Rok zlomu. Evropské politiky čeká zátěžový test

11. 12. 2016

Příští rok rozhodne, jestli si Evropa udrží svoji unii, mír a prosperitu.

Více než sto dětí zemřelo poté, co základní školou v ukrajinském Doněcku otřásl pumový výbuch. Na vině jsou podle všeho polovojenské jednotky spřažené s Kyjevem. Všechny oběti patří k rusky mluvící většině obyvatel oblasti, která je technicky vzato stále Ukrajinou, ale ve skutečnosti je spravována ruskou armádou a jejími sympatizanty.

Reakce Moskvy na sebe nenechala dlouho čekat. Rusko-ukrajinskou hranici, již tak fungující pouze na papíře, překročily ještě ten večer desítky, možná stovky ruských tanků. Původně se mělo za to, že jejich cílem je pod obvyklou záminkou ochrany zájmů (pro)ruské ukrajinské menšiny oblast definitivně ovládnout. Tanky a obrněné transportéry se však v Doněcku nezastavily a pokračovaly na Kyjev.

Touž dobou se vypravila směrem na východ stejná síla těžké vojenské techniky z Kaliningradu, ruské exklávy vklíněné mezi Polsko a Litvu; z devadesát kilometrů vzdáleného nejzápadnějšího cípu Běloruska jí vyjeli naproti kolegové ve zbrani. Než nastal rozbřesk, obě skupiny se nedaleko polského města Suwałki, tedy na území členského státu NATO, setkaly. Pobaltské státy, další členové Aliance, se najednou ocitly v ruském obklíčení.

Pas nechte doma - zatím

Pokud po přečtení předcházejících řádek běžíte pro cestovní pas, prozatím zadržte; příběh je smyšlený. Hluboké oddechnutí však také není namístě: autorem příběhu totiž není nějaký pomatený rusofobní novinář, nýbrž muž, jehož úsudek jsme si zvykli respektovat – dokonce tak automaticky, že jeho jméno laická veřejnost obvykle ani nezná.

Generál sir Richard Shirreff, nejvýše postavený britský voják v hierarchii NATO, byl do roku 2014 zástupcem velitele aliančních sil v Evropě. Příběh ruské invaze na Ukrajinu, jež s sebou nese ovládnutí pobaltských zemí a vpád do Polska, popsal v knize nazvané Válka s Ruskem v roce 2017: Vážné varování z armádního velení, která vyšla letos na jaře. Nestala se bestsellerem; mimo jiné proto, že sir Richard ji psal sám, ač není literát. „Je to literární neštěstí,“ napsal v recenzi střízlivý list Financial Times, ale jako geopolitická vize první třídy má hlubokou důležitost.“

Autorem předmluvy ke knize je Shirreffův někdejší nadřízený, americký admirál James Stavridis, bývalý vrchní velitel sil NATO v Evropě a muž, o němž Hillary Clintonová dlouho uvažovala jako o možném viceprezidentském kandidátovi. Apokalyptický výjev v úvodu nepochází z pera pološíleného vojáka, nýbrž z mainstreamového politického myšlení.

Zásadním sdělením knihy je, že instituce, které chrání východní Evropu před ruskou agresí, tedy vojensky NATO a politicko ekonomicky Evropská unie, valem slábnou. Tento text má za cíl popsat onen proces slábnutí, jak bude s největší pravděpodobností probíhat v roce 2017. V roce, jenž podle všeho podrobí životaschopnost především Evropské unie zkoušce daleko náročnější, než jsme si v posledních blahobytných a mírových desetiletích zvykli.

Volební smršť

Shoda okolností tomu chtěla, že na rok 2017 připadá po celém světě velké množství voleb hlav států a šéfů vlád. Většinou přitom nejde o rutinní proces předávání moci z rukou jedné mocenské skupiny do rukou skupiny jiné, nýbrž o zásadní události ovlivňující budoucí směřování dotyčných zemí.

Uvážíme-li, že volební sezona dává vždy vyniknout politicky výstřednímu jednání, už to samo by vydalo na pěkně živý rok. Důvodem je volební smršť, jež se přežene Evropou. Nejde o pouhý počet zemí, v nichž se o něčem hlasuje; třeba výsledky norských parlamentních a albánských prezidentských voleb by osud kontinentu neměly zásadním způsobem proměnit. Kromě toho však budou Evropané rozhodovat o moci v klíčových zemích, na jejichž budoucím jednání stojí osud současného uspořádání.

V sázce je mnoho, zajištěním základní bezpečnosti počínaje a udržením relativní prosperity konče. V tomto smyslu, jak bylo řečeno, je klíčovým parametrem politická vůle k jistému stupni jednoty. Posun v očekávání je v tomto smyslu zjevný: kdo si dnes vzpomene na frázi o „stále těsnější Evropské unii“, jež ještě nedávno číhala na každém bruselském rohu?

