Posledních deset let je Brooklyn epicentrem módního životního stylu a newyorské městské renesance. Stal se velkou inspirací pro mnoho kreativních měst a čtvrtí v Severní a Jižní Americe, v Asii i v Evropě. A na významných konferencích o designu a urbanismu můžete slyšet, jak experti hovoří o „brooklynizaci“ určitého místa. To samozřejmě znamená, že se do dané lokality začali stěhovat mladí vzdělaní lidé a takzvaní hipsteři, že tam dochází ke gentrifikaci a skokovému růstu cen nemovitostí.
Takže když řeknu tamním přátelům, profesním kolegům nebo novinářům, že jsem se přestěhoval z Brooklynu do Prahy, nevyhnutelně přilétne (v různých obměnách) tatáž otázka: „Proč by ses stěhoval z Brooklynu do Prahy? Je v tom nějaká ženská?“ Ne, není.
Nedávno jsem byl na kafi s Michaelem Kimmelmanem v jedné z jeho oblíbených kaváren na manhattanské Upper West Side. Kimmelman je uznávaný kritik architektury a píše pro New York Times. Položil mi stejnou otázku jako mnoho jiných přátel a novinářů před ním. „Proč ses tam odstěhoval?“ Michael nějakou dobu žil v Berlíně, odkud psal pro New York Times o architektuře, takže mu část mojí odpovědi zněla povědomě. „Evropa je luxusní,“ prohlásil jsem.
Začali jsme si vyměňovat historky ze života v Evropě. Ostatní Newyorčané by nás za ně určitě nesnášeli. Já povídám: Minulý týden jsem jel na kole přes Letnou, z domova do kanceláře mi to trvá přesně sedm minut. Cestou jsem se zastavil na cappuccino a potkal kamaráda, což je v malém městě celkem běžná záležitost. Opřel jsem kolo o výlohu kavárny, sedli jsme si je stolku pod kvetoucí třešeň na pěší zóně a vypili kafe.
Do kanceláře jsem dorazil kolem tři čtvrtě na deset, trochu později než obvykle. Tradičně jsem měl přes den jedno jednání za druhým, ale odpoledne jsem znovu sedl na kolo a jel na schůzku s budoucím obchodním partnerem. Zašli jsme na prosecco do nového podniku, který otevřeli na Letné v podstatě přes ulici proti mému bytu, a probrali společné plány. Prožil jsem příjemný večer.
Jelikož jsem v Praze sám, trávím většinu času v práci. Logicky nemám v lednici nic k jídlu. Tak jsme se dohodli, že si dáme rybu v nedaleké italsko-chorvatské restauraci. Doma jsem byl před desátou, dodělal jsem něco do práce a zašel do místního koktejlového baru na skleničku s jediným přítelem z řad amerických expatů, který bydlí poblíž. Nepočítám-li práci, tak nejobtížnějším úkolem dne bylo prokličkovat domů mezi psími lejny, kterými jsou letenské chodníky tradičně zaneřáděné.
Z neznámých důvodů policie až donedávna v podstatě nevymáhala zákon, který pejskařům zakazuje používat chodníky jako záchody pro jejich mazlíčky. Nikdy nepochopím lidi, kteří vlastní psy a nechávají je volně běhat po ulicích, kálet, kde je napadne, i kdyby to bylo přímo přede dveřmi do mého domu. Copak nechávají své psy kadit doma na podlahu? Co si myslí, že se s tím psím lejnem stane, když zrovna neskončí na botě nějakého nebohého chodce?
Každopádně Kimmelman si ještě dobře pamatoval, jak příjemně se mu v Berlíně žilo. V New Yorku je všechno problém, ranní cestou do práce počínaje a najitím dobrého doktora konče. Žít v Evropě je vysloveně luxusní. A pro Prahu to platí obzvlášť, protože má většinu výhod a kulturních předností ostatních evropských metropolí, ale přitom je zelenější a drží si pomalejší tempo než ostatní města.
Každodenní zkušenost, která je pro tolik cizinců v Praze zcela běžná, zůstává pro většinu mých bývalých sousedů a kolegů z New Yorku naprosto nedosažitelná. Prostě proto, že New York je nesmírně fascinující a vzrušující město, ale normálně se v něm žít nedá.
Martin Barry je krajinný architekt původem z New Yorku a zakladatel a šéf reSITE, neziskové organizace pro udržitelná města příjemná k životu. Do Prahy se dostal v roce 2011 jako stipendista Fulbrightova programu a učil krajinářskou architekturu na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Ve stejném roce zde založil reSITE. V roce 2015 přesídlil z New Yorku do Prahy.
