Nejhorší obavy z Británie se potvrdily: po předčasně – a podle mnohých absurdně – vypsaných volbách bude ve Westminsteru zasedat parlament plný poražených, bez jednobarevné většiny. Brusel nemá s kým jednat o brexitu; na Downing Street si brousí zuby Boris Johnson.
Vládnoucí konzervativci sice získali nejvíc parlamentních křesel (a dokonce víc hlasů než v posledních volbách v roce 2015), ale o 13 poslanců zároveň přišli, včetně tří členů kabinetu. Budou proto muset jednat o povolební koalici, případně o podpoře pro menšinovou vládu, aby vůbec mohli pokračovat jako vládní strana.
Mezitím má ona britská vláda, jejíž pozice je po volbách každopádně podstatně slabší než před nimi, příští týden zahájit první oficiální jednání se špičkami Evropské unie o podmínkách brexitu. Jestliže ministerská předsedkyně Theresa Mayová od voleb očekávala, že jí dají „silný mandát“ pro jednání se špičkami Evropské unie o podmínkách britského odchodu, stal se pravý opak.
Připomeňte si britské volby
Pokud britská politika vůbec po volbách má nějakou jistotu, spočívá v tom, že partajní kolegové Mayové udělají vše, aby tato vyjednávání – ve Westminsteru za Konzervativní stranu a v Bruselu za Británii – již vedl někdo jiný.
„Jestliže ztratím šest křesel, odstoupím,“ stálo na letácích s portrétem Theresy Mayové, které konzervativci nechali během kampaně roznášet voličům do schránek. Těsně po vyhlášení výsledků však ani to nebylo jisté: voliči měli v živé paměti, že od nástupu k moci loni v červenci Mayová při sedmi různých příležitostech trvala na tom, že žádné předčasné volby vyhlašovat nebude. Nakonec se k tomu odhodlala letos v dubnu, kdy její partaj měla před hlavní opoziční stranou, labouristy, podle průzkumů veřejného mínění náskok až 24 procentních bodů.
Sešup v preferencích, jaký během následujících osmi týdnů její strana prodělala, je nevídaný. Ještě den před hlasováním se průzkumy shodovaly na osmi- až dvanáctiprocentním náskoku konzervativců před labouristy. Nakonec obě strany dělila pouhá dvě procenta hlasů. „Theresa Mayová vyhrála soutěž o vlastní gól roku,“ vyhlásil populární fotbalový glosátor Gary Lineker. Vzhledem k okolnostem lze takovou poznámku považovat ještě za laskavou.
Brusel vzkazuje Britům - volby na jednání o brexitu nic nemění
Šéf labouristů Jeremy Corbyn, i v porážce triumfující díky nečekanému zisku 29 křesel, rovnou volal po rezignaci ministerské předsedkyně. „Je čas, aby odešla a uvolnila místo pro vládu, která bude skutečně zastupovat tuto zemi,“ prohlásil labouristický předák, jako by se sám chystal vládnout. Takové uspořádání by přitom, slovy týdeníku The Economist, „popíralo gravitaci“.
Corbyn však nebyl sám. „Theresa Mayová je nyní ve velmi složité pozici,“ přisadil si šéfredaktor londýnského večerníku Evening Standard George Osborne, jehož Mayová před necelým rokem vyhodila z postu ministra financí. „Jestliže vypsala předčasné volby, ale nedokázala si v nich udržet parlamentní většinu, nemyslím si, že by mohla v pozici lídra Konzervativní strany dlouho vydržet,“ dodal.
Tak dramatický zvrat v pozici tak exponované vnucuje dvě otázky. Zaprvé, jak a proč k němu došlo; zadruhé, co se bude dít dál. Odpovědi, jak už to bývá, jsou navzájem provázané. Při pohledu zpět na události posledního roku – od referenda o brexitu 23. června 2016 až po předčasné volby minulý týden – je zjevné, že nečekaně významnou roli hraje brutální dávka nekompetence v řadách vládnoucí partaje.
Čtěte komentář Miroslava Zámečníka:
Není nad vítěznou střelu do vlastní brány aneb Daň za Alzheimera
Zaprvé, už samo referendum bylo zbytečné. David Cameron se během kariéry dokázal vyvléknout z mnoha slibů; kdyby nebyl skálopevně přesvědčen o tom, že v referendu uspěje, byl by to jistě udělal i v tomto případě. Jediné, co mohlo příznivý výsledek zvrátit, byla nejednotnost lidí kolem něj – a právě to Cameron dopustil, když si nepohlídal starého kamaráda a soka v jedné osobě Borise Johnsona. Nechal ho, aby se přidal na stranu brexitářů, a nezmohl se na žádný protitah.
Zadruhé, přesně to samé dopustil sám Johnson. Tři hodiny zbývaly do chvíle, kdy měl oznámit svoji kandidaturu na šéfa partaje, když mu jeho vlastní spojenec Michael Gove prokázal stejnou službu jako on předtím Cameronovi. Ani Johnson neměl plán B a nakonec kandidaturu úplně stáhl; přičemž Gove, jak vyšlo rychle najevo, neměl ani plán A. Během tří dnů byl i on mimo hru.
Celý text najdete v aktuálním vydání týdeníku Euro, které vychází 12. Června. V elektronické verzi ke stažení na www.alza.cz/euro.
