Odvolaný šéf IPR Hlaváček: Praha je jako ementál

Pražští radní Hlaváčka odvolali v pondělí, oficiálním důvodem mělo být zpoždění přípravy Metropolitního plánu a také Hlaváčkovo odmítnutí odvolat architekta Romana Kouckého, šéfa skupiny připravující Metropolitní plán. Takové zdůvodnění považuje Hlaváček za zarážející.

O odvolání Hlaváčka čtěte více: Hlaváček jako šéf IPR skončil. Důvodem je zpoždění územního plánu

Z titulu své funkce měl Hlaváček udávat směr, kterým se Praha vydá. Přitom ale říká: „Bude to znít možná kontroverzně, ale velkou brzdou rozvoje měst je naše velká láska k přírodě, které se nechceme ve městě vzdávat. Kvalitní městský život je prostě jiný žánr.“ Za podstatné považuje dobudovat železniční spojení s Evropou a konečně otevřít nevyužívaná území uvnitř Prahy výstavbě. Zabírají plochu téměř tisíce hektarů.

Nedávno jsem si přečetla postesknutí nad tím, že olympiáda nebyla v Praze, když už měl exprimátor Bém takovou pěknou ideu. Jak by teď podle vás mohla Praha hypoteticky vypadat, kdyby ten nápad prošel?

Vidím dva scénáře. První: díky energii ohromného množství lidí, kteří by se podíleli na přípravě, by olympiáda dopadla kultivovaně. Vygenerovalo by to spoustu zajímavých staveb a v hlavním městě by se zvýšil zájem o sport. Podle druhé verze by šlo o překotný a špatně vedený proces bez podpory zdola, který by skončil tím, že by nám kromě celkového účtu několikanásobně převyšujícího ten za Blanku zůstalo mnoho nefunkčních staveb a lámali bychom si hlavy, jak je zrecyklovat.

Který z těch scénářů by byl podle vás pravděpodobnější?

Jako realista znalý tuzemských poměrů bych tipoval spíš ten druhý. Víte, aby taková akce jako olympiáda byla úspěšná, musí být až poslední kapitolou v dlouhém příběhu. Město musí podporovat sport, starat se o to, aby o něj měly zájem děti, podle dlouhodobého plánu postupně budovat sportoviště. Tak se může stát, že město samo od sebe dospěje ktomu, že je co do sportovní infrastruktury na olympiádu připraveno - a stačí dobudovat jen nadnárodní stadiony, jako je Strahov, který ostatně rekonstrukci potřebuje vidím ještě třetí scénář. Olympiáda propojené střední Evropy - třeba na ose Praha-Drážďany-Ostrava nebo Berlín Praha-Vídeň. Spolupracující metropole propojené rychlovlaky!

Tak si představte, že byste dostal sto miliard a úkol, aby Praha předstihla v žebříčku nejpříjemnějších měst pro život to první - Vídeň. Čím byste začal?

Města se mohou zlepšovat, jen pokud se spojí iniciativa zespoda i seshora. Když se do města jen lijí shora peníze, vzniknou naleštěné, ale sterilní metropole jako Astana nebo Baku. A když sice nechybí chuť zdola, ale schází institucionální podpora, také se nic nezmění. Proto bych ty peníze rozdělil na dvě části: jedna by šla na důležité strukturální projekty - a o druhou by se podělily různé drobnější projekty iniciované obyvateli či různými spolky. Na politické rovině bych podporoval především rozvoj veřejné dopravy, hlavně té kolejové. Část prostředků bych také použil na výkup pozemků, kterých se Praha neprozřetelně zbavila a nyní jí schází prostor pro vlastní stavební projekty.

Rozhodně je také potřeba vybudovat infrastrukturu, která propojuje Prahu s republikou, ale i s Evropou. To je u nás extrémně zanedbané - těžce nám chybějí vysokorychlostní tratě a železniční propojení. Nedávno jsem byl na fotbale v Dortmundu. Z těch tisíců diváků tam jen málokdo přijel autem. Z celého regionu se tam lidé sjížděli vlaky. Pak šli po hloučcích kilometr na stadion po pěší zóně, každých sto metrů jedna hospoda.

Jenom železnice ale asi z Prahy Vídeň neudělá…

Lidé ve městě potřebují hlavně dvě věci. Mít možnost se po něm rychle a bezpečně pohybovat a mít kde bydlet. A to bydlení musí být stejně jako veřejná doprava dostupné pro všechny. Pořád zabíráme další pole a louky na periferii, a přitom je Praha jako ementál -uvnitř města jsou pomlky, kde najednou přestane zástavba, a musíte obcházet obrovské oplocené území nikoho. Jde o 950 nevyužívaných hektarů.

Jsem přesvědčený o tom, že v Praze je konečně potřeba takové brownfleldy otevřít pro výstavbu. Ale ne pro další obří nákupní centra nebo mono funkční shluky kanceláří. Musejí tu vzniknout nové městské čtvrti, ve kterých město jasně vymezí veřejný prostor - a to v nejširším slova smyslu jako obraz veřejného zájmu, tedy nejen uliční prostranství, parky a náměstí a veřejné budovy, ale i podíl bytů, na které dosáhne každá i ta nejvíc zranitelná vrstva jeho obyvatel.

