Tomáš Halík: Ještě nejsme připraveni na demokracii

Kněz a filozof Tomáš Halík v druhé části rozhovoru pro Euro.cz kritizuje odklánění Česka od Evropské unie. Podle něj jsme se do klubu bohatých a demokratických zemí dostali příliš brzy a příliš snadno. Proto si této možnosti dostatečně nevážíme.

„Mnohým EU vadí především proto, že nás – díky Bohu – tlačí k respektování určitých právních pravidel. Všimněte si, jaký typ lidí fascinuje Čína a Rusko, země bez právní kultury, kde se kombinují špatné prvky postkomunistické totality a divokého kapitalismu,“ naznačuje Halík úzké vazby současného českého prezidenta Zemana na Peking a Moskvu. Zeman by také mohl být Halíkovým nejdůležitějším protivníkem, pokud by se kněz rozhodl příští rok kandidovat v prezidentských volbách.

Kdo jsou podle vás Češi? Kam patříme?

Patříme do Evropy, k západní atlantické společnosti. Sen mnoha generací o sjednocené Evropě je dnes krok od svého uskutečnění. Národní státy byly ideálem 19. století, nápory totalitních mocností ukázaly, že Evropa si může udržet mír, svobodu a prosperitu pouze v hluboké jednotě. Evropská unie je přes všechny problémy nejbohatším a nejúspěšnějším politicko-ekonomickým celkem, zajistila svým národům 70 let míru, svobody a prosperity. Výrazně nám pomohla zvednout se z trosek komunismu a zavést aspoň elementární právní kulturu. To, že se u nás mnoho včetně dotací rozkradlo, je domácí vina.

Proč je tedy značná část Čechů k unii tak kritická? Kdyby se teď v Česku hlasovalo o czexitu neboli o vystoupení ze společenství, referendum by podle některých průzkumů skončil odchodem Česka z unie.

Když se mluví o EU, o „Bruselu“, stále se u nás říká „oni”. Jako kdybychom si nebyli schopni uvědomit, že Evropská unie jsme „my”. Máme tam hlas jako všichni ostatní. Ale nevyužíváme ho dobře. Řada českých poslanců v evropských strukturách ráda využívá poslanecké výhody, ale snaží se jen těmto strukturám házet klacky pod nohy. Měli bychom si také více uvědomovat svou odpovědnost k Evropě. Ale obávám se, že svoboda svázaná s odpovědností se řadě lidí nelíbí, nevyhovuje jim. Svoboda spojená s odpovědností předpokládá určitou zralost a myslím si, že ten stupeň zralosti stále není takový, jaký by měl být.

A není to trochu širší fenomén, který se teď neprojevuje jen v Česku, ale i v ostatních postkomunistických zemích ve střední Evropě, zejména v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku? Nenásledujeme jen nějaký trend, který nás vlastně přesahuje?

Samozřejmě. Jsme na tom relativně ještě dobře ve srovnání se situací v Polsku nebo v Maďarsku, ale to se může změnit.

Je to důkaz toho, že celý region vlastně stále není připraven na demokracii?

Ano. Mně se zdá, že lidé si tady představovali, že po pádu komunismu budou přizváni k tomu bohatě prostřenému stolu západní společnosti. Ale neuvědomili si, že svoboda je prostě spojená s odpovědností a s velkými nároky. Ideologie, že všechno zařídí „neviditelná ruka trhu“, se ukázala jako falešná: pouze otevřela dvířka neviditelné ruce korupce. Stále nedostatečná právní kultura je další důsledek této naivní důvěry ve všemoc ekonomie.

Mnohým EU vadí především proto, že nás – díky Bohu – tlačí k respektování určitých právních pravidel. Všimněte si, jaký typ lidí fascinuje Čína a Rusko, země bez právní kultury, kde se kombinují špatné prvky postkomunistické totality a divokého kapitalismu. A všimněte si, kdo se takovými lidmi obklopuje.

Jak lze docílit toho, aby si Češi více uvědomovali, že patří do Evropské unie a jsou její součástí? Nestačí k tomu ani všudypřítomné tabulky, připomínající po celém Česku stovky miliard, které sem EU investovala.

Tabulky a čísla nestačí. Musíme se odnaučit pouze nastavovat ruku k braní, musíme umět také brát na sebe solidárně zodpovědnost za celoevropské problémy, které vyžadují společné celoevropské řešení a rozhodování. To předpokládá morální obnovu. Čím víc do společného díla vložíme, tím víc si ho budeme vážit. Potřebujeme výchovu k evropanství, potřebujeme posílit své češství vědomím širšího evropského kontextu, potřebujeme rozšíření obzoru. To je věc hlavně vzdělání a kultury. Čím bude společnost vzdělanější, tím bude proevropštější.

