Otec Norberta Ángula Garcíi byl cocalero. V 80. letech tajně pěstoval na políčkách roztroušených po peruánské Amazonii koku a zpracovával ji na pastu, ze které mafiáni vyráběli kokain.
„Jednou se pasta ztratila a narcos zavraždili indiána, kterého podezřívali z její krádeže. Jenže jeho kmen si to nenechal líbit a zabíjeli na oplátku ty, kteří v byznysu pracovali. Můj táta radši na čas, než se to uklidnilo, zmizel,“ vypráví čtyřicátník Ángulo García.
„Pěstovat koku je nebezpečné. Platí se za ni sice lépe než za jiné plodiny, ale občas ti překupníci dlouho peníze dluží anebo nedají nic. Nemůžeš se spoléhat na žádné smlouvy, protože všechno je nelegální. Nemluvě o tom, že zemědělcům hrozí zatčení policií,“ líčí dále.
Proto když se jeho otci v roce 1991 naskytla příležitost, přešel na palmu olejnou. Nyní, o čtvrtstoletí později ji jeho syn a dědic v blízkosti města Aguaytía pěstuje na 71 hektarech.
V 90. letech bylo víc takových cocaleros, kteří se odklonili od produkce suroviny pro obchod s drogami k legálnímu oleji. Do programu OSN, které se tímto krokem snažilo snížit množství kokainu na trhu, se postupně začlenilo 7200 peruánských farmářů.
Už pětihektarový pozemek, který je v amazonských podmínkách pouhým záhumenkem, stačí na uživení jedné početné rodiny, aniž by se musela zaplétat s mafiány.
Změnili jsme postoj
Začátky podle Carlose Díaze Inguzmy nebyly jednoduché. „S kokou není moc práce. Po osmi měsících od zasazení můžeš sklízet. To s palmou to trvá téměř čtyři roky, než začne dávat první plody,“ vysvětluje muž, který ji má na 18 hektarech.
„Nebylo pro nás snadné ji přijmout. Nikdo tuto rostlinu tady neznal a nevěděl, jak ji pěstovat. Ale změnili jsme svůj postoj ke koce. Už jsme se nechtěli podílet na ničení lidí drogami,“ dodává Díaz. O „změně postoje“ mluví tak často, až ho člověk podezřívá, že si pořád někde v džungli drží nějaké kokové rezervy.
Do počátku 90. let peruánský stát pouze políčka s kokou vypaloval. Rolníkům, kteří jako první článek řetězce nelegálního obchodu s drogami nijak nebohatli, nikdy nedal žádnou alternativu na přežití a na začlenění do zákonného hospodářství. Nenáročná koka proto brzy zelenala jinde.
„Nebylo pro nás snadné palmu přijmout. Nikdo tuto rostlinu tady neznal a nevěděl, jak ji pěstovat. Ale změnili jsme svůj postoj ke koce,“ říká Carlos Díaz Inguzma
OSN tehdy přišla s plánem, že těm cocaleros, kteří se dobrovolně přihlásí, pomůže přejít k palmě olejné. Poslala do terénu své experty, kteří je učili, jak se o původem africkou rostlinu starat. Zajistila první sazenice, postavila továrnu na vylisování oleje a přispívala zemědělcům na stravu po dobu, kdy stromy ještě neplodily.
„Fabriku dostavěli pozdě. Instruktoři tehdy neměli ani motorky a mezi jednotlivými poli se pohybovali pěšky. Příspěvky na jídlo byly mizerné. Museli jsme si mezi sazenicemi pěstovat ananasy a kukuřici, i když správně by všechny živiny z půdy měly jít výhradně palmě. Ale my jsme změnili postoj a ke koce už se nevrátili,“ líčí Díaz mezi stromy, které od sebe stojí v pravidelných, zhruba pětimetrových rozestupech. Přes všechny problémy se palmu skutečně povedlo do Peru zavést a vše funguje dál, i když od OSN na projekt už pár let žádné peníze nepřicházejí.
