Česká republika - a s ní celá Severoatlantická aliance - se dostala do značně nekomfortní pozice. Jak se postavit k posledním krokům Ankary? A co když protiútok ze Sýrie bude tak citlivý, že Turecko požádá o aktivaci některého článku z Washingtonské smlouvy?
Ve středu 9. října zahájilo Turecko mohutný útok na syrské pohraničí, z něhož chce vytlačit kurdské jednotky. Přestože jde o zásadní událost týkající se bezpečnosti nejen na Blízkém východě, ale v celé Evropě, česká obrana mlčí. Poslední dva tweety ministra obrany Lubomíra Metnara se týkají 75. výročí dukelské operace a smrti Karla Gotta, oficiální twitterový účet ministerstva obrany informuje o tankování českých gripenů nad Baltským mořem či branném odpoledni v ZŠ Větrná u Uherského Hradiště.
Názor Lubomíra Metnara tak známe jen z rozhovoru pro rozhlasovou stanici Frekvenci 1. Tam vyzval k diplomatickému řešení krize. Což dnes, kdy už zahynuly stovky lidí a řada měst je zničena, je trochu zbytečná proklamace. Aby se ale ministr obrany nehněval a Olověná vesta byla spravedlivá - daleko poťouchlejší slovní ekvlibristiku předvádí v téhle věci premiér Andrej Babiš.
Souhlasíte s invazí Turecka do Sýrie?
Jasný postoj české obrany je přitom poměrně důležitý. S Tureckem nás totiž pojí poměrně úzká vazba. Jde o druhou největší ozbrojenou sílu Severoatlantické aliance a Praha by měla zřetelně ukázat, co si o celé věci myslí. Ono se totiž může poměrně jednoduše stát, že tisíce kilometrů vzdálený konflikt se rychle dotkne i české armády.
Těžko čekat, že se syrské vládní síly, které se s kurdskými jednotkami domluvily na spolupráci, budou v pohraničních regionech, kam se nyní stahují, jen bránit a čekat na útoky Turků a spřízněných povstalců. S obrovskou silou Erdoganovy armády se sice měřit nemůžou, ale pokud se do konfliktu určitým způsobem zapojí i Rusko, zásadní spojenec Damašku, je zaděláno na dlouhodobější potíž.
A v takové situaci není nijak nereálné, že Ankara, která s velkou oblibou tlačí západní svět do slepých uliček, vyvolá v bruselské centrále NATO jednání o některém z článku Washingtonské smlouvy. A třeba rovnou o článku 5 či 6, na jejichž základě se rázem turecko-syrský konflikt stane globální záležitostí.
Co pak udělá Praha? Nikdo netuší, čeští politici totiž stále vypadají, že se jich konflikt netýká a svalují odpovědnost na cizinu. Takhle to ale donekonečna nepůjde. Česká republika je v NATO, Česká republika je i v EU. Řešení tak musí vzejít i od nás.
Jistě, v tuhle chvíli jde o velmi hypotetickou věc a cesta k aktivaci některého z článků je zatím hodně dlouhá. Turecká armáda je navíc soběstačná. Ovšem Ankara už několikrát ukázala, že když ji jedna velmoc praští přes prsty, ihned se obrátí na druhou. Pokud tak dostane políček od Moskvy, nářek u NATO bude logickou volbou.
Čtěte další texty Ondřeje Stratilíka
