Blíží se půlnoc, bývalý mistr světa v šachu Anatolij Karpov má už o dvě hodiny moskevského času více. Je pátek 15. července a slavný šachový velmistr právě odehrál první partii zápasu ČEZ Chess Trophy 2005 s českou jedničkou Davidem Navarou. Večeříme na Střeleckém ostrově, když Karpov odvrátí hlavu a dlouze se zadívá do potemnělých vltavských vod. Zdá se mi, že usíná únavou, rychle mávám na číšníka o účet. Po dvou, třech minutách ale šachový velmistr prudce pohne hlavou: „Našel jsem tah, kterým jsem dnes mohl získat rozhodující výhodu. Když měl Navara dámu na f4, nebyla ničím chráněná. Mohl jsem tedy hrát f7-f5, on by nemohl brát mimochodem z e5. Pak bych připravil postup g5 a g4 a moje výhoda by byla značná!“ Snažil jsem se vybavit si tu klíčovou pozici, ale moc úspěšný jsem nebyl. Karpov byl ideou postupu pěšců na královském křídle, založeném na nechráněném postavení soupeřovy nejsilnější figury, pohlcen. Postupně mi připomněl, jak stály ostatní figury. Amatérským okem a naslepo jsem zkusil položit polemickou otázku, zda by postupu pěšců nemohl Navara využít k otevření pozice a přímému útoku na černého krále. „A jak asi s jeho naprosto připitomělým střelcem na d4?“
Vzpomenete si, kdy jste byl poprvé v České republice a v Praze?
Bylo to již téměř před čtyřiceti lety, v zimě v roce 1966 a vlastně omylem. Chybou sovětské šachové federace. Dostali pozvání na turnaj do Třince a z nějakých důvodů funkcionáři došli k závěru, že to je juniorský turnaj. A tak vybrali mě, patnáctiletého, a o dva roky staršího Kuprejčika. Oba jsme byli tehdy jen národními mistry. Přijeli jsme s Kuprejčikem do Moskvy, odkud jsme měli dále pokračovat letadlem, jenže se strhla sněhová vánice, jakou Moskva dlouho nepamatovala. Letiště bylo kvůli sněhu a špatné viditelnosti zavřené tři dny! Dnes se to zdá už skoro neuvěřitelné, tři dny bylo letiště zavřené kvůli chumelenici! Informovali jsme organizátory turnaje, co se stalo. Nakonec jsme místo s předstihem dorazili do Třince až na třetí kolo. Na turnaji se na nás a speciálně na mě, protože jsem byl malý a vypadal jsem ještě mladší, asi tak na dvanáct, dívali velmi překvapeně. Říkali mi, že asi došlo k nedorozumění, že se nehraje dětský turnaj. My jsme odpověděli, že mi je už patnáct a že jedeme na ten juniorský. Jenže oni pokračovali, že ani juniorský, a v sále byli opravdu jen dospělí šachisté. Byl to normální velmistrovský turnaj dospělých. Nu což, tak jsme hráli ten.
Kvůli zpoždění jsme s Kuprejčikem museli ze začátku hrát dvě partie denně. První tři partie jsem hrál s ratingově nejsilnějšími hráči turnaje a získal jsem dva a půl bodu. Porazil jsem Smejkala a Augustina a s někým jsem remizoval. To byl fantastický výsledek a ve stejném stylu jsem i pokračoval, takže nakonec jsem turnaj vyhrál s náskokem dvou bodů před druhým v pořadí! A tím druhým byl druhý junior Kuprejčik. Takový byl můj první mezinárodní turnaj.
Devět let po omylu v Třinci jste se stal mistrem světa. Pamatujete si ještě své pocity a zda je nějak ovlivnila skutečnost, že jste titul mistra světa získal od Bobbyho Fischera bez boje, protože ten tehdy odmítl nastoupit?
Je možné se na to podívat z jedné strany a říci, že jsem získal titul mistra světa bez boje. Ale existuje i pohled z druhé strany. Nejprve jsem musel hrát mezipásmový turnaj a kvalifikovat se do zápasů o právo vyzvat mistra světa. Postupně jsem v těchto zápasech kandidátů porazil Polugajevského, Spasského a Korčného. Kolik dnes musíte sehrát partií, abyste se stal mistrem světa? Čtrnáct nebo šestnáct. Já jsem jich tehdy, když jsem se stal mistrem světa takzvaně bez boje, sehrál sedmdesát! Nemám proč se stydět za způsob, jakým jsem se stal mistrem světa. Samozřejmě jsem byl připraven hrát proti Fischerovi, když jsem předtím porazil všechny ostatní nejlepší hráče světa, chtěl jsem proti němu nastoupit. A když on odmítl, tak bylo logické a normální, že jsem se stal mistrem světa. Později jsem navíc v mnoha turnajích a zápasech potvrdil, že jsem byl tehdy nejlepším šachistou.