Především ekologické organizace z toho nejsou šťastné. Aktivistům se vybaví osud pralesa v Indonésii a Malajsii, kde se pěstuje 85 procent světové produkce palmového oleje. V těchto zemích na jihovýchodě Asie tropická džungle se svojí druhovou rozmanitostí téměř zmizela kvůli rozpínající se jednotvárnosti palmových plantáží.
Jen tisícina peruánské Amazonie
„Nám osud těchto států nehrozí. Máme daleko lepší zákony na ochranu přírody,“ holedbá se generální ředitel Národní federace pěstitelů palmy Gregorio Sáenz Moya ve své limské kanceláří pod fotkami z terénu. V powerpointové prezentaci ukazuje koláčový graf. „To je celá peruánská Amazonie o rozloze téměř 78 milionů hektarů. Tato drobná tečka zahrnuje 77 537 hektarů, kde se dnes pěstuje palma.
Tedy je to pouze 0,1 procenta. Na pokrytí celé naší domácí spotřeby oleje by stačilo osadit trojnásobek. Tak ať nikdo neříká, že jsme nebezpečím pro náš prales,“ argumentuje. „Palma je naopak ekologická, protože stromy dokážou dávat úrodu dvacet let, aniž by se půda jako u jiných plodin vyčerpala. Pak je porazíš a na místě vysázíš nové. Váže malého rolníka na jednom místě,“ dodává.
Tak snadné to ale nebude. Předně neexistuje žádný plán, který by stanovil, že se v Peru vysází jen tolik palem, kolik jich uspokojí domácí poptávku (nyní saturovanou hlavně sójovým olejem z Argentiny). Lobbisté se snaží o víc. Třeba do prvního návrhu zákona o Amazonii protlačili označení palmových plantáží za rekultivaci pralesa. Protesty ekologů tento evidentní nesmysl, který by monokultuře otevřel dveře dokořán, zarazily.
OSN od 90. let pomáhá těm cocaleros, kteří se dobrovolně přihlásí, že přejdou k pěstování palmy olejné. Výsledky jsou dost tristní
Andská republika, jejíž zákony a normy lze pomocí úplatků celkem snadno obejít, je otevřená zahraničním investorům. A ti začínají objevovat výhodnost Amazonie pro pěstování palmy. Průkopníkem je Američan českého původu Dennis Melka, jehož firmy za kritiky ekologických organizací v posledních pěti letech osázely palmou plochu téměř dvanácti tisíc hektarů.
Vedle takových rozloh jsou bývalí cocaleros chudí příbuzní. Přitom v současné době vlastní třetinu z palmových polností v Peru. V produkci jsou ale mnohem méně efektivní než velké firmy. Drobní zemědělci dokážou dostat z jednoho hektaru tři tuny oleje, zatímco jejich konkurence pět.
Je to tím, že většině cocaleros chybí vzdělání, podnikatelská kultura a často i pracovní nasazení. Když byly výkupní ceny vysoko, peníze utratili a nijak je neinvestovali do zlepšení svých pozemků. Velcí vlastníci navíc mají výhodu úspor z rozsahu, když ušetří za hnojiva a herbicidy. A samozřejmě mají lepší mechanizaci, byť průběžné sklízení lze dělat pouze ručně pomocí čepele na dlouhé, až 15metrové výsuvné tyči.
Proč jsme radši neprosazovali papáju
Lorenzo Vallejos se jako koordinátor Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu na projektech s hledáním alternativní plodiny za koku podílel od počátku. „Udělali jsme chybu, že jsme cocaleros jako náhražku nutili jen kávu, kakao a palmu. Měli jsme podporovat větší diverzitu plodin. Jako perspektivní vidím papáju, kterou tu všichni umějí pěstovat. Dala by se kompotovat pro německý trh, kde to milují. Ale na řádné prozkoumání takových možnosti chybí financování,“ posteskne si.
Zvláště palmu, která byla v regionu cizorodou rostlinou, by tento překvapivě otevřený úředník nyní po čtvrtstoletí zkušenosti jako alternativu nedoporučoval. Problém vidí v dopadech na prales.
Základní idea byla, že přímo na místě vytrhané koky bude zasázena palma, aby se tak dále neodlesňovalo. Ale to se ukázalo jako naprosto nereálné. Ani na jedné ze tří autorem navštívených plantáží se předtím nepěstovala koka – byla tam divoká vegetace.
