Jak se proclila ocel. Spor Číny a USA může způsobit i války

21. 4. 2018

Spor Číny a USA o cla - čili boj o světovládu - může zcela změnit běh mezinárodního dění, vyvolat ekonomické krize a zažehnout války.

Vlak uprostřed pouště se pomalu rozjel. Do řinčení kol se vmísil neodbytný zvuk foukací harmoniky. Tři muži na jedné straně kolejí sáhli po proklatě nízko visících koltech. Na druhé straně se objevil Charles Bronson. Aniž by padlo jediné slovo, bylo jasné, že brzy poteče hodně krve. Kdo ztratí nervy, přijde o možnost ovládat zdroj vzácné vody (kromě toho, že bude nejspíš mrtev).

Zhruba v té fázi filmu Tenkrát na Západě je dnes světová ekonomika. Vlády Spojených států a Číny s pravou rukou na opasku si měří jedna druhou přes Tichý oceán nevraživými pohledy. Pokud dojde na střelbu, ztratí obě strany; ale každá také má co získat, pokud přiměje protivníka ke smíru za podmínek pro něho nevýhodných. Co víc, všichni aktéři jsou si toho dobře vědomi.

Ocel a hliník

Ony zbraně, kolem jejichž spouští se nebezpečně blízko pohybují americké i čínské prsty, mají (prozatím) podobu dovozních cel na vybrané druhy zboží. Kdo od 1. března, byť jen zběžně, sledoval světové dění, ví, že prezident Donald Trump uvalil pětadvacetiprocentní clo na dovoz oceli a desetiprocentní na dovoz hliníku; v platnost vstoupily o tři týdny později. Pár hodin předtím, 22. března, Trump oznámil, že nejbližší spojenci - Austrálie, Evropská unie, Kanada, Mexiko, Jižní Korea, Brazílie a Argentina - mají čas do 1. května k„narovnání poměrů“; do té doby se na ně cla nevztahují.

Zároveň však Trump řekl, že uvalí clo na 1333 čínských výrobků, jejichž roční import čítá zhruba 50 miliard dolarů. Mezi nimi je jednadvacet miliard ve strojích (kancelářských i průmyslových, v pumpách a ventilech a takových věcech), patnáct miliard v televizích, tištěných obvodech a elektrických motorech a dalších elektrotechnických výrobcích a skoro sedm miliard ve zdravotnickém vybavení. Zboží z oborů, jejichž dovoz Trump kritizuje nejhlasitěji, tedy těch, kde Číňané využívají nelegálně získaných technologií (například spotřební elektronika), paradoxně na seznamu nefiguruje, aby američtí spotřebitelé byli co nejméně zasaženi.

Číňanům trvala odpověď pouhých jedenáct hodin. Pak přišli s vlastním seznamem 106 výrobků, jejichž dovoz z USA dosahuje také částky 50 miliard dolarů. Mezi nimi jsou tři miliardy v bavlně, kukuřici a pšenici, osm miliard v automobilech a 7,5 miliardy v letadlech do 45 tun maximální vzletové hmotnosti (což mimo jiné znamená, že například zakázky Boeingu poběží dál beze změn).

Je tam však také skoro 14 miliard za sóju - a to je těžká váha, protože Peking americké sójové boby potřebuje. Na světě není dost sóji, která by mohla americký import nahradit (čítá přes polovinu veškeré čínské spotřeby), kdežto Američané by nová odbytiště patrně našli. Čína tak, zdá se, především dává najevo odhodlání nenechat Američanům ve sporu žádné vítězství, byť by za takové odhodlání měla platit vysokou cenu.

Na to oznámil Trump, že zvažuje uvalení cel na dalších 100 miliard čínského dovozu. Snadno si lze představit, že obě vlády budou vzájemnému obchodu házet nové a nové klacky pod nohy ad nauseam - nebo než jeden z nich ustoupí.

Trump má díl pravdy

Ve hře je více než řečené výrobky. Za rok a čtvrt Trumpovy vlády jsme si zvykli na to, že z Bílého domu vycházejí nesmysly toho nejhrubšího zrna. Vyhlášení cel kritizovali ekonomové a politici po celém světě. I prezidentovi odpůrci však přiznávají, že Trumpovo počínání tentokrát jistý smysl dává.

