Mrtvá voda. Z panenské přírody u Švihova nikdo nic nemá

Ani v horách, ani v pohraničí. Kdo hledá konec světa, najde jej u přehrady Švihov.

Víkendovým vlakem z Prahy přijížděly stovky lidí. Trampové mířili do některého z mnoha tábořišť podél koryta Želivky, skautské oddíly zase k plátěným stanům u Pekárkova mlýna, rodiny lákalo koupání v čisté vodě. A v zimě byly velkým tahákem obří ledové kry, které se nakupily u Borovska.

V červenci 1974 přijel do Kralovic poslední vlak. Od té doby oblast na pomezí Vysočiny a Středočeského kraje skomírá. Život se tady zastavil s výstavbou obří nádrže Švihov, která dává pitnou vodu Praze a dalším středočeským městům.

Tiše a rychle stoupající hladina vytlačila tisícovky zdejších obyvatel. A těm, kteří v regionu zůstali a našli si nové bydlení, všechno zkomplikovala – tady totiž platí tvrdší metr. Na výstavbu, zemědělství, podnikání i turistiku.

A tak i když nedaleko brněnské dálnice zůstává kus téměř panenské přírody, nikdo z něj nic nemá. Chybí turistické trasy, cyklostezky, ve vodě se nesmí koupat ani rybařit. A ani vyhlášenou výletní lokálku z Vlašimi do Dolních Kralovic žádná nová trať nenahradila.

Na severovýchodě Česka řeší také mnohé potíže. Čtěte:

Co zastaví krvácení Moravskoslezského kraje?

Nyní, půlstoletí po zahájení stavby přehrady, by se situace mohla změnit. Česko i Evropská unie připravují miliardy, které region restartují.

Vězeňské baráky? Náhradní výstavba

„Ztráta domova je pro každého vnímavého a citlivého člověka nenahraditelná,“ vrací se do 60. let Oldřich Doležal. Se svou rodinou bydlel ve vesničce Švihov, která musela jako jedna z několika nové přehradě ustoupit. „Údolí Želivky bylo romantické, krásné, voňavé, opravdu nádherné. A voda v řece čistá, životodárná, bez znečištění, plná ryb, pstruhů a raků,“ vykresluje přírodu, jež lákala k odpočinku lidi z celých středních Čech.

Doležal jedním dechem dodává, že potíže se objevily ještě předtím, než Pražané ochutnali první litr zdejší vody. Komunističtí odhadci nabízeli za zabrané nemovitosti a pozemky velmi nízké výkupní ceny, na kvalitní novou výstavbu chyběl čas.

Ostatně tohle potvrzují i historické záznamy z Dolních Kralovic, kde před válkou stálo 295 domů a bydlelo 1600 obyvatel. Po totální demolici historického města z poloviny 11. století si nové domy mohlo postavit pouze 59 rodin, většina musela využít 392 bytů ze státní a družstevní výstavby.

Do narychlo postavených nízkých baráků se přestěhovali lidé, který voda vzala domov. Bydlí se tu dodnes (Foto: Hynek Glos/Euro)

Co to znamená v reálu, člověk pochopí během návštěvy dnešních Dolních Královic. S původním městem stejného jména nemají nic společného. Vznikly na zelené louce tři kilometry od zaplavených Kralovic.

Pro lidi ze zdemolovaných honosných měšťanských domů tady družstvo postavilo nízké domky připomínající spíš baráky v lágrech. I když jde o náhradní výstavbu, bydlí se v nich dodnes. Během mrazivého lednového poledne se z nízkých komínů tlačí těžký dým.

„Domky vznikly jako náhradní bydlení pro zemědělce z přehrady,“ vzpomíná Antonín Bašta (KSČM), starosta Dolních Kralovic, na přelom 60. a 70. let.

Kouřící komíny připomínají další potíž. Město nehyzdí jen nevzhledná betonová výstavba, ale stejně jako všude v okolí chybí plynofikace. Přitom naprostá většina republiky má přípojky už od 90. let.

Podobně je to tu s čističkami odpadních vod a kanalizací. „Jsme konec kraje i konec okresu, moc se tu toho nedává,“ krčí rameny Bašta. „Táhne se to už od stavby přehrady. Byli jsme krásný rekreační kraj, teď tu není nic,“ dodává rezignovaně. Výsledkem je, že odtud mladí odcházejí a nikdo nepřichází.

Starostu alespoň těší, že ze čtrnácti obecních parcel se jich už třináct prodalo. „V naprosté většině ale zdejším lidem,“ krčí rameny. Pro lidi zvenku zkrátka nejde o atraktivní místo.

K takové situaci přitom nemuselo dojít. Jak připomíná vodohospodář Oldřich Doležal, souběžně s plánováním přehrady vznikaly i projekty na komplexní ochranu v celém povodí Želivky. Jenže se na ně nikdy nedostalo.

Jedeme na třetinový výkon

V zapomenutém koutu republiky se nejen složitě žije, ale komplikace provázejí i podnikání. Stačí se projít jen několik stovek metrů od kralovického obecního úřadu.

Na okraji vesnice několik let fungovala firma Grammer CZ vyrábějící vnitřní vybavení do aut. S více než pěti stovkami zaměstnanců to byl jeden z největších regionálních zaměstnavatelů. Když se ale na začátku roku 2014 začaly objevovat zprávy, že podnik čeká stěhování do průmyslové zóny u Žatce, Dolní Kralovice a okolní města a vesnice řešily, co bude dál. Pokud by tak velký podnik odešel, oblast utrží další hlubokou ránu.