„Někteří lidé, aby dostali více sazenic, narychlo klučili les a sázeli koku,“ popisuje Vallejos podvody. „Problémem je nulová kontrola. Palma přistála na stole jako nová hra, ke které nebyla dodána pravidla. Ta si postupně vytvářejí až sami hráči tak, jak se jim to hodí,“ kritizuje úřady své vlasti za to, že vlastně nevědí, co si s kontroverzním stromem počít.
Také Bohdan Lojka z České zemědělské univerzity v Praze se k palmě jako správné náhražce za koku staví poměrně skepticky. Vedoucí katedry tropických plodin a agrolesnictví okolí Pucallpy dobře zná, protože čeští agroexperti s tamní vysokou školou dlouhodobě spolupracují.
Základní idea byla, že přímo na místě vytrhané koky bude zasázena palma, aby se tak dále neodlesňovalo. Ale to se ukázalo jako naprosto nereálné. Ani na jedné z námi navštívených plantáží se předtím nepěstovala koka
„Kolem Pucallpy jsou obří lány úplně nevyužité půdy, protože na nich po vykácení roste jen invazivní druh trávy, kterou dobytek odmítá žrát. Kdyby se tyto prostory palmou osázely, tak tomu zatleskám,“ říká Lojka. Ale bohužel to nikdo nedělá, jelikož půda je vyčerpaná a vysázet palmy je tam poměrně drahé.
Jednodušší je začít s palmou na čerstvě odlesněném pozemku, kde rozkládající se zbytky stromů ušetří peníze za hnojivo, které by k zúrodnění dávno deforestovaných hektarů bylo nezbytné ve značném množství.
„Kakao je daleko vhodnější alternativa koky. Zaprvé proto, že se dá pěstovat společně s dalšími plodinami a stromy. Taková plantáž je alespoň trochu podobná původnímu lesu. Zadruhé proto, že si ho každý rolník může sám zpracovat a po usušení rozhodnout, komu a za jakou cenu ho prodá,“ nabízí Lojka svůj pohled na věc.
Návrat ke koce
Pěstitelé palem jsou skutečně v pasti výkupní ceny, jak potvrzuje nestor tamního družstva Dario Tantajulca. „Děkuji OSN, že mi umožnila nechat být koku a začít dobrý život. Díky ní jsem našetřil dost peněz, aby vnuk mohl vystudovat na agroinženýra,“ začíná sedmdesátník obřadně.
Ale pak se pustí do stížností. Světové výkupní ceny se v posledních letech značně propadly. Tantajulca sice úrodu prodává přímo svému družstvu, které dokáže olej vylisovat, ale ho už nemá jak rafinovat a bez toho se ke koncovému zákazníkovi nedostane.
Musí tedy nečistý olej prodávat konglomerátu Romero, který je mimo desítky svých dalších aktivit největším pěstitelem palem v zemi a který samozřejmě při výkupu využívá toho, že bývalí cocaleros nemají jiné možnosti, kde svoje zásoby udat. „Jestli to půjde takto dál,budeme se muset vrátit ke koce,“ běduje Tantajulca.
Otázka je, jestli by ji někdo chtěl. Produkce kokainové pasty úspěšně pokračuje ve vyšších nadmořských výškách, kde beztak roste pro výrobu drogy kvalitnější koka. Kokainový trh výpadek 7200 peruánských pěstitelů nijak nepoznamenal. Přes snahu OSN povstali noví cocaleros v jiných místech.
Úřad OSN pro drogy a kriminalitu odhaduje, že v Peru koka roste na 43 tisících hektarech. Sisyfovské pokusy o zastavení konzumu narkotik omezením jejich nabídky mohou pokračovat dál.
Autor je spolupracovník redakce
Čtěte také:
Přírodní náhrada cukru je zlatým dolem, cena za kilo se blíží kokainu
Bolivijský prezident Morales doporučil koku k ochraně zubů
Kdo hledá, toho si drogy najdou. Trochu jiný průvodce jihovýchodní Asií
