Rudolf Jindrák, který v čele zahraničního odboru Pražského hradu vystřídá Hynka Kmoníčka, se v roce 1989 upsal komunistické vojenské rozvědce – Zpravodajské službě generálního štábu. Bývalý velvyslanec v Německu Jindrák nyní pracuje jako poradce premiéra Bohuslava Sobotky. Po Vratislavu Mynářovi a Martinu Nejedlém půjde o další osobu s kontroverzní minulostí v blízkosti prezidenta Miloše Zemana.
Jindrák v minulosti pro týdeník Euro uvedl, že o svých kontaktech s komunistickou rozvědkou už v devadesátých letech informoval nadřízené: „Následně jsem byl Národním bezpečnostním úřadem třikrát prověřen na stupeň přísně tajné (nejvyšší stupeň utajení – pozn. red.). S žádnou rozvědnou službou jsem však fakticky nikdy nespolupracoval.“
Vázací akt Jindrák podepsal v létě 1989, čímž se stal spolupracovníkem Zpravodajské služby Generálního štábu. Tato skutečnost je součástí svazku, jehož kopii týdeník Euro získal oficiálně z Ústavu pro studium totalitních režimů. Ze svazku vyplývá, že vojáci si Jindráka vytipovali na základě plánů střídání v tehdejších diplomatických misích Československé socialistické republiky. Jindrák měl být v červenci 1989 vyslán jako pracovník konzulárního odboru do Bonnu, tehdejšího hlavního města Spolkové republiky Německo (SRN).
Ve svazku s krycím jménem Danada, který si vojenská tajná služba na Jindráka vedla, se uvádí: „Typ (míněn Jindrák – pozn. red.) orgána 817 poznal jako pracovníka vojenské správy ministerstva národní obrany pod jménem Jirka a bez rozpaků ho zařadil k pracovníkům vojenské rozvědky.“ Jindrák posléze podepsal závazek mlčenlivosti. Tato schůzka se odehrála 13. ledna 1989. „V rozhovoru s orgánem 817 požádal o možnost, aby o skutečnosti, že hodlá spolupracovat se Zpravodajskou službou Generálního štábu, vědělo co nejméně lidí,“ pokračuje autor zprávy z Jindrákova svazku.
Politická vyspělost
Další schůzka, tentokrát s řídicím důstojníkem pod krycím jménem Bubeník, se uskutečnila 5. dubna téhož roku před Domem ROH na pražském Dlabačově ve služebním voze. Další forma kontaktů se měla odehrávat prostřednictvím telefonátů. „S touto formou souhlasil a potvrdil ochotu pro další kontakt,“ popisuje průběh schůzky verbující Bubeník. V jedné z položek spisu popisuje řídící důstojník motiv Jindrákovy spolupráce: „Podle dosud zjištěných skutečností a obou typovacích pohovorů bude spolupráce s ním založená na ideologickém motivu. Je politicky vyspělý, s dobrými politicko-organizačními schopnostmi. Je členem KSČ od roku 1982.“
Ve svém životopise, který je součástí svazku, Jindrák popsal i genezi členství v Komunistické straně Československa: „V roce 1982 jsem byl přijat na gymnáziu v Říčanech u Prahy za kandidáta KSČ. A v roce 1984 převeden na Právnické fakultě Univerzity Karlovy za člena KSČ. Na právnické fakultě jsem v letech 1984–1986 vykonával funkci vedoucího stranické skupiny.“ V roce 1986, po ukončení právnické fakulty, Jindrák nastoupil na ministerstvo zahraničí. Poté musel absolvovat základní vojenskou službu.
