Šejch Ahmad Jásín by se asi divil. Když tento téměř slepý kvadruplegik před třiceti lety zakládal Hnutí islámského odporu (Hamás), měl vlastně jen jeden jediný cíl - zlikvidovat Izrael. Teď, mimochodem téměř na den přesně na padesáté výročí šestidenní války, v níž Izraelci totálně znemožnili útočící Araby, přicházejí Jásínovi pohrobci s novou, výrazně umírněnější verzí Hamásu. Hamásu, který už údajně nepovažuje za nepřátele všechny Židy, ale jen „agresivní sionisty“. A hlavně už netrvá na hranicích Palestiny z roku 1948 (které mimochodem tehdy Arabové odmítli), ale souhlasil by s vytvořením Palestinského státu v těch, které nadiktovala prohraná (sic!) válka v roce 1967. Představuje se Hamás Light nebo Hamás 2.0, chcete-li.
Anebo je vše jinak a celé je to jenom rétorické cvičení? Podle prvních reakcí si to myslí téměř všichni zúčastnění. Jenže Hamásu patrně nic moc jiného nezbývalo. Paradoxně mu láme vaz vlastní úspěch, totiž to, že dostal šanci vládnout. V Gaze je u moci setrvale už deset let a tím, že by tamním Palestincům nějak zajistil lepší život, se opravdu chlubit nemůže. Organizace figuruje na převážné části (významných) seznamů teroristických organizací, včetně EU a USA, takže nemá šanci získat financování od většiny světových institucí. V posledních letech se i proto začala rapidně drolit podpora u samotných Palestinců. Podle deníku al-Arab obyvatelé Gazy postupně vnímají Hamás jako břemeno. Kultivovanější formulací nenávisti k Izraeli se tak Hamás nesnaží jen vylepšit svůj obraz v očích Západu, ale získat i nějaké body na domácí půdě. Jenže s pochybným úspěchem.
Patrně moc nepomůže ani to, že Hamás změnil lídra. Dlouholetého exilového vůdce Chálida Maš'ala vystřídal Ismá'íl Haníja, který v letech 2007 a 2014 řídil vládu Hamásu v Gaze. A shodou okolností na podzim loňského roku vykonal i s manželkou svatou pouť do Mekky (v čele organizace, jakou je Hamás, se to rozhodně neztratí).
Zdá se, jako by obyvatelé Gazy přestali po dlouholeté krizi rozlišovat mezi Hamásem a Fatahem. Slogany obou organizací se pro ně staly pouze vyprázdněnými hesly a jen málokdo uvěří, že změna ve vedení učiní z Hamásu liberální uskupení ve verzi 2.0. Že se jenom všemi prostředky nesnaží vybruslit ze slepé uličky, do níž se dostal.
Maš'alův dárek na rozloučenou
Co přesně se tedy stalo? Chálid Maš'al na začátku května v katarském Dauhá, kde našel azyl poté, co jej z bývalého útočiště v Sýrii vyštvaly neshody s Bašárem Asadem, jménem organizace zveřejnil dokument určující „principy a obecnou politiku“. Při jejich prezentaci mimo jiné oznámil, že se organizace vzdává svého dlouhodobého cíle definičně zničit stát Izrael a ukončuje vazby na Muslimské bratrstvo. To je pozoruhodný kotrmelec. Hamás totiž v roce 1987 vznikl jako radikální odnož právě Muslimského bratrstva v Palestině.
Maš'al také naznačil, že by se Hamás měl napříště zdržet ozbrojených útoků na Izrael, jichž od svého založení provedl stovky, ne-li tisíce. Mluvčí Hamásu Fawzí Barhúm o změnách v ústředním dokumentu organizace prohlásil, že „nám dává šanci navázat spojení s vnějším světem, kterému chceme vzkázat: Hamás není radikální. Jsme pragmatické a civilizované hnutí. K Židům nechováme žádnou nenávist. Bojujeme pouze s těmi, kteří okupují naši půdu a zabíjejí naše lidi“.
