Stránky knihy hostů v hotelu Afrodité na východořeckém ostrově Lesbos jsou bělejší než tamní pláže: jsou prázdné. Pusto je i v hotelu samotném a na zbytku ostrova. Pro jedenasedmdesátiletého hoteliéra Dimitriose Vatise to je existenční problém; ještě hůře ale nese neodbytný pocit křivdy.
„Přistávali nám tady na pláži, právě támhle,“ vyprávěl letos na začátku července reportérovi amerického listu The Washington Post. Řeč je samozřejmě o migrantech, kteří skoro dva roky houfně na jeho ostrov připlouvali z Turecka; jeho břehům je Lesbos podstatně blíže než řecké pevnině.
| Manuál pro začínajícího diktátora (1) | |
|---|---|
| Zkrotit média | V roce 2012 prosadil Orbán povinnou registraci sdělovacích prostředků a zákonem jim přikázal produkovat „vyvážené zpravodajství“ zpravodajství“. Na dodržování zákona dohlíží Mediální rada, jejíž všechny členy jmenuje Fidesz. Poláci pro změnu na konci roku 2015 podřídili veřejnoprávní média přímo ministerstvu financí. Erdogan zase vytvořil polostátní fond, z něhož jsou skupována a znárodňována média kritická vůči vládě. |
| Vytvořit nepřítele a udělat čistku | Už v roce 2007 „odhalil“ Recep Tayyip Erdogan spiknutí vojenských důstojníků a příslušníků kriminálního podsvětí, kteří měli pod vedením tajemného Fethullaha Gülena v USA připravovat převrat. Po čistce následovala cenzura, vypínání sociálních sítí, zatýkání novinářů po desítkách a pravidelné vyhlašování výjimečného stavu. |
„Všichni nás v tom úplně nechali a teď, když se ozýváme, nám nadávají do fašistů,“ stěžuje si Vatis, „ale my jsme uprchlíkům pomáhali dřív než všichni ostatní, dřív než OSN, dřív než nevládní organizace. Moji lidé se mi omlouvali uprostřed sezony a utíkali z restaurace dolů na pláž, aby tahali ženy a děti z vody. Ale dneska, když se jenom trochu ozvete, jsme tady najednou všichni fašisti.“
Vatisův problém je typický. Nejen pro Řeky, ačkoli ti si během loňského roku užili opravdu vydatně - kromě zhruba milionu asijských a afrických uprchlíků také dvoje parlamentní volby a ekonomický hapták, do kterého jejich zemi postavil tlak mezinárodních věřitelů. Typický není ani v tom, že jde o migranty, ačkoli právě jejich masový příjezd nadělal v evropské politice šerednou paseku.
Nový svět
Symbolika Vatisovy situace je hlubší: je příkladem vzorce, jenž štve obyvatele západního světa jednoho proti druhému silněji než kdykoli za posledních nejméně sedmdesát let. Jak se pomalu usazuje prach zvířený uprchlickou bouří, začínají se rýsovat obrysy nového pořádku. V čerstvě vybudovaných zákopech se proti sobě obracejí bohatí s chudými, černí s bílými, muslimové s křesťany, ženy s muži a mladí se starými.
Tento střet na mnoha rovinách je natolik nesmiřitelný, že pokus o nenásilnou a konsenzuální formu řízení veřejného života, zvanou liberální demokracie, je bezprostředně ohrožen. Problém je v tom, že se obtížně hledá adresát pro volání SOS.
Političtí aktéři, kteří z těch či oněch důvodů odmítají liberální normy euroatlantického typu demokracie, jsou na nepochybném vzestupu. Počínaje úspěšným tažením Donalda Trumpa a Bernieho Sanderse americkými prezidentskými primárkami přes populistické středoevropské vlády a odchod Británie z Evropské unie a konče seriózním posílením autoritářských prvků v tureckém režimu; k tomu připočtěme sílící protiimigrační nálady v západní Evropě a třeba i avizovanou snahu japonské vlády o vypuštění některých liberálních prvků z tamní ústavy. Je zjevné, že neochota akceptovat liberální normy není reakcí na lokální problém nebo mimosystémovým úspěchem toho či onoho charismatického vůdce.
Forma, nebo obsah?
