Odvolací soud v Haagu dnes v zásadě potvrdil rozsudek civilního soudu z roku 2014, že Nizozemsko nese část viny na masakru bosenských muslimů v Srebrenici v roce 1995. Podle rozsudku je stát odpovědný za asi 300 muslimských mužů, jejichž deportaci z takzvané bezpečné zóny OSN do rukou bosenskosrbských jednotek umožnili nizozemští vojáci. Vraždění ve Srebrenici nepřežilo asi 8000 mužů a chlapců.
Nizozemská vláda zatím na dnešní verdikt oficiálně nereagovala. Mluvčí ministerstva obrany Klaas Meijer podle Reuters řekl, že verdikt odvolacího soudu se studuje. Nicméně dodal: „Naše stanovisko doposud bylo a zůstává, že odpovědní za tuto tragédii jsou bosenští Srbové.“
Soud dnes rozhodl o tom, že Nizozemsko má v budoucnu vyplatit rodinám obětí pouze 30 procent z celkového odškodného. Podle verdiktu je totiž až 70procentní pravděpodobnost, že by bosenskosrbské jednotky Muslimy z bezpečné zóny stejně vyvlekly a zabily, i kdyby je nizozemští vojáci odmítli vydat. O výši odškodného však bude rozhodnuto později.
Vojáci působící pod nizozemským praporem v Bosně v rámci sil OSN si podle soudu byli vědomi toho, že Muslimy, kteří v roce 1995 hledali útočiště v takzvané bezpečné zóně OSN ve vesnici Potočari, bosenskosrbské jednotky zabijí, pokud budou muset místo opustit. Když tyto jednotky oblast obklíčily, nizozemští vojáci deportaci mužů nezabránili. Do Potočari nedaleko Srebrenice se před bosenskosrbskými silami tehdy uchýlily tisíce Muslimů. Oblast pod nizozemským velením totiž považovali za bezpečnou zónu. Asi 300 z nich bylo při obléhání bosenskosrbských jednotek nuceno nizozemskou základnu OSN opustit. Podílu na smrti právě těchto lidí se týká dnešní rozhodnutí.
Soud tak zamítl odvolání rodin obětí masakru, jež tvrdily, že nizozemští vojáci nesou odpovědnost nejen za smrt 300 osob, nýbrž za smrt několika tisíců lidí, kteří se chtěli ukrýt v Potočari.
Čtěte dále:
Soud OSN vyzval Moskvu, aby na Krymu zajistila výuku i v ukrajinštině
Mírová dohoda naplněna. Kolumbijští rebelové z FARC dokončili proces odzbrojení
Rusko vetovalo již osmou rezoluci OSN k Sýrii
„Je to velká nespravedlnost,“ komentovala rozhodnutí soudu předsedkyně sdružení Srebrenické matky Munira Subašičová. „Nizozemsko by na sebe mělo vzít odpovědnost, jelikož bylo v jeho moci všechny na základně Dutchbat (zkrácené označení nizozemského praporu působícího v Bosně pod velením OSN) ochránit,“ řekla.
Nizozemská obhajoba budovu soudu opustila a rozhodnutí nekomentovala.
Nizozemská vláda v roce 2002 podala demisi poté, co uznala, že nebyla schopna ochránit tyto uprchlíky. Trvala však tehdy na tom, že za vraždy Bosňáků může Srbsko, nikoliv Nizozemsko.
Podle Reuters jde o mimořádný rozsudek vzhledem k tomu, že se za své činy musí zodpovídat stát, jehož síly působily v rámci mírové mise OSN. Spojené národy přitom mají imunitu před stíháním.
Lenneke Spriková, která je specialistkou přes bezpečnostní studia na amsterodamské univerzitě, věří, že dnešní verdikt je „velmi důležitý pro budoucnost mírových misí a zákony o odpovědnosti států“.
Rozhodní ale zároveň podle ní může mít vážný dopad na budoucí mise OSN v krizových oblastech ve světě, protože může odradit státy od účasti v zahraničních vojenských misích, když jejich vojáci mohou být obviňováni z odpovědnosti v případě nečekaného negativního vývoje.
Srebrenický masakr. Jeden z tragických vrcholů občanské války v Bosně a Hercegovině
Vojáci pod velením generála Ratka Mladiče vstoupili do Srebrenice 11. července 1995. Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“. Uprchlíkům jen o pár hodin později rozdával chléb a říkal: „Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás - nejdřív ženy a děti - do bezpečí.“
Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 000 lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.
Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.
Nizozemci jako lidské štíty
Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním a Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.
Srbské jednotky vstoupily do samotném města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina z obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 000 lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli pryč.
Muži, vojáci a civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí padla, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A později zabili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu.
Přesný počet obětí není znám
Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen dohaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby.
Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské se poprvé přiznala k masakru v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.
V Haagu padly mnohaleté tresty
Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Až na 20 let skončili ve vězení například členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří čelili spravedlnosti poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Dva muži považovaní za hlavní strůjce genocidy - Ratko Mladič a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) - se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).
Karadžić byl v loňském roce odsouzen ke 40 letům vězení, soud ho uznal vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby, včetně genocidy. Karadžić se proti rozsudku odvolal. Mladičovi žalobce ICTY loni v prosinci navrhnul doživotní trest. Verdikt soudu se očekává letos.