Přečtěte si více o změně programu Hamásu:
Hnutí Hamas už nechce zničit Izrael
To nás opět vrací do roviny rétorického ekvilibristiky. V duchu této filozofie by se totiž dalo říct: Bojují-li proti okupantům palestinské půdy, bojují proti všem Židům, kteří na ní pobývají, tedy hezky po jiráskovsku „proti všem“. Ovšem je tu rozdíl: Hamás nebude napříště „vést boj proti Židům“, jak deklaroval doteď, nýbrž „proti sionistickým agresorům“. Ehm, takže mezkovi namalujeme bíločerné pruhy a budeme ho vydávat za zebru.
Toto „radikální umírnění“ Hamásu kupodivu Izraelce příliš nepřesvědčilo. Mluvčí izraelského premiéra Benjamina Netanjahua David Keyes řekl, že se „Hamás snaží pouze oklamat svět, ale to se mu nepodaří“. Na tom, že jsou deklarované změny jen kosmetické, se podle informačního serveru Jewish News shodují i mnozí další izraelští představitelé. „Není to nic jiného než PR záležitost, která má za cíl očistit obraz Hamásu v zahraničí,“ prohlásil Richard Verber z World Jewish Relief. Takže na této frontě Hamás příliš neuspěl, ale ta nebyla tou hlavní.
Jinak to nešlo
Důležitější je, co celá ta snaha o Hamásu vypovídá mezi řádky - že stávající situace není do budoucna udržitelná. Arabové se s Izraelci moc často neshodnou, v tomto případě ovšem oba tábory pohrdavě mluví o hraní si se slovíčky. A arabští komentátoři jízlivě dodávají: Pěkné, ale toho se nenajíme. Schází jim především vyhlídka na jakékoli reálné kroky, jejichž realizaci by do budoucna mohla organizace přislíbit.
A které by mohly vést ke zlepšení vztahů s Palestinskou samosprávou Mahmúda Abbáse, jež kontroluje Západní břeh, nebo životní situace obyvatel Gazy. Ostatně z dosazení Haníji do čela Hamásu žádné převratné novinky neplynou, jelikož jej, jak už bylo řečeno, v podstatě řídí posledních deset let.
Situace v Gaze je v poslední době čím dál kritičtější (pokud vůbec existuje nějaká škála, na níž by to bylo v tamějších podmínkách možné změřit). Mimo jiné i proto, že se zpozdily výplaty zaměstnanců, které platí Palestinská samospráva v Gaze (paradoxně převážně z peněz, jež na rozdíl od Hamásu může inkasovat například z Evropské unie). Kromě všeho ostatního trpí pásmo i chronickým nedostatkem nafty do generátorů, což zapříčinilo rozsáhlé výpadky elektřiny i ve vládních budovách, a jako bonus odmítly Katar s Tureckem dodávky hmotné pomoci do Gazy, pokud Hamás neobnoví komunikační kanály s Izraelem. A právě tyto sliby, respektive nerealizované dodávky, považují někteří arabští komentátoři za skutečnou příčinu změn ve směřování organizace.
Přečtěte si také:
Izrael opět pošle OSN méně peněz, protože „nevěří v UNESCO“
Jiní místní novináři naopak vidí za ideologickým rozchodem s Muslimským bratrstvem, s nímž Hamás od svého vzniku sdílel přesvědčení o nutnosti likvidace Izraele, snahu o zlepšení vztahů s Egyptem, jenž už poněkolikáté během posledního století prohlásil Muslimské bratrstvo za teroristickou organizaci. A mimoto Hamás patrně doufá, že kromě Egypta získá novou „umírněností“ sympatie i bohaté Saúdské Arábie. Vzhledem k tomu, že ta rutinně dotuje i egyptský státní rozpočet, byla by z finančního hlediska ještě cennějším spojencem.