Jsou asi i věci, které jdou udělat nízko nákladově, takže se vraťme do reality. Co by pomohlo, aby se v Praze lépe žilo?

Dnes u nás panuje silné přesvědčení, že se musí především ochraňovat veřejný zájem. Příjemná a úspěšná města, jako jsou Berlín nebo Kodaň, ale ukazují jinou zkušenost: hranice mezi veřejným a soukromým je v nich velmi měkká. Čím víc soukromý život proniká do veřejného prostoru a zabydluje ho, tím jsou města i s banálními věcmi. My například nyní zkoušíme po Praze rozmístit židličky a stoly, kde se lidé mohou zastavit, posedět. Nejnověji stojí před Rudolfinem. Tím ale do jisté míry substituujeme životní by něco takového nemělo iniciovat město, ale jeho obyvatelé. Může to mít alternativní podoby, jako když kolem stromu na ulici nasázíte mrkve.

Anebo to může být i věc institucionální - třeba kdyby lidé z Rudolfina dali židle ven sami a na stolky postavili karafu s vodou. V tom je síla i slabina našich židliček. V konečném důsledku bychom neměli energii obyvatel nahrazovat, ale motivovat ji.

Udržitelná doprava, dostupné bydlení, energie obyvatel, co dalšího podle vás ještě dělá město příjemným pro život?

Základem je správný poměr mezi veřejným a soukromým. Ale klíčové jsou samozřejmě i autentické, zakotvené komunity -příjemné je město složené z přátelských komunit. Nemají to být „kmeny“, oddělené subkultury, měly by se prolínat. Bez nich je to jen dobře míněná hra na život. Taková pospolitost existuje třeba Na Františku, což je pozoruhodná čtvrť, kde je stále přítomno mnoho architektonicko-kulturních vrstev. Ale nejen tam. Ostatně stačí se podívat na program sousedských slavností festivalu Zažít město jinak, který proběhl teď v půlce září.

Je podle vás nový Metropolitní plán tím, co může takové město založit?

Ano. Genetickým kódem toho plánu je rozdělení města do lokalit, a to podle jejich charakteru. Právě chápání každé lokality jako svébytného celku - a zároveň základního stavebního kamene města - má posílit identitu daného místa. A tedy i podpořit komunitu. Ke každé z osmi set lokalit se snažíme přistupovat individuálně. Zároveň plán nezapomíná ani na významné strategické investice, jako je třeba dráha nebo nové čtvrti, které do města jako pomyslné tepny přivádějí novou „krev“ a život.

Dokázal byste mi do jedné teze shrnout hlavní myšlenku Metropolitního plánu?

Základní myšlenkou je koncentrace města dovnitř. Už jsem to zmiňoval výše -město by se do volné krajiny za svými hranicemi mělo šířit jen ve zcela mimořádných případech. Energie by měla směřovat do transformačních území, tedy brownfieldů a nepoužívaných nádraží ve vnitřním městě.

A kdybych vás požádala o tři další věty, kterými byste to rozvedl?

Nejdříve bych řekl, že město nevnímáme jako protiklad ke krajině, ale jako strukturu, která stojí na ní a je její součástí. Zadruhé bych zmínil regulaci výšky staveb, o které se tolik diskutuje. Na většině území Prahy „zamykáme“ současnou výšku, aby mezi nižší zástavbou nevznikaly rušivé solitéry. Zároveň k regulaci přistupujeme z hlediska dokončení kompozice města. Jsou místa, jako například Pankrácká pláň, kde výškové budovy sice již stojí, ale zatím spíš „trčí“, to znamená, že se neskládají do nějaké smysluplné kompozice. Zatřetí bych dodal již zmiňované dělení Prahy na lokality a snahu posílit a rozvíjet jedinečný charakter těch lokalit, které považujeme za stabilizované, tedy svým způsobem již „hotové“.

Něco mezi. „Když se do měst jen lijí shora peníze, vzniknou naleštěné, ale sterilní metropole jako Astana nebo Baku. A když sice nechybí chuť zdola, ale schází institucionální podpora, také se nic nezmění,“ tvrdí Petr Hlaváček.

Jezdíte na mezinárodní konference a současně také zvete do Prahy odborníky na rozvoj měst a architekturu - ostatně sám jste povoláním architekt -, jaké jsou jejich první dojmy z Prahy?