Rakousko a Hofer

V případě rakouské prezidentské volby, kterou nakonec vyhrál Alexander Van der Bellen, jde o příběh, na nějž si již začínáme zvykat: populisticky laděný politik zakládá svoji přitažlivost na nesouhlasu s proimigrační politikou Evropské unie, antipatii vůči islámu a na skepsi vůči politickému establishmentu obecně a Bruselu zvláště.

Zvolení Norberta Hofera prezidentem by na praktickém politickém kurzu Vídně mnoho neměnilo (ačkoli před volbami se Hofer kasal, že by propustil vládu, pokud by se nepostavila proti imigraci dostatečně tvrdě). Zvolení první otevřeně antiunijně smýšlející hlavy západoevropského státu by však jistě oslabení evropské jednoty znamenalo, o symbolické podpoře podobným postojům napříč kontinentem nemluvě.

V italském příběhu ústavního referenda je to ještě horší. Nejpalčivějším problémem jsou tamní banky - jsou tragicky předlužené, když 18 procent jejich půjček nevydělává. Potřebných 360 miliard eur k jejich ozdravení však vláda nesmí (kvůli unijním pravidlům o státní pomoci) ani nemůže (kvůli neveselému stavu státní kasy) bankám poskytnout. To samo o sobě hrozí průšvihem.

Aby toho však nebylo málo, upletl si na sebe premiér Matteo Renzi nepochopitelný bič v podobě ústavního referenda, které nakonec prohrál. Jeho hlavním smyslem bylo posílení exekutivní moci; vítězná strana, i kdyby měla třeba jen deset procent hlasů, by obsadila v dolní komoře parlamentu nejméně 54 procent křesel. Horní komoru, jejíž pravomoci by byly drasticky omezeny, by tvořili regionální vůdci (obvykle ti nejzkorumpovanější politici ze všech, jak skepticky podotýká týdeník The Economist).

Itálie a Grillo

Renzi podmínil úspěchem referenda svou politickou budoucnost a odstoupil. To znamená předčasné volby, patrně do půli roku 2017 (řádné by se musely konat do května roku 2018). Protože Italové celkem pochopitelně vnímají referendum jako hlasování o spokojenosti s prací stávající vlády, lze očekávat, že Renzi prohraje i volby.

Takový vývoj by do vlády vynesl opozici v čele - příznačně - s komikem jménem Beppe Grillo. Zneklidňující na tom je, že jeho „pětihvězdičkové hnutí“ hodlá v takovém případě Itálii vyvést z eurozóny. To by byl úder společnému evropskému projektu patrně ještě těžší než brexit. Investiční banka Morgan Stanley odhaduje, že osm největších bank by v případě Renziho rezignace zkolabovalo kvůli ztracené důvěře investorů.

Le Penová a ti ostatní

Pak to jde ráz na ráz. Francouzi budou v květnu volit prezidenta; podle všeho bude na výběr mezi konzervativcem thatcherovského střihu (jenž ovšem chce rozšiřovat spolupráci s Ruskem) Francoisem Fillonem a Marine Le Penovou, jejíž partaj Kreml zčásti rovnou platí. K Fillonovi se upírají naděje establishmentu; Francie pod otevřeně protibruselsky orientovanou Le Penovou by jistě nebyla tahounem Evropské unie.

Nebude to však mít lehké - s myšlenkou na propuštění půl milionu státních zaměstnanců a zvýšením důchodového věku můžete skončit jako aristokrat na lampě i ve chvíli, kdy proti sobě nemáte populistku formátu Le Penové. Průzkumy veřejného mínění předpovídají, že stejně jako její otec Marine pohoří ve druhém kole voleb; ale věřte průzkumům.

Světoví „Trumpové“ cítí šanci. Čtěte více:

Vzpoura blonďáků. „Trumpové“ po celém světě cítí šanci

Obzvláštní drama se očekává v Německu, kde spolková kancléřka Angela Merkelová má slušnou naději na čtvrté volební období i přes vlastní přiznání, že by dnes uprchlickou krizi řešila jinak než de facto všeobecným pozváním do své země. Také však lze očekávat, že její pozice bude oslabena.

Pokračování velké koalice se sociálními demokraty se jeví jako pravděpodobné; ale zemské volby ve třech spolkových zemích, jež budou těm federálním předcházet, ještě mohou vydatně podpořit skeptickou Alternativu pro Německo Frauke Petryové. Jednoznačný evropský závazek bude i v Berlíně pod silným tlakem.