Služebně-politická charakteristika vojáka také popisuje Jindráka jako zapáleného komunistu: „Osvědčil se v politické práci, ve které dovedl zdařile využít svou dobrou teoretickou průpravu z marxismu-leninismu.“ A Jindrákův nadřízený z Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně v hodnocení jeho působení v armádě pokračuje: „Konkrétní politickou prací, charakteristickou individuálním přístupem k funkcionářskému aktivu, prokázal již v mladém věku politickou vyzrálost se smyslem pro nové. Zásady proletářského a socialistického internacionalismu jsou mu vlastní, má vřelý vztah k sovětskému lidu.“
V květnu 1989 dostala vojenská rozvědka zprávu, že Jindrák nakonec do Německa neodcestuje. „Johanes (tehdejší ministr zahraničí – pozn. red.) ho neschválil, protože je svobodný, a na zastupitelském úřadě by měl pracovat člověk, který má rodinu. Na základě této skutečnosti bylo rozpracování typa dočasně přerušeno až do začátku července, kdy došlo k vytvoření nové situace a ke změně původního odmítnutí schválení výjezdu typa do SRN,“ informuje důstojník své nadřízené. A dodává: „Situace na konzulárním odboru v Bonnu se do značné míry zkomplikovala po odchodu jednoho pracovníka zpět do ústředí a vedoucí konzulárního odboru několikrát intervenoval o posílení tohoto pracoviště u soudruha Johanese. Na základě nejnovějších poznatků tato intervence dopadla pozitivně.“
| Přečtěte si také: Krycí jméno Sázkař. O Michala Horáčka se zajímala StB  |
Důstojník vycházel i z informací Jindráka, se kterým se sešel 5. července 1989: „V průběhu pohovoru byla s typem opětovně rozebrána otázka jeho ochoty ke spolupráci, potvrzeny motivy a možnosti, které budou vyplývat z jeho služebního přidělení na konzulárním odboru v Bonnu.“ Jindrák řídícího důstojníka zároveň informoval, že se o něho zajímá federální ministerstvo vnitra, pod které spadala tehdejší Státní bezpečnost: „Potvrdil, že rezident federálního ministerstva vnitra na ministerstvu zahraničí si ho předvolal na pohovor, který se ještě neuskutečnil.“
Den podpisu
Několik dní po schůzce 5. července se pak odehrálo klíčové setkání, na kterém Rudolf Jindrák podepsal takzvaný vázací akt. Řídící důstojník popisuje akci následovně: „Proběhla 13. července v čase od 10 do 10.30 ve služebním vozidle v ulici Na náspu na Hradčanech. V průběhu získávací akce byla s typem v konkrétní podobě rozebraná otázka jeho spolupráce se Zpravodajskou službou Generálního štábu. Typ od orgánu požadoval upřesnění s odůvodněním, že z doslechu od profesionálních pracovníků 1. správy federálního ministerstva vnitra, legalistů, zaměstnaných na konzulárním odboru ministerstva zahraničí (lidé, kteří byli pod krytím vysíláni do zahraničí – pozn. red.), má s touto spoluprací špatné zkušenosti, že se nedbá na konspiraci, ochranu spolupracovníka a že úlohy, které jsou vydávané, odporují legálnímu a legendovatelnému poslání a činnosti.“
A dále Jindrákův řídící důstojník v popisu schůzky, na které diplomat podepsal závazek ke spolupráci s vojenskou rozvědkou, uvádí: „Je si však vědom, že oficiální cestou se dá jen těžko něco zjistit, a je ochotný pro tuto věc spolupracovat a plnit požadované úlohy jako komunista. Svoji spolupráci si představuje jako využívání jeho možností referenta konzulárního odboru v Bonnu při poskytování vhodných návodek, informací nebo jiných materiálů, se kterými přijde do styku. Nerad by však, cituji, ,statoval před vojenským objektem za účelem vyfotografování jeho osoby z důvodu využití zajímavého pozadí‘.“
V rámci těchto fotografování se vojenští špioni pokoušeli zmapovat utajované zabezpečení armádních budov zemí NATO i Varšavské smlouvy. Jindrákův takzvaný závazek – Zavazuji se spolupracovat s československou zpravodajskou službou a odpovědně plnit úkoly, které mně budou uloženy – se ve svazku na rozdíl od jiných spolupracovníků komunistických tajných služeb zachoval. Listina však byla roztrhaná a někdo ji slepil do původní podoby.