Jaké tenkrát panovaly vztahy mezi nejužší světovou elitou? Z toho, co se psalo o vašich vztazích třeba s Viktorem Korčným či Garrim Kasparovem, bych soudil, že dost nepřátelské. Dnes se mi zdá, že mezi nejsilnějšími hráči podobné napětí nepanuje.
Vybral jste dva výjimečné případy mých špatných a vyhrocených vztahů s jinými šachisty. Pro mě nebyly takto napjaté vztahy s ostatními hráči vůbec normální. A nejen pro mě. Podívejte se na Spasského, ten měl dobré vztahy snad s každým. Záleželo tehdy, stejně však i dnes, jaký jste měl charakter. Jsou lidé, kteří vytvářejí napětí, a s nimi je pak obtížné mít bezproblémové či dokonce přátelské vztahy. Navíc, pokud jde o Korčného, v druhé polovině šedesátých let jsem hrál za tým Práce, jehož lídrem byl právě Korčnoj, a na počátku sedmdesátých let jsme byli dokonce přátelé. Jeho tehdejší žena Bela mi pomohla, abych se dostal na Leningradskou univerzitu, když jsem měl problémy v Moskvě. Naše vztahy se změnily až v roce 1974, když Korčnoj začal cítit, že právě já budu jeho největším šachovým konkurentem v boji o právo vyzvat Fischera. Naše vztahy pak ještě vyhrotilo, když on emigroval a tím do nich vnesl politiku.
A nyní?
Už zestárl, už není tak agresivní. Když se potkáme, tak se normálně bavíme. Před pár lety jsem mu pomáhal se zajištěním víza do Ruska v mimořádně krátkém termínu a on pak přišel a poděkoval mi.
Kdy jste spolu hráli poslední partii?
To už je dávno. Asi to byla ta na Světovém poháru na konci osmdesátých let.
Ta, po níž Viktor Korčnoj smetl figurky ze stolu a odmítl podepsat partiář?
Ano, to bylo naše poslední střetnutí za šachovnicí. Ale brzy se zase potkáme, za měsíc máme společně hrát v Německu.
Vaše vztahy s Korčným byly poznamenané politikou. Ta však musela jistě zasahovat i přímo do vaší kariéry. V pozitivním i v negativním směru. Říkalo se, že jste měl zvláštní vztahy s Leonidem Brežněvem…
Brežněva jsem potkal jen párkrát v životě, a to ještě se skupinou dalších osob. Sami dva jsme se nikdy nesetkali.
Nebyli jste tedy přátelé?
Ne. Byla to jen oficiální setkání a důvodem bylo, že jsem byl mistr světa. Jinak by se s ním dvakrát setkal jiný šachista.
Co jste musel udělat, když jste chtěl odjet do zahraničí na nějaký turnaj?
Když chtěl sovětský občan odjet do zahraničí kvůli nějaké práci, ať už šlo o obchod, sport či kulturu, musel získat několik schválení. V mém případě to bylo nejprve z univerzity, potom z místní buňky komunistické strany, potom z městské organizace a pak bylo třeba jet do Moskvy, kde bylo speciální oddělení, které mělo na starosti vyřizování těchto cest. Podepisovali to nejen funkcionáři komunistické strany, ale i z Komsomolu a z odborů. Ale to nebylo nic mimořádného, v Sovětském svazu prostě platilo takové pravidlo.
Pocítil jste sám ve své šachové kariéře nějaké politické tlaky?