Často opakujete, že na české politické scéně a vůbec ve veřejné sféře něco chybí. Nepřemýšlíte nad tím, že byste větší roli doma hrál vy sám? V posledních letech jste působil hodně v zahraničí. Přece jen jste kněz, máte blízko k tomu, abyste lidi přesvědčil o tom, kdo jsou a co jim chybí.

Myslím, že mohu společnosti nejvíc pomáhat v roli, kterou zastávám. Lidé z oblasti kulturně-morálních institucí – učitelé, kněží, umělci i novináři – nemají žádnou moc, kromě moci slova a argumentů, a jedině touto cestou mohou získat alespoň na část společnosti morální vliv. Ale abyste někoho přesvědčil, musíte mít partnera schopného a ochotného naslouchat a vůbec vážně uvažovat o vašich argumentech.

Já tu opravdu postrádám kulturu věcné veřejné rozpravy. Když vyslovíte nějaký názor, tak se na vás vrhne spousta lidí, kterým nestačí říct, že s vámi nesouhlasí a z těchto a těchto důvodů mají jiný názor, ale potřebují přesvědčit sebe i druhé, že jste ničema s temnou minulostí, řízený a placený jakýmisi strašidelnými centry v zahraničí, sprostě vám nadávají a vyhrožují. Věřte, to je dost únavné.

Vaše úvahy o větším zapojení do veřejné debaty v Česku nebo o možné prezidentské kandidatuře také často končily na tom, že podle vás lidé v Česku nyní fandí jiným názorům než těm vašim. Říkáte, že se upínáte spíše k těm vzdělanějším. Z toho ale může někdo nabýt pocitu, že si velké části svého národa vlastně nevážíte, protože není dostatečně vzdělaný, aby pochopil vaše myšlenky.

Tak jsem to samozřejmě nikdy nemyslel. Ale sám si uvědomuji své limity, jsem člověk z akademické sféry, který je zvyklý racionálně argumentovat. Uvědomuji si, že tohle oslovuje jen část veřejnosti. Většina bohužel opravdu slyší spíše na ty populistické hlasy, emocionální výkřiky, křiklavá bezobsažná hesla.

Aby člověk mohl určitým způsobem těm populistům odlákat hlasy, musel by zřejmě přistoupit na podobný styl, ale to je něco, co já skutečně nejsem schopen a ochoten dělat. Ve svém věku už nejsem ochoten se někomu vlichocovat a předstírat, že jsem jiný, než jsem. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Máte napjaté vztahy nejen s některými politiky včetně prezidenta Zemana, ale také v rámci samotné katolické církve. V poslední době se zásadně neshodnete s kardinálem Dominikem Dukou, a to nejen v pohledu na uprchlickou krizi, ale na celou reprezentaci církve. Přitom v zahraničí jste oceňován za pomyslné stavění mostů mezi lidmi různých názorů. Naposledy letos v červnu v Oxfordu, kde jste získal čestný doktorát. Dokážete s kardinálem Dukou postavit ten pomyslný most přes vaše rozdílné pohledy?

Já jsem přesvědčen, že k smíření mezi námi dojde, nevidím to fatálně. Teď to mezi námi trochu zajiskřilo. Jeho vstřícnost k Zemanovi, mše v Lánech, v Mynářových Osvětimanech, jeho názory na uprchlickou krizi, kritika papeže Františka - to vše popudilo nejen mě, ale nakonec i řadu lidí v církvi. I kněze mrzí, že jeho kázání jsou často spíše historicko-politické přednášky, než zvěstování evangelia. Mně vadí, že v poslední době kardinál ztrácí ve společnosti věrohodnost, a to oslabuje i věrohodnost církve, kterou oficiálně reprezentuje.

Já cítím morální povinnost ukázat, že je možná i jiná podoba církve, že lidé, které kardinálův styl odrazuje, církev opouštět nemusejí. Zejména mne k tomu inspiruje papež František, díky němuž jsem musel mnoho věcí sám přehodnotit. S papežem Františkem začíná nová kapitola v dějinách křesťanství. Jistý typ evropského katolicismu odchází nenávratně do minulosti. Mé rozhovory s biskupy a teology v mnoha zemích mne v tom utvrzují. Potřebuji si ale mnoho věcí ještě sám v klidu promyslet – a pak o tom zas napsat knížku.

Přečtěte si první část rozhovoru s Tomášem Halíkem: Zeman chtěl, aby mne církev „podřízla“.

Přečtěte si více o Halíkově ocenění Tomáš Halík získal čestný doktorát z Oxfordu. Jako čtvrtý Čech

Dále čtěte:

Zeman odmítá jakékoliv přijímání uprchlíků. Ať zasáhne Parlament, vyzývá

Orbán: Migranti jsou jako jed. Rizikem je i jediný