To je špatná zpráva, protože mezitím se chystají volby rovněž v Nizozemsku, kde má největší šanci na vítězství Geert Wilders. Muž, jenž se profiluje především jako odpůrce radikálního islámu a do role euroskeptického vůdce se dostal jaksi mimoděk, je v současnosti nejoblíbenějším nizozemským politikem. Vládu nejspíš nesestaví, protože se očekává vznik široké koalice právě za účelem nepustit jej do exekutivy. To samozřejmě může průšvih dočasně zažehnat, přičemž klíčové slovo je „dočasně“.

Od Pekingu po Brasilii

K tomu přičtěme, že na podzim se chystá obměna politických špiček v Číně. Paradoxně právě v tajnosnubném Pekingu je výsledek znám už předem (pokud nedojde k něčemu naprosto neočekávanému). Po pěti letech vlády prezidenta Si Ťin-pchinga a premiéra Li Kche-čchianga zůstanou na svých místech právě jen oni dva; výběr dalších pěti členů napoví leccos o tom, co považuje prezident Si za priority pro své druhé funkční období.

Tou dobou už bude půl roku ve funkci nový prezident i v druhé politicky nejvýznamnější zemi Orientu, v Íránu; na druhém konci světa budou Brazilci volit parlament, dokonale zdecimovaný korupčním skandálem; jihoafrický prezident Jacob Zuma, asi nejbizarnější politik v dějinách bizarnosti, bude čelit výzvám k odstoupení. Pro pořádek je třeba uvést, že prezidenta budou volit i Indové, ačkoli tamní systém formální hlavě státu mnoho důležitosti nedává a okolnosti tamní volby nejsou obzvlášť dramatické. V Jižní Koreji skončila prezidentka, kdežto v Thajsku budou po více než 70 letech vybírat nového krále. Důvodů k nervozitě je dost a dost.

Neznámá jménem Trump

Ten největší ovšem sídlí v domově někdejší jistoty, Spojených státech. Veškerá pozornost domácí politické scény bude upřena na nástup administrativy Donalda Trumpa a jeho nominace do celkem čtyř tisíc státních funkcí. Evropa však má v dobré paměti Trumpovo prohlášení o ukončení disproporčně vysoké americké finanční podpory NATO a o skepsi (dost možná realistické) vůči praktické platnosti článku 5 Severoatlantické smlouvy. Dokud platí, že napadnete-li Litvu, napadnete i Spojené státy, mají menší členové Aliance relativní klid. Můžeme si však být jisti, že v Moskvě velmi dobře sledují míru politické vůle k vojenské akci, již závazek vyplývající z článku 5 vyžaduje.

Tím se obloukem vrací řeč do Evropy. Trumpův požadavek na to, aby členové Aliance platili za vlastní bezpečnost více, je logický, ale přichází ve chvíli, kdy na evropské straně není moc z čeho brát, ať už je řeč o penězích samotných, nebo - a to je podstatnější - o vůli. Přičtěme k tomu, že Evropané musejí vyřešit další restrukturalizaci řeckého dluhu, britské spuštění článku 50 o odchodu z EU, finanční černou díru zvanou italské banky a třeba ještě dopad referenda v Katalánsku o nezávislosti na Španělsku. To všechno bude klást na evropskou jednotu vyšší nároky než kdykoli předtím, ve chvíli, kdy její lídři budou slabší v kramflecích než kdykoli v minulosti.

Nervozita si nachází mnoho ventilů. „Všechny členské země Evropské unie by měly zavést euro,“ zareagoval šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker na letošní britské referendum o brexitu. „Maďarsko by mělo být vyloučeno z Evropské unie,“ řekl jeho krajan, lucemburský šéf diplomat Jean Asselborn, když Maďaři v říjnu odmítli imigrační politiku EU. Je jistě známkou nejvyššího myslitelného stupně inkluzivity, když podobně razantní zahraničněpolitické názory padají z úst představitelů země, jejíž armáda čítá plných osm set mužů, ale mnoho praktického to nevyřeší.

Rozklad evropské jednoty se přinejmenším prodraží, jak během posledního roku poznali všichni, kdo chtěli projet přes náhle znovu kontrolované jednotlivé unijní hranice. Bezpečnostní dopad může být ještě citelnější; a jakkoli si lze představit i konflikt v nitrounijní, dá se spíše počítat s eskalací konfliktu již existujícího, byť dosud jen v doutnající podobě. V něm nevypadají evropské šance lákavě - a Vladimir Putin to ví nejméně stejně dobře jako Evropané.

Autoritářský populismus v Evropě

Kolik procent by v říjnu roku 2016 odevzdalo hlas stranám, v jejichž programu hraje významnou roli autoritářský populismus. O metodologii se dají vést spory (například ve Francii jsou započítány hlasy sympatizantů establishmentových republikánů), ale hrubý obrázek je na světě.