Nebezpečí antiliberálního populismu již v této souvislosti bylo vydatně popsáno. Méně často už je řeč o druhé straně mince – o neochotě akceptovat pravidla demokracie. Šéfové americké Republikánské strany strávili celé jaro přemýšlením, jak by mohli Donaldu Trumpovi upřít prezidentskou kandidaturu, přestože dostal v primárkách zdaleka nejvíce hlasů. (Že nakonec nic moc nevymysleli, je druhá věc.)
Když se několika tureckým generálům – patrně právem – zdálo, že prezident Erdogan hodlá vládnout absurdně, rozhodli se jej sesadit pučem, ačkoli de facto jeho partaj má čerstvý, perfektně demokratický mandát jednoznačného vítěze listopadových voleb. V Británii se hned po ukončení referenda o brexitu objevily tři miliony hlasů požadujících ještě jedno referendum na totéž téma. Respekt vůči demokratickým pravidlům ve všech případech zaplakal.
| Manuál pro začínajícího diktátora (2) | |
|---|---|
| Nalézt viníka hospodářské mizerie | Viktor Orbán s oblibou přirovnává evropské komisaře k „sovětským aparátčíkům“ a odpovědnost za neradostnou hospodářskou situaci (asi třetina Maďarů žije pod hranicí chudoby) přisuzuje mezinárodnímu kapitálu, který se prý zemi pokouší „kolonizovat skrze finanční služby“. |
| Znárodnit neoblíbené projekty | Například Viktor Orbán po zisku 68 procent křesel ve volbách roku 2010 naordinoval zemi populární homeopatika: znárodnil řadu podniků včetně penzijních fondů a nařídil bankám kompenzovat držitelům hypoték kurzové ztráty. Ekonomika se stabilizovala, ale zároveň uzavřela vůči zahraničním investicím a vyčerpala se státní kasa. |
Jinými slovy, když se svobodomyslná demokracie ocitne pod tlakem, požadavky na liberální obsah a demokratickou formu vládnutí začínají být obtížně slučitelné. Jedna skupina, která o sobě mluví jako o elitě, dá v takové chvíli přednost liberalismu před demokracií; ta druhá si demokracii užívá a obětuje liberalismus.
Vysvětluje se tak zároveň i to, proč se z médií častěji dozvíme o nebezpečí populismu mas než o nedemokratičnosti elit – ti, jejichž jichž ji hlas je z médií slyšet, se sami obvykle p považují právě za příslušníky elit.
O tom, že dnešní liberální demokracie pod tlakem je, není sporu. V roce 1995 odpověděl v průzkumech, jež cituje list The New York Times, jeden Američan z patnácti, že by mu nevadilo, kdyby v USA vládla armáda. V letošním průzkumu dal na onu otázku stejnou odpověď každý šestý Američan.
Celosvětový průzkum World Values Survey letos odhalil příbuzný jev: na otázku, jakou důležitost přisuzují možnosti žít v liberální demokracii, vybralo 72 procent Američanů na škále od jedné do deseti plný počet bodů, tedy přiřklo tomuto zřízení maximální důležitost. Mezi respondenty narozenými po roce 1980 však toto číslo kleslo na třicet procent.
Z Evropy přicházejí údaje stejně pochmurné: plných 16 procent Francouzů schvaluje konání Islámského státu. Mezi lidmi ve věku 18 až 24 let je to dokonce stěží uvěřitelných 27 procent (údaje pocházejí z doby před červencovým útokem v Nice, ale po útocích v Paříži i po vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo).
Proměnlivá reality
Jak se stalo, že způsob vlády, o který Západ usiloval přes sto padesát let, bránil jej ve dvou světových válkách a odměnou mu bylo tři čtvrtě století míru a nebývalé prosperity, najednou budí tolik lhostejnosti, či dokonce antipatie? Alespoň část odpovědi může poskytnout řecký hoteliér Vatis.
Podstata jeho stížnosti na svět spočívá v tom, že realita – má prázdný hotel, protože Evropané nechtějí jezdit na dovolenou na ostrov, o němž se domnívají, že je plný migrantů – mu znemožňuje dodržovat normy nastavené za podmínek podstatně příznivějších, tedy v tomto případě zhruba vítat migranty s otevřenou náručí.
Právě to obyvatelé ostrova nejprve udělali (a jsou díky tomu navrženi na Nobelovu cenu míru); posléze ale začali protestovat proti tomu, že se Lesbos stal jakousi čekárnou, kde se uprchlíci shromažďovali před azylovým řízením.