Zaprvé je to dobrý - byť cynický - vnitropolitický manévr. Ocelářství dnes v USA živí jen asi 140 tisíc lidí, jejichž existence je levným dovozem převážně z Číny skutečně ohrožena. Ti všichni budou z cel nadšeni, protože jejich efekt bude hmatatelný, navíc poměrně rychle: ocel podraží a konkurenceschopnost domácích výrobců stoupne. Naproti tomu však je 6,5 milionu lidí, na jejichž obživě se tak či onak podílí zpracování oceli. Ti budou neradi, protože jejich surovina podraží. Právě tak podraží výrobky z oceli pro koncového spotřebitele, zhusta Američany; ani jedno z toho však nebude ukazovat na administrativu a cla tak přímo, jako tomu bude v případě úlevy tamním ocelářům. Jinak řečeno, Trump rozpustí původní velké trápení malého počtu lidí do menšího trápení většího počtu lidí. Opticky tak bude sbírat body - alespoň do doby, než se zjistí, že konkurenceschopnost cly chráněných amerických ocelářů dále klesá a bude třeba to řešit. Volby do Kongresu (pro Trumpa z existenčních důvodů klíčové) však jsou už na podzim.

Zadruhé „základní Trumpův argument pro cla je pravdivý“, píše třeba takový politolog Fareed Zakaria, který rozhodně nepatří k prezidentovým fandům. Když USA v roce 2001 podpořily vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO), činily tak ve víře, že členství dostane pod kontrolu a postupně pomůže vymýtit nepěkné obchodní praktiky někdejší říše středu. Především se jedná o přímé i nepřímé státní subvence exportérů; velmi tvrdou ochranu vlastního trhu, na němž dodnes smějí podnikat pouze společné podniky západních a domácích firem; a soustavný proud krádeží technologií. (K výčtu by asi šlo ještě přidat rostoucí kyberzločinnost, ale to je trochu jiný problém.)

Od té doby se však stal pravý opak: Čína nejenže od svých praktik neustoupila, nýbrž začala své členství ve WTO používat jako štít proti pokusům o intervenci zvenčí. Předcházející přijetí jiných asijských ekonomik do WTO (Singapur, Japonsko, Jižní Korea) stavělo na tom, že dotyčné země byly relativně malé, a navíc pod bezpečnostní ochranou Spojených států. Západ v čele s Washingtonem tak měl na Tokio i Soul pro případ sporu zjevné páky. V případě Pekingu žádná z takových pák nefunguje a Číňané si toho jsou vědomi a umějí toho patřičně využít. Je to způsob, jak říct, že svět zítřka bude hrát podle pravidel Pekingu.

Rozladění z Číny tak na Západě sdílí s Trumpem více lidí, než by se na první pohled zdálo. Mnoho z nich se však obává, že kovbojské vyhlášení cel je cesta, na jejímž konci bude - po tisíci a jednom nechtěném vedlejším dopadu - podstatné zhoršení statu quo namísto nápravy. Co všechno se tedy může stát?

Bushovo ocelové fiasko

Aby následující černý scénář nebyl ryzí fantazií, vychází z toho, co se už ve srovnatelných podmínkách jednostranným zavedením ocelářských cel ze strany Spojených států stalo. V roce 2002 stále relativně čerstvá administrativa George W. Bushe napálila na různé formy dovážené oceli patnácti až třicetiprocentní clo.

To bylo v lednu; cla začala platit v březnu. Tou dobou jelo americké ocelářství jako celek na zhruba 70 procent kapacity. Cla udělala, co měla: cena americké oceli stoupla. Jenže už v dubnu museli někteří američtí producenti rozdělovat svoji produkci zákazníkům přídělovým systémem. Během půl roku se řečený průmysl rozjel na téměř sto procent a zásoboval přes 90 procent domácí poptávky, zhruba o deset procent více, než bylo předtím zvykem.