Několikrát. Prvním vážným problémem bylo, když jsem se v roce 1976 v Tokiu potkal s Bobbym Fischerem. Celý následující rok jsem byl ve velmi obtížných situacích. Nezakázali mi úplně vycestovat ze země, ale bylo k tomu velmi blízko. Tajná policie na mě otevřela svazek a začala proti mně sbírat materiály. Musím však říct, že mi pomohl ministr sportu, který také neměl rád ty idioty z bezpečnosti. Jel jsem za ním do Moskvy, diskutovali jsme a on byl velmi překvapen, když jsem mu řekl, že proti mně pracuje tajná policie. Řekl mi, že to musím dokázat. Tak jsem mu ukázal dokumenty, které se mi nějak podařilo získat. On se omluvil, že o tom nevěděl. Iniciativa k nepřátelskému postoji tajné policie vůči mé osobě vzešla od jeho podřízených, takže po jeho intervenci se mi zase začalo žít snáze.
A další případy?
Dále to bylo ve spojení s Kasparovem.
Myslíte váš první zápas o mistra světa, který byl přerušen a předčasně ukončen po několika měsících souboje a za stavu 5:3 pro vás?
Nejen to. V tomto případě byl ukončen proti mé vůli zápas, ačkoli k tomu nebyl vážný důvod. Zařídili to Kasparovovi přátelé, především již tehdy vysoce postavený politik a pozdější prezident Ázerbájdžánu Alijev, když viděli, že Kasparov už nemá sílu zápas zvrátit. Alijev byl číslo dvě v Moskvě za těžce nemocným Černěnkem, navíc byl přímo zodpovědný za zdravotnictví, kulturu a sport. V jednom z posledních televizních rozhovorů a mnoho let nejen po zápasu, ale i po rozpadu Sovětského svazu Alijev přiznal, že ovlivnil zápas Karpov – Kasparov.
Není tedy pravda, že zápas byl přerušen pro vaše totální vyčerpání? Že jste ztratil osmnáct kilogramů váhy?
Oba jsme samozřejmě byli unavení, hráli jsme čtyři a půl měsíce, to je velmi dlouhá doba, ale legendy, že jsem byl blízko smrti, jsou naprosto lživé. To vůbec nebyla pravda! Kdyby to byla pravda, jak bych mohl po pár měsících hrát další těžký zápas, jak by to šlo přežít? Prostě to nebyla pravda, ale uměle vytvořená legenda. Hned po zápase jsem chtěl odjet na turnaj do Linares, ale ministr sportu mi to zakázal. Nemohli si dovolit, aby celý svět viděl, že nejsem na smrt vyčerpán, ale že můžu hrát dál. Ostatně ministr sportu mi to řekl přímo: „Jak bychom vysvětlili, že jsme přerušili zápas pro tvé vyčerpání a ty ještě ten samý měsíc odjedeš hrát silný turnaj?“
A druhý zápas s Kasparovem?
Vedl jsem, hrál jsem velmi dobře a normálně bych ho porazil. Jenže jsem se musel věnovat ještě jedné nepříjemné věci, a sice soudu v západním Německu, kde jsem žaloval jednoho podnikavého novináře pro neoprávněné užití mého jména v reklamě. Sovětští občané nesměli tehdy vystupovat v reklamě, takže jsem se musel bránit. Musel jsem dokazovat, že jsem k tomu nedal žádný souhlas a že jsem za to neobdržel žádné peníze. Když jsem měl hrát jedenáctou partii, zahraniční agentury zveřejnily zprávu, že jsem zahájil ten soudní spor, a sovětské orgány mě okamžitě začaly vyrušovat od šachů. Nejprve chtěly informace a pak mi začaly nařizovat, že musím žalobu stáhnout a spor ukončit. Řekly mi, že jsem zahájil ten soud bez souhlasu komunistické strany a že není možné takto postupovat. Naprosto narušily moji přípravu a mé soustředění na partii s Kasparovem a můžete se podívat, jakou neuvěřitelnou chybu jsem pak v té jedenácté partii udělal. Po skončení zápasu s Kasparovem si mě předvolal sám ministr sportu a přikázal mi, že musím soudní spor zastavit. Odmítl jsem to, protože jsem tušil, že poslechnout by bylo ještě nebezpečnější. Bál jsem se, že bych mohl pak skončit i ve vězení, protože pokud bych žalobu stáhl, mohlo by se to v Moskvě vzápětí vykládat jako přiznání, že jsem přijal peníze za vystupování v reklamě a že jsem je nezdanil.
Kdo z nejvyšších politiků za vaší éry byl šachu příznivě nakloněn?