Příznivci establishmentu – elita, chcete-li – je kvůli tomu nevybíravě kritizovali; začala padat nařčení z rasismu a fašismu. Jinými slovy, realita se vzdálila od normy do míry, již nelze překonat pouhou dobrou vůlí.
Rostoucí vzdálenost mezi skutečností a normami tvoří důležitou součást tlaku na liberální demokratické režimy. Onen posun má mnoho zdrojů, v případě uprchlické krize stačila občanská válka v Sýrii a relativně snadná doprava – realita se proměnila k nepoznání a normy nestačily na změnu zareagovat.
To však je jen jedna tvář proměny skutečnosti. Vrhne-li ekonomická liberalizace na světový trh práce dvě miliardy lidí ochotných pracovat za hrst rýže denně, je logické, že cena lidské práce v globalizované ekonomice poklesne. Logiky věci se ale člověk nenají; a záruka, že se uživí, bude-li mít zájem pracovat – jeden ze základních stavebních kamenů nepsané společenské smlouvy, jež drží liberální demokracie pohromadě – najednou přestala tak docela platit.
Největší firma světa podle počtu zaměstnanců, americký maloobchodní řetězec Walmart, letos v dubnu zvýšila své nejnižší mzdy, když členové vedení společnosti de facto přiznali, že ty dosavadní by nestačily ani žebrákovi.
Vzdělání, bezpečnost…
Jiný jev podobného ražení komentuje v časopise The New Yorker spisovatel Malcolm Gladwell: „Největší problém jsou peníze. Vysokoškolské studium absurdně podražilo a lidé s nižšími příjmy si je nemohou dovolit.“
Na první pohled to nezní jako zvlášť objevné tvrzení – ale letos poprvé má většina Američanů, kteří se hlásí o podporu v nezaměstnanosti, v kapse vysokoškolský diplom. Není jim nic platný. Při dluhu 35 tisíc dolarů, jejž před získáním bakalářského titulu průměrný americký student nashromáždí, to není právě povzbudivé.
Otázka bezpečnosti, v Evropě posledních měsíců brutálně aktualizovaná teroristickými útoky zejména ve Francii a letos v létě i v Německu, je jiným typem takové změny. Establishment, řečeno jen s trochou zjednodušení, nedokáže splnit základní funkci státu, to jest fyzickou ochranu svých občanů. Je jen logické, že kvůli tomu dvakrát neporoste míra loajality, kterou od nich může očekávat.
| Manuál pro začínajícího diktátora (3) | |
|---|---|
| Vykastrovat ústavní soud | Orbán v březnu 2013 s dvoutřetinovou většinou v parlamentu přepsal ústavu, která z ústavních soudců učinila pouhé diváky zákonodárného běsnění. Také proto dnes mohou být bezdomovci pokutováni za spaní na ulici a studenti se stipendiem od státu nesmějí po promoci pracovat v zahraničí. Právo a spravedlnost v Polsku loni přepsala pravidla tak, aby ústavní soud nemohl fakticky udělat nic proti vůli vládou dosazených soudců. |
| Privatizovat stát | V létě 2013 koupil Andrej Babiš vydavatelství Mafra za předraženou cenu, která se mu ovšem do roka vrátila. Rozvíření vod mu pomohlo katapultovat obskurní hnutí ANO na druhé místo ve volbách, ovládnout ministerstvo financí a pojistit si byznys s biopalivy. Skloubení vládní funkce s podnikáním nevyvolalo větší reakci Bruselu – což je asi nejlepším důkazem toho, jak daleko eroze demokracie ve světě mezitím pokročila. |
To vše má společného jmenovatele: vývoj norem, ať už zákonných, či nepsaných, přestal stíhat vývoj reality. Součástí oné reality je zde i její reflexe: masová dostupnost takzvaných sociálních médií dává jejich uživatelům možnost „výběru vlastních faktů“, tedy vnímat jen to, co vnímat chtějí.
Sedmdesát tři procent Američanů bere online zpravodajství z jediného, „svého“ zdroje, píše list Chicago Tribune. Nic jiného než radikalizaci názorů všeho druhu, jež dále rozšiřuje propast důvěry mezi jednotlivými aktéry této nové reality, nelze očekávat.