Výsledkem bylo, že během čtyř měsíců stoupla spotová cena oceli o 60 procent; index cen oceli celkově stoupl za rok o 11 procent a do tří let o 68 procent. Americké ocelárny tou dobou zaměstnávaly 187 tisíc lidí. Ovšem jak spočítala nadace Tax Foundation, během oněch tří let, kdy byla cla v platnosti, přišlo kvůli dražší oceli v příbuzných oborech o práci 200 tisíc lidí. To nezní jako jednoznačná podpora Trumpova tvrzení, že „obchodní války jsou dobré, jednoduché a snadno je lze vyhrát“. A to je řeč o jediném osamoceném opatření, nikoli o pořádném obchodním konfliktu.

Dnes funguje americké ocelářství na zhruba 75 procent výrobní kapacity, takže prostoru pro zaplnění mezery po dovozu je ještě méně než před šestnácti lety. Lze tedy předpokládat, že výše popsaný negativní dopad na jeho domácí klienty by se dostavil ještě rychleji než za Bushe mladšího.

Německé automobilky: Halt!

Termín „domácí klienti“ nemusí nutně znamenat klienty americké. Například německé automobilky vyrábějí v amerických továrnách asi 800 tisíc vozů ročně a zaměstnávají jen na území USA 37 tisíc lidí. „Cla nemohou být řešením,“ řekl německému Deutsche Welle Bernhard Mattes, šéf tamní asociace výrobců automobilů VDA, „obchodní válce je třeba se za každou cenu vyhnout, protože za sebou nechává jen poražené.“

Někoho potěší. Zavedením cel na levné dovozy z Číny potěšil Donald Trump desítky tisíc ocelářů. Že na zdražení oceli doplatí miliony jiných Američanů, je druhá věc.

A to je pořád řeč o situaci, kdy se cla netýkají Evropské unie. Pokud Trump neblufuje - a podle všeho je odhodlán celému světu dokázat, že to myslí upřímněji než Standa Gross - bude prvního května na řadě i Evropská unie. Pokud se tedy mezitím Brusel s Washingtonem nedohodne na nějaké zásadní změně pravidel. (Což se nejspíš nedohodne. „Nenecháme si od svých partnerů nic diktovat,“ zavrčel minulý týden přes Atlantik na to téma šéf evropské exekutivy Jean-Claude Juncker.)

To poškodí evropské oceláře, nejvíce pochopitelně znovu německé. U nich však škoda nemusí končit: Trump může například požadovat, aby Němci vůči Číně zavedli vlastní opatření, spekuloval minulý týden The Washington Post. Kdyby Berlín požadavku nevyhověl, lze klidně očekávat další „trestná“ opatření; seznam 1333 čínských výrobků, na které se vztahují nová americká cla, by mohl snadno posloužit jako inspirace.

Campbell a Coca-Cola

I kdyby však na to nedošlo, bohatě stačí to, co už je rozjeté. Již byla řeč o tom, jak Bushovo ocelářské tažení poškodilo americké spotřebitele oceli. Trumpův ministr obchodu Wilbur Ross se nyní snažil obavy z opakování téhož efektu rozehnat. Přinesl si do televize CNBC plechovky dvou ikonických amerických výrobků, Campbellovu polévku a coca-colu (Andy Warhol by musel mít radost). „Tady v té plechovce je hliníku za 2,6 centu,“ zvedl ministr polévku, „zaplatil jsem za ni v obchodě 7-Eleven dolar devětadevadesát. Když bude ocel stát o pětadvacet procent víc, bude rozdíl činit šest desetin jediného centu. Nedokážu si představit, že by to někoho dvakrát trápilo.“

Lidé, jež to pomyšlení trápí už dnes, se však našli během několika hodin - ve vedení Campbellu. „Každé clo vede ke zdražení, ztrátám spotřebitelů a propouštění zaměstnanců,“ řekl mluvčí firmy. Newyorská konzultační firma Dunham & Associates bleskově vypracovala studii, podle níž desetiprocentní zdražení hliníku povede ke ztrátě 20 300 pracovních míst jen v pivovarnictví. Pravda, studie vznikla na objednávku Beer Institute, pivovarnické lobbistické skupiny, takže je třeba ji vnímat i s trochou pěny. Obava sama je přesto reálná, zejména když víme, že zdražení suroviny může řádově přesáhnout výši cla.