Černý scénář se nakonec nevyplnil. Do prázdného areálu se z Žebráku nastěhovala firma Mubea. „Jsou tady zkušení lidé z oblasti automobilového průmyslu,“ vysvětluje Zdeněk Šedivý, vedoucí výroby. Ze současných 200 zaměstnanců by se fabrika do roku 2020 měla rozrůst na 400 až 500 lidí.

Máme málo elektřiny, tvrdí Zdeněk Šedivý z firmy Mubea (Foto: Hynek Glos/Euro)

Mubea hned ze startu poznala, co to znamená podnikat u Švihova. Protože vyrábí automobilové komponenty z karbonových vláken - například „skořápku“ interiéru pro vozidla McLaren - potřebuje hodně elektřiny. Té se jí ale nedostává. „Protože jsme na konci větve, je tu nízký příkon. Potřebovali bychom dva megawatty, ale maximum je teď pouze 630 kilowattů. Takže jedeme jen na třetinový výkon,“ vypichuje Šedivý.

Ani tím potíže nekončí. Mubea sice sídlí v Kralovicích, většina zaměstnanců ale do práce dojíždí z okolí. „Jenže chybí autobusová doprava,“ popisuje Šedivý. Pro firmu s třísměnným provozem jde o zásadní zádrhel. Proto nyní musejí lidi svážet a do budoucna plánuje spuštění vlastních autobusových linek z Vlašimi, Humpolce či Ledče nad Sázavou.

Čekání na miliardy

Aktuální diskuse a politická jednání nicméně naznačují, že region kolem švihovské přehrady čeká změna. K lepšímu. Po desetiletích, kdy sem nikdo z Prahy nedohlédl, teď ministerstva hledají peníze, za něž by se v regionu opravily silnice, vybudovaly čističky odpadních vod, podpořili zemědělci a vytvořila turistika, která by neohrožovala zásoby pitné vody. Ve hře je výstavba cyklostezek a několika vyhlídkových míst.

Do roku 2030 by na pomezí Středočeského kraje a Vysočiny mohlo dorazit 6,5 miliardy korun, některé odhady mluví i o trojnásobku. Největší část se čeká z evropských fondů.

„Množství prostředků, které budou do regionu investovány, záleží na množství kvalitně připravených, předložených a úspěšně realizovaných projektů,“ upozorňuje Olga Letáčková, náměstkyně ministryně pro místní rozvoj. „Ne všechny potřeby je možné financovat z evropských fondů, nicméně regionální rozvoj mezi ně patří,“ věří Letáčková v úspěch žádostí. Kromě toho má její ministerstvo připravené i národní dotace pro podporu cestovního ruchu, které může okolí Želivky v blízké době využít.

Na Pardubicku řeší problém se starou spalovnou. Čtěte:

Otrávené dědictví v Rybitví. Pardubice spalovnu nechtějí

Letáčková vidí hlavní problém regionu u firem: „Oblast je postižena nedostatkem atraktivních zaměstnavatelů pro mladší generaci, která tak odchází do větších měst.“ Pro řešení téhle potíže ministerstvo pro místní rozvoj žádné páky ani peníze nemá.

Podniky si proto musejí pomoct samy. A třeba Mubea už svůj program rozjela. Do Dolních Kralovic přesunula technologicky náročnější linku ze Salcburku s deseti roboty a letos plánuje otevřít lakovnu, kde potřebuje lidi s vyšší odborností.

Takových zaměstnanců je na trhu nedostatek, proto společně se střední školou ve Vlašimi a gymnáziem v Ledči nad Sázavou rozjela stipendijní program. Podle vedoucího výroby Zdeňka Šedivého si tak během několika let Mubea vychová specialisty s praxí.

A co na to Praha?

Veškeré debaty o budoucnosti regionu v okolí nádrže závisejí na postoji Prahy. Ostatně na dění v oblasti dohlíží přes svou akciovku Úpravna vody Želivka, přes niž kupuje švihovskou vodu. Je tedy jasné, že na prvním místě je pro magistrát ochrana zdroje životodárné tekutiny.

Protože Mubea dělá na tři směny a autobusová doprava je v regionu na špatné úrovni, musí firma zajišťovat dopravu pro zaměstnance (Foto: Hynek Glos/Euro)

Avšak jak týdeníku Euro řekla pražská radní Jana Plamínková (STAN), cestovnímu ruchu v okolí přehrady se nebrání. „V případě, že by se jednalo o skutečně měkkou turistiku, neměli bychom zásadní námitky,“ tvrdí. Radnice namítají, že jsou připraveny už dlouho. K vybudování stezek pro cyklisty a turisty prý nebude třeba žádná těžká technika, v okolí přehrady je spousta nevyužívaných asfaltek, kam se dnes nesmí.

A rybáři zase doufají, že diskuse o povolení vstupu turistů blíž k vodě pomůže i obnovení rybolovu. Želivka dřív byla vyhlášeným a velkým revírem, po zatopení údolí mají zdejší rybáři k dispozici jen hektarový rybník Vrážek u Stříteže.

I když se to tady nahlas neříká, obecní úřady věří, že Praha či Povodí Vltavy časem poskytnou i peníze. Doba dotací z EU, jež pokryly i 95 procent ceny projektu, je totiž pryč. A na to, aby za nové čističky zaplatily polovinu, což může činit třeba patnáct milionů korun, chudé obecní rozpočty nemají.

Dále čtěte:

Dotace k ničemu? Podle NKÚ 9,4 miliardy přírodě výrazně nepomohlo

Konec národních parků v Česku? Senátoři podle Brabce schválili ničivé změny

Kozy jsou citlivá komodita. K byznysu snů mají ale daleko