Zákon se satanským číslem 666 měl ve sněmovně jepičí život. O co déle se připravoval – o novou normu upravující péči o památky se pokoušelo několik ministrů a Daniel Herman (KDU – ČSL) se dostal nejdál – o to rychleji byl smeten ze stolu. Ve třetím čtení měli poslanci před deseti dny hlasovat o 53 pozměňovacích návrzích, došlo ale jen na ten první – aby byl nový zákon o ochraně památkového fondu celý odmítnut. Pro hlasovalo 84 ze 163 přítomných zákonodárců.
Ministr kultury reagoval prohlášením, že zvítězil lobbismus a politikaření. Do značené míry se stal zákon ovšem podobně jako třeba kariérní řád pro učitele především obětí předvolební splašenosti, kdy koalice přestala na půdě sněmovny de facto fungovat. Říci jednoznačně, proč byl zákon tak špatný, že jej bylo nutné zabít komplet celý, není totiž vůbec jednoduché – jedni kritici tvrdí, že byl moc tvrdý, druzí, že chránil málo. Buď byl moc všeobjímající, nebo naopak na spoustu věcí nepamatoval.
Podle ministra zákon myslel na vlastníky, aby pro ně památka nebyla za trest, ještě večer před hlasováním ale poslanci dostali dopis od Hospodářské komory ČR, že je rizikem pro stavebníky. Zákonu bylo předhazováno, že s ním nesouhlasí ani samotní památkáři, ti ale z jeho neslavného konce nadšení rozhodně nejsou.
ANO, ne
Ještě den před klíčovým projednáním se scházely kluby politických stran a ani poslanci ANO, kteří se dohodli, že zákon nepotopí, nedrželi basu a tři hlasovali spolu s dvaceti sociálními demokraty pro jeho zamítnutí. A to přestože zpravodajem zákona byl bývalý památkář a předseda podvýboru pro kulturu Roman Procházka (ANO), který se snažil zákon všemi silami protlačit.
Procházka ostatně představuje šanci, že zákon neskončí ve škarpě. Jestli po volbách usedne opět do poslanecké lavice, pokud jej nepředloží vláda, je rozhodnut předložit zákon v mírně pozměněné podobě sám jako poslaneckou iniciativu, která by se vyhnula kontroverzím současného návrhu. Velkou vlnu nevole totiž zvedla regulace profesí, které provádějí stavebně-historický průzkum.
Předseda podvýboru pro kulturu Roman Procházka (ANO)
„Osobně si myslím, že racionálno šlo při schvalování zákona stranou. Neměl takové vady, aby nešly odstranit. Je to škoda, hodně se toho odpracovalo. Musíme si uvědomit, že se v památkové péči potkává řada zájmů, často protichůdných. Nelze úplně vyhovět všem,“ říká Procházka. Ne, že by byl současný zákon nepoužitelný, je ale prostě starý. Schvalován byl už v roce 1987, takže nepamatoval na soukromé vlastnictví, přitom řada památek je v privátních rukou – u nemovitých národních kulturních památek je to 35 procent, u kulturních památek dokonce 80 procent. Zároveň se změnil občanský zákoník, správní řád nebo přestupkový zákon, se kterým památkový zákon souvisí.
Konzervace versus život
Veřejnost většinou zbystří, když vlastník památku nebo objekt, u kterého se vede řízení o jejím zařazení na seznam, prostě zbourá či se stavební firmě „náhodou“ zřítí a následný postih je směšný. Často ale majitel prostě zvolí cestu nicnedělání – jen čeká, až památka sama spadne. Tady má současný zákon díry. Na druhou stranu pro majitele památek nebo objektů v památkových zónách vyplývá z ochrany kulturního dědictví řada povinností bez toho, aby jim to stát alespoň částečně kompenzoval. Investoři si také stěžují, že dát nový účel památce není možné, protože vyhovět rigidním požadavkům památkářů – které si navíc nezřídka odporují - by bylo nesmyslné či ekonomická sebevražda.
Česká komora architektů zákonu vyčítala přílišný důraz na údržbu památek. „Také z kulturního hlediska není správné uvažovat paušálně ve všech případech pouze o konzervaci. Naopak v historii bylo běžné, že nové generace přidávaly nové vrstvy, aniž by to bylo na újmu konečnému výsledku (viz např. katedrála sv. Víta v Praze se svou renesanční věží posazené na těle vrcholné gotiky),“ říká Karel Cieslar, předseda Pracovní skupiny České komory architektů pro památkovou péči.
Čtěte, co také zaváděl památkový zákon:
Památka místního významu. Zastupitelé dostanou bič na developery
Poslanci zase kritizovali, že zákon neřeší tzv. dvojkolejnost památkové péče, která prý komplikuje opravy památek. Závazná stanoviska totiž vydávají odbory památkové péče obcí s rozšířenou působností, jedním z podkladů je ovšem názor Národního památkového ústavu jako odborného garanta. Pokud by byl systém tzv. jednokolejný, ono kulaté razítko by se sebralo obcím a závazné stanovisko by vydával přímo Národní památkový ústav (NPÚ).
„V systému, který funguje dnes, se všichni umí pohybovat. NPÚ ale nenese za svá vyjádření přímou odpovědnost, svým způsobem je odtržený od stavební reality, a tím mohou být některá jeho stanoviska nepříliš přístupná kompromisu a vdechnout živost památce většinou bez kompromisu nejde. Na druhou stranu, pokud by NPÚ sám vydával závazná stanoviska, už by měl přesah i do právní roviny a do jisté míry by ztratil svou expertní nezávislost,“ vysvětluje bývalý památkář, dnes poslanec Procházka. Z praxe ví, že ne vše se zákonem vyřeší. Na vině tady může být podobně jako u neúměrně se táhnoucích stavebních řízení alibismus či nezralost špatně placených úředníků na obci.
„Kulturu a povědomí o tom, co má a nemá hodnotu, zákonem nenařídíte. On ten nový zákon nebyl vyloženě špatný, ani dobrý. Jen myslel na všechny okolo víc než na ty památky,“ konstatovala jedna z účastnic sáhodlouhých debat okolo nového zákona. Možná měla pravdu.
Dále čtěte:
Povolovací řízení zrychlí. Zeman podepsal novelu stavebního zákona
Magistrát chce koupit budovu Nákladového nádraží Žižkov