Strašidlo inflace

Ani to však nemusí být ta nejhorší obava. Ačkoli americká ekonomika má za sebou nejdelší období růstu, co paměť sahá, a evropská ekonomika se také zvedá, k robustnosti mají obě pořád daleko. Onen růst je z velké části třeba připsat levným penězům od centrálních bank (ať už ve formě „tištění“ peněz v případ Fedu či ECB, nebo umělého snižování směnných kurzů jako v případě ČNB). Tyto peníze „navíc“ v ekonomikách pořád kolují a na centrálních bankách je, aby je zase stáhly zpět, aniž by tím své ekonomiky dostaly do recese. Je nabíledni, že přitom musejí našlapovat velice opatrně.

Teď si představte, že do téhle velejemně udržované rovnováhy vstoupí clo jako zmíněné ocelářské a hliníkové a další a další po nich. Z logiky věci musejí taková opatření zdražit leccos - od automobilů až po baseballové pálky. A nastává perverzní situace, kdy spotřebitelské ceny rostou rychleji, než by růstu ekonomiky svědčilo. Centrální banky stěží mohou ignorovat riziko inflace a nejlogičtější reakcí na ně je zvýšení úrokových sazeb.

Někoho namíchne. Reciproční čínská cla a kvóty postihnou mimo jiné americké farmáře. Na snímku Brian Duncan, chovatel prasat z Illinois.

Není tedy dost na tom, že exponované firmy trpí buď zdražením dotčených surovin, nebo odvetnými opatřeními ze strany poškozených zemí. Ještě k tomu budou mít dražší peníze. Mnoho z nich taková kombinace vystaví období kruté existenční nejistoty.

A jízda nabírá obrátky. Vyšší úrokové sazby zároveň zvednou kurz dolaru (mluvíme-li konkrétně o americké ekonomice), což zrcadlově dostane pod tlak akciový trh. Přičtěte k tomu fakt, že akcie jsou dlouhodobě nadhodnocené (znovu za pomoci uměle dodávaných peněz), a nádavkem zmíněnou existenční nejistotu velkého počtu firem. Lepší podmínky pro strašlivý burzovní propad snad ani existovat nemohou. A jestliže v minulosti -například za globální finanční krize před deseti lety - existovala možnost alespoň nějakého záchranného řešení v podobě otevření stavidel pomoci ze strany centrálních bank, dnes je taková možnost omezena. Jak otevřete stavidlo již dávno otevřené? A co víc - bude Donald Trump najednou mužem na svém místě, nebo si řekne o číslo na Nicoláse Madura, aby mu poradil?

Do zbraně!

V atmosféře nastalé globální paniky by se velmi hodilo mít po ruce všeobecně uznávanou mezinárodní autoritu, která by dokázala poměry zklidnit. Třeba taková Světová obchodní organizace by mohla zabránit nejhorším výstřelkům politických vůdců jednotlivých zemí, kteří se budou snažit udržet hlavu nad vodou všemi možnými prostředky (jako to před dvaceti lety udělal malajsijský premiér Mahathir Mohamad, když zemi prostě před zbytkem světa uzavřel).

Jenže i tady je smůla: Když WTO nebyla schopna ukočírovat Čínu v době, kdy vše vypadalo růžově, ani později Trumpovy Spojené státy, její autorita bude krutě oslabena. Za takové situace logicky poroste politická poptávka po lidech, kteří si zjednají pořádek. Jak, je druhá věc. Maďaři, Filipínci, Turci - a koneckonců Američané i Češi - jdou v tomto trendu příkladem.

Přečtěte si komentář Miroslava Zámečníka: Umění obchodní války

De facto zrušení pravidel mezinárodního obchodu a z něho plynoucí opětovné roztříštění globálního ekonomického systému je pak přesně to, co na každý potenciální konflikt funguje jako katalyzátor. Jak daleko může v takovou chvíli všeobecné nejistoty být násilné připojení Tchaj-wanu k Číně či Podněstří k Rusku? Přímý vojenský střet Íránu se Saúdskou Arábií?

To vše je černý scénář, který se samozřejmě nemusí naplnit. Ale razantní zásah Donalda Trumpa do vztahů dvou největších ekonomik světa jej posunul z kolonky „absurdní“ do kolonky pouze „nepříliš pravděpodobné“.