Tempo změn je zde klíčovým faktorem. Považme, že Karl Benz spustil první sériovou výrobu automobilu Benz Velo v roce 1894. Trvalo dvacet let, než se objevil první elektrický semafor (v americkém Clevelandu v roce 1914). Vozů přibývalo pomalu a jejich rychlost rostla pozvolna; veřejnost (pro příslušníky elit: čti plebs) tak celkem bez nesnází přivykla tomu, že regulace pohybu osob, již semafor přináší, je účelná. Ani největšího konzervativce by nenapadlo žalovat clevelandské úřady za omezování osobní svobody.
Dnešní tempo tak laskavé není. Jeden týden sestrojíte kus softwaru, druhý týden vyberete od investorů miliardu dolarů a třetí týden změníte život obrovskému počtu lidí, že sami nevíte jak, natož aby to věděli oni – to je příklad kvazitaxifirmy Uber nebo mnoha jiných technologických společností. Dnešní status quo je zítřejší zastaralost; názory na prospěšnost téhož se mohou lišit, ale pocit jistoty, důvěry v řád věcí, to nijak neposiluje. Právě naopak – disruption, tedy narušení statu quo, se v Silicon Valley cení coby odznak podnikatelské zdatnosti.
... důchody, diskriminace
Jiným příkladem proměnlivé reality je životnost důchodových systémů. Jejich moderní podoba vznikala v době, kdy ekonomiky na obou stranách Atlantiku začaly těžit z demografické dividendy, neobvykle vysokého poměru ekonomicky aktivních lidí k neaktivním. Když baby boomers narození v prvních letech po druhé světové válce začali odcházet do důchodu, poměr se změnil – ale pro vlády bylo (či dosud je) politicky velmi obtížné jednou nastavená pravidla zpřísnit.
Totéž platí o takzvané pozitivní diskriminaci, jíž se vlády zemí od Spojených států po Švédsko snaží vylepšit postavení historicky znevýhodněných skupin obyvatel, ať už jsou to ženy, původní obyvatelé zemí Nového světa, nebo lidé jiné barvy pleti. Je-li názor na taková opatření jakýkoli, je zjevné, že ač byla původně zamýšlená jako časově omezená, je politicky velmi rizikové se jí v pravou chvíli zase zbavovat. V liberální demokracii platí důsledněji než v jiných režimech, že co se jednou slíbí, se slibuje navždy.
Vnímáme-li však současnou krizi Západu především jako krizi důvěry, prominentní roli hrají ty případy, v nichž vládnoucí elity skutečně udělaly všechno pro to, aby takovou důvěru zlikvidovaly.
K takovým patří důvody globální finanční krize v letech 2007 až 2008. Následným vyšetřováním vyšlo najevo, že finančníci buď regulátorům, veřejnosti a vlastním klientům lhali ostošest, nebo nevěděli, co činí. V obou případech to otřáslo představou, že prvotřídní vzdělání spolu s platem, jehož vyčíslení vypadá jako telefonní číslo do Vladivostoku, a ostře konkurenčním prostředím se nakonec promítne do vysoce kvalitní práce.
Namísto toho vyšlo najevo, že sektor s nejvyššími platy si nejvíce cení psychopatů. To není nadávka, nýbrž hypotéza (z pochopitelných důvodů neověřená), s níž nezávisle na sobě přišly deník Financial Times i měsíčníky Forbes a The Atlantic. Co to udělá s důvěrou v systém, lze jen odhadovat, ale nic pěkného to nebude.
Boj o status quo
Všechno to nemusí znamenat, že elity jsou „odtrženy od mas více než kdykoli v minulosti“, jak často slýcháme. Ačkoli se to špatně kvantifikuje, řeklo by se, že takoví Bourbonové také neměli v předrevoluční Francii k sedlákům či řemeslníkům nějak obzvlášť blízko. Na rozdíl od všech jiných režimů, které známe, je ale liberální demokracie zranitelnější v tom, že vyžaduje aktivní souhlas veřejnosti s vlastní existencí.