Vezměte nás ke stolu
Ani tím výčet možných motivů „změny“ nekončí. Hamás s největší pravděpodobností věří, že mu avizované přijetí existence Palestiny v hranicích z roku 1967 přisoudí roli klíčového hráče v dalším kole mírových vyjednávání. Ta má podle očekávání zprostředkovat americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa, jenž už se nechal slyšet, že „dosažení míru na Blízkém východě není tak složité, jak si lidé mysleli“. (Bude to zajisté „největší mír“, ať se přitom izraelský premiér Netanjahu chechtal sebevíc.) Na stejné tiskové konferenci, shodou okolností také na začátku května, Netanjahu vyjmenoval i podmínky pro mír v Palestině. Tou první bylo, že se Palestinci musejí přestat snažit o zničení státu Izrael. A vida, přesně to teď Hamás slibuje. Pokud by opravdu opustil ideu obnovení Palestiny v hranicích z roku 1948, výrazně by se přiblížil rétorice Abbásova hnutí Fatah, jež usiluje o ustavení samostatného Palestinského státu tvořeného Gazou, Západním břehem a Východním Jeruzalémem - tedy v hranicích z roku 1967.
Abbás byl nedávno v Bílém domě. Čtěte dále:
Uděláme vše pro zajištění míru, řekl v Bílém domě Trump Abbásovi
O tom, že Trumpem zprostředkovaná mírová jednání proběhnou, není pochyb. Ví se už také, pod čím formálním dohledem. Poté, co v krátkém sledu navštívil Washington jordánský král Abdalláh II. a egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí, bylo rozhodnuto, že nové kolo opět zaštítí tradiční arabští dohlížitelé - Jordánsko a Egypt. Jordánsko je zemí s nejstabilnějšími vztahy se všemi stranami v oblasti, o Egyptě se nicméně něco podobného říct nedá. Západní soused Palestiny se teď nicméně snaží získat Hamás na svou stranu, a oslabit tak vliv Kataru a Turecka v palestinské oblasti.
Katar se tomu samozřejmě z pozice úhlavního rivala Egypta pokouší zabránit. Otázkou je, jestli mu na to budou zbývat síly vzhledem k narůstající aktivitě radikálních islamistických organizací na jeho vlastním území. Roli Kataru by navíc mohl oslabit poslední vývoj v Turecku, kde prezident Erdogan usilovně pracuje na vybudování sultánské diktatury a prohlubuje svou izolaci od zbytku světa. Tedy toho západního, pro nějž ještě před nedávnem ztělesňoval ideál „muslimské demokracie“.
Se skloněnou hlavou
A co by to všechno mohlo v konečném důsledku Hamásu přinést? V sázce je hodně. „Cílem měl být nezávislý palestinský stát, a ne výkonná moc v rámci okupace, jako se tomu aktuálně děje v Gaze a na Západním břehu,“ lamentuje ve svém komentáři libanonský novinář Chajrulláh Chajrulláh. „Jen ať je Hamás k Palestincům upřímný a řekne na rovinu, co chce - že chce vládnout Západnímu břehu,“dodává. Podle palestinských médií Hamás „sklání hlavu, dokud se nepřežene bouře“.
Jisté je, že o jakékoli posílení radikálního islamistického hnutí v oblasti nikdo nestojí a žádný americký prezident, i kdyby se nejmenoval Trump, by je nikdy nepodpořil. Určitě ne po zkušenostech z arabského jara. Hamás tedy bude muset nabídnout víc než jen kosmetické úpravy svého základního dokumentu. Mírová jednání se blíží. Už brzy bude moci ukázat, jestli je pořád jenom mezek, nebo z něj politická evoluce přece jen udělala aspoň trochu zebru.
Čtěte dále:
Summit v Paříži podpořil samostatnou Palestinu a Izrael