Když tu mám hosty, snažím se j im ukázat vrstevnatost Prahy. Beru je na místa, která nabízejí dálkové pohledy, a vybírám je tak, aby ukazovala „různé Prahy“. Nejkrásnější vyhlídka je samozřejmě od Strahovského kláštera - vlevo vidíte Hrad s katedrálou, pod ním „amfiteátr“ Malé Strany, akcentovaný monumentálním sv. Mikulášem. Historické jádro jako na dlani. Ale ukazovat jen centrum je zkreslující. Stačí popojít pár set metrů - a od výduchu Strahovského tunelu před stadionem vidíte úplně jiné město: výhled na Prahu 4, Modřany a Jižní Město. Úžasné místo je i Na Klíčově, odkud jsou vidět Vysočany, Zahradní Město a v dálce zase Praha 4. Překvapivé tedy pro naše hosty může být zjištění, že Praha má mnohem více vrstev, než kolik očekávali.

Zmínil jste historické centrum jako něco, co definuje značku Prahy. Je tu ještě cosi jiného, co nám v Praze nechali naši předkové a my to nedokážeme pořádně rozvinout, využít?

Praha je velmi bohatá na rozmanité struktury. Můžeme si ji představit jako tři prstence. Vnitřním je unikátní historické jádro. To potřebuje velkou šetrnost a také kultivaci veřejného prostoru. Vnější prstenec tvoří sídliště a i ta jsou - překvapivě - pestrá. Jsou tu sídliště povedená a kvalitní, jaksi zhmotňující onen „socialismus s lidskou tváří“, jako třeba Ďáblice. Ale jsou tu i sídliště, která jsou výsledkem normalizace a prozrazují dobovou neúctu k člověku a prostředí, v němž žije. Zasloužila by si především údržbu a kultivované doplnění, především co do občanské vybavenosti a rozmanitějších služeb.

A nakonec tu máme dnes nejcitlivější střední část. Zde Praha potřebuje recyklaci významných částí území. Tím myslím především ty zmiňované brownfleldy, ale jde i o mezery ve městě, které vznikly tím, že sídliště se stavěla obvykle na plošinách nad vltavským údolím, a ne vždy tak navazovala na starší zástavbu. Zde je potřeba doplnit jak infrastrukturu, tak městskou strukturu jako takovou.

Jako pedagog na fakultě architektury znáte příští generaci, která bude do rozvoje Prahy promlouvat. Jací jsou? V čem se liší od nás?

Nesouhlasím s některými pedagogy na fakultě, kteří považují nově příchozí studenty za horší a horší. Já je považuji za lepší a lepší. Je to vidět i u nás v IPR -nejmladší generace je schopná skutečně velkého nasazení. Jejich výhodou je to, že jsou schopní i praktického života ve městě, se kterým má naše generace problém.

Bude to znít možná kontroverzně, ale velkou brzdou rozvoje měst je naše velká láska k přírodě, které se nechceme ve městě vzdávat. Můj kolega architekt Michal Kohout jednou trefně poznamenal, že například středomořské kultury jsou na rozdíl od té naší velmi městské, protože jejich příroda není tak měkká a příjemná jako ta naše. My jsme s našimi víkendy na chalupě a ideálem bydlení v zeleni výjimkou.

Kvalitní městský život je ale prostě jiný žánr než život v sepětí s přírodou, byť právě na to stále lákají všichni prodejci bytů v novostavbách. Z Berlína, Londýna a dalších živých měst s bohatou nabídkou kultury i jiných zážitků se o víkendech pryč nejezdí. Lidé celoročně žijí v intenzivní městské zástavbě, na venkov jedou třeba jednou za čtvrt roku. To je u nás nepředstavitelné - a zároveň bez schopnosti skutečně obývat město se Praha těm obdivovaným metropolím nikdy nepřiblíží.

Všechny konference v Praze z poslední doby nesou podtitul Praha - mrtvé město, Proč metropole stagnuje? a podobně. Je naše situace opravdu tak špatná a proč vlastně přešlapujeme na místě?

Nevidím to tak černě. Nejspíš proto, že jsem momentálně obklopen lidmi, kteří mají chuť věci ve městě zlepšovat. Snad je ten dojem zkreslen tím, že zbytek republiky jako by se rozvíjel rychleji než Praha. Mluví a píše se hodně o Brnu a Praha pak začíná vypadat jako „chudinka“. Pravda však je, že kvalitní prostředí a kvalitní architektura nemůžou vzniknout bez lásky k věci. Když se o město nechci starat a nevěnuji mu energii, krásným se nestane. Zažíváme sice nedostatek zájmu o zanedbaná území a komplikace ve strategických investicích, jako je metro nebo silniční okruh, ale obecně lze myslím říct, že o život ve městě mezi lidmi zájem roste.

Nyní zkoušíme po Praze rozmístit židličky a stoly, kde se lidé mohou zastavit, posedět. Tím ale do jisté míry substituujeme životní energii obyvatel: v ideálním případě by něco takového nemělo iniciovat město, ale jeho obyvatelé. Lidé ve městě potřebují hlavně dvě věci. Mít možnost se po něm rychle a bezpečně pohybovat a mít kde bydlet. A to bydlení musí být stejně jako veřejná doprava dostupné pravšechny. Kolega architekt Michal Kohout jednou trefně poznamenal že například středomořské kultury jsou na rozdíl od té naší velmi mestské, protože jejich příroda nen. tak měkká a příjemná jako ta naše.