I sebedespotičtější režim se bez jisté dávky legitimity neobejde. Slušné jiné režimy (neliberální demokracie v Singapuru, například, nebo liberální autokracie habsburská) ji potřebují o poznání více. Ale liberální demokracie? Jeden den propadnete skepsi a na druhý den máte na ministerstvu financí zabydleného oligarchu.
| Manuál pro začínajícího diktátora (4) | |
|---|---|
| Přepadnout souseda | Ruský prezident Vladimir Putin se v únoru 2014 propadl na nejnižší úroveň v žebříčcích popularity za 15 let (i tak ovšem dělala úctyhodných 60 procent). Po přepadení Krymu se jeho obliba vymrštila zpět k 80 procentům. Onu pětinu voličů vyrval zpět z tábora liberálů, kteří 15 měsíců předtím demonstrovali po statisících v ulicích. Teď nechtějí mezi řadovými Rusy vyvolávat dojem, že nejsou dostatečnými vlastenci. |
| Odkrýt provokativně karty | Liberální demokracie je přežitek, neboť plodí jen korupci, sex a násilí, prohlásil Viktor Orbán v létě 2014 na jedné konferenci. Systém je třeba nahradit jiným modelem, který lépe hájí národní zájmy. „Stejně jako to dnes dělají třeba Rusko, Čína nebo Turecko. Chceme neliberální stát,“ řekl maďarský premiér. |
V tomto smyslu je nešťastné (jakkoli lidsky pochopitelné), že liberální demokraté na obou březích Atlantiku mají sklon problémy spíš různě odsouvat a mlžit než řešit. V Americe na to mají nástroj zvaný government gridlock, když Kongres a prezident udělají cokoli, aby si navzájem zkomplikovali život. V Evropě tuhle noblesní roli hraje složitý unijní rozhodovací proces.
Výsledkem v obou případech bývá, že držení statu quo je nejen podstatně křečovitější, než vyžaduje proměnlivá skutečnost, nýbrž také pevnější, než velí požadavek na kontinuální potvrzování vlastní legitimity. Trefně to na svém přednáškovém turné po Americe pojmenoval bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis.
Během jednání o budoucnosti dluhu své země s mezinárodními věřiteli čekal večer v hotelové lobby: „Přišla jedna nejmenovaná vysoká funkcionářka Mezinárodního měnového fondu a pokynula mi, abych si přisedl. Řekla mi: Janisi, my přece víme, že to, co ti nabízíme, nebude fungovat. Nemůže to fungovat, to je jasné. Ale už jsme do toho nainvestovali tolik, že to stejně musíš přijmout, abychom my ani ty neztratili důvěryhodnost.“ Varufakis to vypráví tak, aby bylo zřejmé, že jde o Christine Lagardeovou, šéfku MMF.
Příklady táhnou
Ještě dalším faktorem je skutečnost, že příklady táhnou. Režimy, které se principům liberální demokracie vzdálily (na mysl se dere Maďarsko) nebo se o jejich adopci nikdy nepokoušely (Čína), si nevedou tak zle, aby to vytvořilo varovný precedens. Maďarská ekonomika se zjevně odrazila ode dna, přestože se premiér Orbán zhlédl v putinovském modelu řízení vlády.
Čínské hospodářství sice letos zpomalilo, ale stále roste více než šestiprocentním tempem; co by za to západní země daly. Malajsie se z finanční krize roku 1998 dostala díky včas zavedeným kapitálovým kontrolám, na něž mezinárodní instituce koukaly skrz prsty. Dokonce i Rusku by mohly být ekonomické sankce kvůli Ukrajině docela ukradené, nebýt souběžně klesajících cen ropy. Není divu, že po jednoduchých řešeních složitých problémů pošilhává kdekdo další.
Nakonec tedy zůstává kardinální otázka: Je možné, že nejistota roku 2016 se přežene a zůstane jen příslovečnou okrajovou poznámkou na stránce dějin? Ale také je možné, že si na sebe liberální demokracie skutečně není schopna vydělat lat a zároveň udržet nezbytnou masovou přízeň, jak se její kritici přímo či nepřímo snaží dokázat. V tom případě skončí, od Napoleona po Obamu, jako pouhý absurdní výstřelek – zhruba jako Pařížská komuna, jen o něco delší. Aby se tak nestalo, bylo by pro začátek prima, kdyby liberálové víc dali na demokracii a demokraté na liberalismus.
Dále čtěte:
Stála na začátku civilizace klimatická změna?
Migrace ochuzuje? Jak koho, jak kdy