V první řadě János Kádár (generální tajemník maďarské komunistické strany a předseda maďarské vlády - poznámka autora). Pokud byl v Moskvě při jeho návštěvě jakýkoli šachový turnaj, vždycky ho navštívil. Sám hrál šachy docela dobře. Samozřejmě několik členů ruského politbyra či ruských velvyslanců bylo velmi solidními šachisty, ale jejich jména vám asi už moc neřeknou.
A Fidel Castro?
Ten samozřejmě také. Krásný příběh mi o něm vyprávěl Tigran Petrosjan. Když byl Petrosjan mistrem světa, dával simultánku na náměstí v Havaně a Castro byl jedním z jeho soupeřů. Asi po dvanácti tazích, když kubánský vůdce udělal špatný tah, mu Petrosjan nabídl remízu. Castro se na něj ostře podíval a rázně odmítl: „Diplomacii dělám s jinými, s vámi chci hrát šachy!“
Anatolij Karpov (54) se narodil 23. května 1951 v Zlatousti na Urale. Šachy ho naučil hrát otec v necelých pěti letech. První turnaj hrál o dva roky později a v jedenácti se stal kandidátem mistra. V patnácti a dvou měsících se stal historicky nejmladším šachovým mistrem SSSR. V roce 1968 byl přijat na matematicko-strojní fakultu moskevské univerzity, rok nato přešel na Leningradskou státní univerzitu, kde začal studovat ekonomii, angličtinu a španělštinu.
Po turnaji ve Venezuele v roce 1970 se Karpov stal historicky nejmladším šachovým velmistrem (19 let). Mistrem světa byl v letech 1975 až 1985, 1996 a 1998. Za svoji kariéru vyhrál více než sto padesát turnajů, což je světový rekord.
Anatolij Karpov se stal prvním milionářem hrajícím šachy. Je dlouhá léta předsedou dobročinné organizace Nadace míru a organizace, která pomáhá obětem Černobylu, a od roku 2001 regionálním vyslancem UNICEF. V dubnu 2003 začal propagovat „nové šachy“ hrané na trojbarevné šachovnici o 91 polích a 44 figurkách vytvořené Goranem Radovičem.
Karpovovým největším koníčkem je filatelie (šachová tematika a olympijské hry) - jeho sbírka je údajně světovým unikátem. Anatolij Karpov žije v Moskvě, má šestadvacetiletého syna Anatolije.
ČEZ Chess Trophy 2005
Dvě remízy, jedna poprava
Velmistr Anatolij Karpov se v rozpálené červencové Praze utkal ve dvou partiích s nejlepším hráčem České republiky Davidem Navarou. Zvláště v první měl exmistr světa zřetelnou převahu, ale devatenáctiletý český velmistr se velmi dobře bránil a vždy udržel remízu. V Rytířském sálu hotelu Kampa - Stará zbrojnice proto hlavní zápas festivalu ČEZ Chess Trophy 2005 skončil remízou.
Po velmistru Navarovi přišlo na řadu dvacet pět soupeřů v simultánce. Na rozdíl od jiných velmistrů nedával bývalý mistr světa žádné diplomatické remízy a soupeře kosil hlava nehlava. Neporazil ho nikdo a remízu s ním vybojovali pouze tři hráči: generální ředitel Severočeské energetiky Josef Holub, správní ředitel Východočeské energetiky Libor Kičmer a programátor MSA Marek Večerek.
Šachový festival, který uspořádalo občanské sdružení Pražská šachová společnost a jehož mediálním partnerem byl týdeník EURO, přinesl poprvé do České republiky možnost sázet na šachy. Sázková kancelář Fortuna vypsala kurzy a v jejích prostorách v pražském paláci U Nováků, kde se v roce 1931 hrála šachová olympiáda, byla ČEZ Chess Trophy 2005 zahájena zápasem v bleskovém šachu na dvanáct partií mezi nejlepším hráčem České republiky Davidem Navarou a nejlepším hráčem Slovenské republiky Sergejem Movsesjanem. V tomto zápase získal Sergej Movsesjan, mistr Evropy v bleskovém šachu, velmi rychle dvoubodový náskok, vedl 6:4, a tak mu stačilo remizovat v jedné z posledních dvou partií. Mnoho šachistů a Movsesjanových známých mělo na jeho vítězství vsazeno a již směřovalo k pokladnám Fortuny vybrat si své výhry. Jenže David Navara vyhrál obě dvě zbývající partie a srovnal stav na celkových 6:6.