíků (což byla mimochodem od začátku zoufale mylná myšlenka) a všem dalším nápadům rozvracejícím Evropu, ale neděláme dobře, pokud si myslíme, že czexit jako jednostranné řešení by byl něčím jiným než ekonomickou katastrofou, aniž by nás před čímkoli fakticky uchránil.
Dva nejvýraznější architekti brexitu, Nigel Farage a Boris Johnson, se pár dní po svém vítězství zdekovali jako malí kluci, když rozbijí okno. Farage to korunoval prohlášením, že „chce zpátky svůj život“, vzdal se předsednictví ve své straně UKIP, ale chce si ponechat svůj mandát v Evropském parlamentu, aby mohl sledovat jednání o podmínkách brexitu „jako jestřáb“.
Kulové. Winston Churchill byl jestřáb, Accipiter gentilis, žijící s konsekvencemi svého lovu. Tihle dva nejsou proti němu ani na úrovni opelichaných holubů, ale to neznamená, že neposkytli cennou instruktáž. Znejte své vlastní ptáky a znejte je předem. Nebudou chytřejší ani statečnější.
Víte, kde Britové chtějí hledat práci po brexitu?
Britové se bojí o kariéru, po brexitu chtějí pracovat v EU
Která města mohou nahradit Londýn? Čtěte:
Nahradí Londýn? 7 měst, která mohou těžit z brexitu
