Skupina pravicových senátorů chystá pořádný atentát na české zdravotnictví v podobě ústavní žaloby na praxi zdravotních pojišťoven, které platí v různých nemocnicích zcela odlišné částky za zcela identické výkony.
Pro laika se to zdá jako nepochopitelná praxe, ale popravdě řečeno, má to své důvody a hlavně je to výsledkem nějakého dlouhodobého vývoje a celkového nastavení českého zdravotnictví. Že je to z ústavního hlediska velmi problematické, je nicméně zjevné a bez nějakého racionálního zdůvodnění i nepřijatelné. Ale hledej v léta iracionálním systému rozdělování peněz nemocnicím nějakou racionalitu.
Platby od pojišťoven totiž nejsou navázány na nějaké konkrétní výkony, ale na objem peněz inkasovaný v minulém roce, navýšený podle úhradové vyhlášky a případně upravovaný různými koeficienty zohledňujícími to, že velké nemocnice soustřeďují často finančně nákladnou léčbu a ty fakultní ještě zajišťují výuku mediků. Do toho všeho ještě vstupuje lobování za státní investice do nových přístrojů, které sice platí státní rozpočet, ale provoz a odpisy jsou účtovány proti standardním příjmům od pojišťoven. K tomu přičtěme nehospodárnosti i machinace a loupežné hospodaření a máme zde džungli, do níž se odváží jen opravdoví dobrodruzi.
Přečtěte si:
Živnostníky čeká v roce 2019 zvýšení minimálních odvodů, připlatí si 383 Kč měsíčně
Dlouhá léta se připravuje, testuje, ověřuje a zkouší tzv. systém DRG, neboli platby za výkony podle diagnózy. Marně. Nejspíše to nevychází. A dál ministerstvo zdravotnictví vydává složitou úhradovou vyhlášku s různými bulharskými konstantami k přepočítávání, aby to nakonec „vyšlo“. Protože zdravotnická zařízení se s pojišťovnami prostě a jednoduše nedohodnou. A ani dohodnout nechtějí, protože takhle to není o nacenění výkonu, ale o tom správném telefonním čísle.
A tak tento guláš a litujme soudce, kterému přistane na stole. Tohle bude třeba rozmotávat léta. Přitom začátek by měl být jinde než u Ústavního soudu. Bylo by třeba, aby ministerstvo zdravotnictví přestalo rozhodovat o tom, kdo kolik dostane, a nechalo to na dohodě pojišťoven se zdravotnickými zařízeními jako nakonec všude v civilizovaném světě.
Ministerstvo by mělo jenom dohlížet na to, aby pojištěnec dostal to, co mu náleží, tedy na standardy péče. Správné a rovné ceny nevzniknou nikdy státním nařízením, ale jen dohodou mezi tím, kdo prodává, tedy nemocnicí, a tím, kdo kupuje, tedy pojišťovnou. A mimochodem, nemusí být nejspravedlivější, když budou stejné ve Vsetíně a v Motole.
