Ve většině zemí je úspěch podnikatelů ceněným pilířem ekonomiky. V jednom z nejtužších režimů světa to neplatí. Vydělané peníze se málem staly osudnými Dzhonu Khen-Muovi v Severní Koreji. Aby ze země uprchl, musel předstírat vlastní smrt.
Podnikatelská dráha Dzhona Khena-Mua v jedné z posledních světových totalit začala spropitným. Tři sta dolarů, které dostal od japonského turisty v hotelu v Pchjong-Jangu, posloužilo jako základní kapitál pro jeho byznys.
Ten se podle Dzhonových slov pro Radio Free Europe začal rozjíždět kolem roku 2004, kdy došlo k otevření sdíleného průmyslového parku Kesong. V něm bylo jihokorejským firmám umožněno, aby zaměstnávaly Korejce ze severu. Zahraniční peníze v rukách Severokorejců a nedostatek přídělových lístku a zboží na pultech tehdy významnou měrou přispěly k dalšímu rozvoji šedé ekonomiky v zemi.
| O Severní Koreji čtěte dále: Facebook à la KLDR: dva hackerské útoky, konec za tři dny  |
Dzhon tehdy začal s dovozem zboží z Číny, kterým si Severokorejci vynahrazovali to, co na trhu nebylo.„Naučil jsem se kupovat oblečení v Číně téměř zadarmo,“ uvedl pro list Guardian. Oděvy, původně určené na odpis od velkých prodejců, prý kupoval za dolar na kilogram.
V zemi, kde bylo „spodní prádlo a ponožky distribuovány čtvrtletně“ a boty byly považovány za luxus, byl o Khenovo zboží obrovský zájem. Záhy vydělal sto tisíc dolarů. Taková částka je v KLDR, kde roční příjem činí setinu, považována za bohatství.
Bylo jen otázkou času, kdy se Khen-Mu dostane do hledáčku úřadů. „Vysoká koncentrace zahraniční měny v rukou jednotlivce představuje pro vládní úřady hrozbu a to obzvláště, pokud je se státem nesdílíte tak, jak chce,“ říká.
| Tržní mechanismy v KLDR nastavila krize |
|---|
| Černý trh se v poslední enklávě stalinismu na zemi začal rodit v raných devadesátých letech. Tehdy došlo k náhlému zrušení čínské a sovětské hospodářské pomoci. Bez dotovaných cen elektřiny a paliv se ekonomika zhroutila a některé továrny byly zcela uzavřeny. Krize vyústila v hladomor, který si vyžádal statisíce obětí. V reakci na to začali Severokorejci obchodovat ilegálně. Dělníci v továrnách začali krást vybavení a prodávat ho či jeho prostřednictvím vyrábět spotřební zboží. Zemědělci se začali navzdory přísnému zákazu samozásobit a případné nadbytky nabízet na prodej. Výnosnou aktivitou také začalo být pašování zboží ze sousední Číny. Oficiální zdroje udávají, že se měsíční příjmy v Severní Koreji pohybují v jednotkách dolarů. Podle odhadů by však skutečný příjem rodin z černého trhu či vlastního podnikání mohl činit 35-40 dolarů. Černý trh se na příjmech podílí až osmdesáti procenty. |
Navzdory bujícímu černému trhu (viz. tabulka) totiž vláda KLDR podle serveru Aljazeera soukromé podnikání tvrdě potírá. Bát se Dzhon začal v době, kdy začali mizet jeho obchodní partneři. „Bylo to jen otázkou času: zítra, pozítří. Zcela určitě by si pro mě přišli,“ tvrdí.
Fingoval vlastní smrt
Za padesát dolarů si pořídil falešný certifikát stvrzující, že zemřel jako oběť autonehody. „Byla to jediná bezpečná možnost pro mou rodinu. Kdyby se úřady dozvěděly, že jsem uprchl a jsem naživu, stihl by je přísný trest,“ tvrdí.
Při útěku volil nejjednodušší cestu do sousední Číny. Čtyři měsíce trvalo, než se odvážil požádat o azyl na místní jihokorejské ambasádě.
„Pro Severokorejce je obtížné se přizpůsobit kapitalistickému stylu života,“ říká dnes po třinácti letech strávených v jihokorejské metropoli Soulu. „V KLDR za vás všechna vaše rozhodnutí udělá strana. Tady je to ale jiné. Jste nuceni se o všem rozhodovat sami. Pochopit to, porozumět tomu a řídit se tím v každodenním životě je pro Severokorejce nepředstavitelně složité,“ tvrdí Dzhon a dodává, že se severokorejských úřadů nepřestane bát do konce života.