Vydírali mě
Jindrák po letech popsal svůj příběh pod taktovkou vojenských špionů jako naprosto marginální. „V roce 1990 mě vyřadili jako nepoužitelného. Neměl jsem s nimi nic společného. Nebudu komentovat, co napsal důstojník. Bylo to napsané v nějakém dobovém kontextu. S fotografováním to však bylo naopak. Rezolutně jsem je odmítl. To však ve spisu není,“ zpochybňuje informace ze svazku Jindrák.
Dodává, že ho vojáci při verbování vydírali: „Tlačili na mne, že nebudu mít žádný kariérní postup, že mě zničí. Nebyl jsem absolventem moskevské školy (MGIMO – pozn. red.) jako jiní. Byl jsem mimochodem šest měsíců zařazen do spisovny na konzulárním odboru. Neměl jsem šanci se někam dostat. Dvacet let jsem netušil, že jsem závazek v této podobě podepsal. Až poté, co jsem teď viděl spis, mi došlo, oč tehdy šlo. Metody těchto lidí byly odporné.“ Jindrák dále týdeníku Euro před časem řekl: „Bylo mi tehdy 24 let. A bylo mi řečeno, že pohovor s představiteli bezpečnostních složek je běžnou součástí výjezdů všech pracovníků. Bylo to mnohem složitější, než jak to vypadá ze spisu.“
Podle dřívějšího vyjádření ministerstva zahraničních věcí měl ale Jindrák důvěru svých představených. „Podle našich informací Jindrák o těchto skutečnostech již v devadesátých letech informoval své nadřízené a posléze i Národní bezpečnostní úřad,“ uvedl k otázkám týdeníku Euro někdejší náměstek Jiří Schneider. A podotkl: „Jindrák byl opakovaně prověřen na příslušnou úroveň pro styk s utajovanými skutečnostmi a choval se odpovědně. Informoval otevřeně své nadřízené, kteří postupovali v souladu se zákonem.“
Bývalého ředitele Národního bezpečnostního úřadu (shodou okolností souzeného v kauze Čepro – pozn. red.) Tomáše Kadlece příběh Jindráka nepřekvapil. Za svého působení na úřadu se podle svých slov setkal s velkou neochotou zpravodajských služeb poskytovat k prověřovaným osobám nejen archivní informace, ale i aktuální poznatky. „Výstupy byly často neúplné a nekvalitní. Dávali nám, co chtěli nebo potřebovali,“ tvrdil Kadlec.
Dle něho na tento možný problém upozorňoval bezpečnostní výbor NATO. „Není jednoduché hodnotit minulost těchto lidí. V případě pochybností však platí pravidlo nevydávat bezpečnostní prověrku. Všichni nás před těmito excesy, a dnes už jde o desítky lidí, varovali. Na ně svazky existovaly, ale služby tyto dokumenty úřadu neposkytovaly. Otázkou je proč. Zda to byl šlendrián, nebo záměr. Nechci se raději pídit, zda jsme například o státních zástupcích, které jsme museli ze zákona prověřovat, dostávali všechno,“ dodává Kadlec, jenž v minulosti čelil také obvinění z možné manipulace s bezpečnostními prověrkami.
Jindrák v minulosti působil jako velvyslanec v Německu. Předtím vedl ambasády ve Vídni a v Budapešti. Kauzu své spolupráce s vojenskou rozvědkou ustál. Donedávna působil jako náměstek na ministerstvu zahraničí, kde řídil sekci konzulární a právní. Vloni v červenci začal radit ve věcech zahraniční politiky premiéru Bohuslavu Sobotkovi.
Dále čtěte:
Kmoníčka v čele hradní diplomacie nahradí Rudolf Jindrák
Kmoníček skončí na Hradě, bude novým velvyslancem v USA
Komentář: Minulost prezidentských kandidátů je věc veřejná
