Pro lidi, kteří se zajímají o Afriku, symbolizuje rezignace třiadevadesátiletého zimbabwského diktátora Roberta Mugabeho po nekonečných sedmatřiceti letech konec jedné kapitoly. Afrika měla na lídry, kteří přivedli své země k nezávislosti, hodně velkou smůlu, a Comrade Bob, jak říkali Mugabemu spolubojovníci a spolustraníci, tuhle sérii uzavírá.
Přitom mezi nimi byli i vzdělaní lidé, nejenom domorodí poddůstojníci koloniální armády. Třeba dlouholetý malawijský diktátor dr. Hastings Banda vystudoval na University of Chicago filosofii a poté ještě na dvou lékařských fakultách v USA a ve Skotsku medicínu. Tanzanský prezident Julius Nyerere, který propadl „africkému socialismu“ a dohnal zemi na kraj hladomoru, předtím vystudoval prestižní univerzitu v Edinburghu.
Ze skoro padesátky zemí v subsaharské Africe najdete v podstatě jedinou, která od začátku až do teď udržela demokratický režim a ekonomicky byla spravována zodpovědně a tou je Botswana (Jihoafrickou republiku nepočítám).
Mugabe, válečný veterán, měl také několik vysokoškolských titulů, získaných korespondenčním studiem z vězení. Ideologicky jej hodně inspirovala Čína za Mao Ce-tunga, která byla ostatně hlavním sponzorem povstalců z hnutí ZANU (majoritního etnika Šona, k němuž Mugabe patřil).
Rhodésie, předchůdce dnešního Zimbabwe, byla na africké poměry unikát v tom, že vyhlásila jednostranně nezávislost na Británii jako „bílá republika“ v roce 1965 a domorodá majorita si musela proti nadvládě 120tisícové bílé menšiny moc vybojovat ve velmi kruté válce v 70. letech.
Zároveň to byla docela bohatá země s vyspělým zemědělstvím, ovládaným bílou menšinou, které patřila ta úrodnější polovina zemědělské půdy. Mugabe, když už byl u moci, nakonec nedbal varování Maova nástupce Teng Siao-pchinga („černá nebo bílá kočka, hlavně ať chytá myši!“), ať se zejména v ekonomice obloukem vyhýbá nápadům „velkého kormidelníka“. Málokdo dokázal svojí zemi tak důkladně zničit jako právě „soudruh Bob“.
Vývoj HDP na hlavu ke světovému průměru
Zdroj: Světová banka
Ze začátku se režim soustředil na čištění od vnitřního nepřítele (velké masakry na jihu země, obývaném etnikem Ndebele), zadlužoval se sice, aby podělil všechny zasloužilé, ale také podstatně rozšířil síť školství pro majoritní společnost. Bílá minorita byla srozuměna s tím, že dokud se nebude plést do politiky, nebudou její majetky přebírány bez náhrady a můžou dál fungovat.
Země, která byla založená na tržní produkci z komerčních farem, byla samozřejmě citlivá na výkyvy komoditního cyklu a navíc vyžadovala kompetentní řízení. Farmy, které měly být vykoupeny (polovinu nákladů se zavázala proplatit britská vláda premiérky Margareth Thatcherové) a rozděleny mezi bezzemky, si ve skutečnosti velmi často přihrála nová elita. Neuměla však farmařit.
Když to vyšlo najevo, britská vláda ještě za konzervativců upozorňovala, že tohle nebylo smyslem jejího závazku spolufinancování a nová (Blairova) vláda v roce 1997 svojí pozici ještě přitvrdila. Navíc uvnitř Zimbabwe se začala formovat proti Mugabemu opozice (s účastí některých bílých osadníků) a po prohraném pokusu o ústavní reformu dal násilnému zabírání farem Mugabe volnou ruku.
Jeďte si půjčit do Zimbabwe. Ručit můžete kravkou i lednicí
Přitom komerční farmy zajišťovaly 40% exportních příjmů a zaměstnávaly dva miliony lidí. A nešlo jen o tabák, kávu, bavlnu, čaj, ale také o letecký vývoz čerstvé sezónní zeleniny a růží do Evropy, což vyžaduje perfektní logistiku. Pak už to šlo rychle z kopce nejen se zemědělským exportem, jak farmy přestaly po záborech cokoli pro trh, natož pak pro export, produkovat, ale i s celým Zimbabwe.
Guvernér centrální banky Gideon Gono byl typický příklad Mugabeho manažera, který zavedl do oběhu bankovku s denominací 100 000 000 000 000 (sto bilionů) zimbabwských dolarů, za niž se nedal v roce 2009 koupit bochník chleba. Proslul výrokem: „Budu tisknout, tisknout a podepisovat, protože naše země peníze potřebuje“. Nakonec tuhle měnu raději sami zrušili a dneska jde o sběratelskou záležitost, sám mám jednu bankovku zarámovanou.
Čerstvě instalovaný prezident Emmerson Mnangagwa je sice také veterán války proti bílé nadvládě a vysloužil si jako šéf tajné služby a ministr vnitra přezdívku „Krokodýl“, ale prý je pragmatik. Jestli chce řídit zemi, která žije v bankrotu patnáct let, bude muset osvědčit koňskou dávku pragmatismu. Asi jako tihle jeho spoluobčané. Někteří bílí farmáři by se chtěli vrátit, pragmatik by jim to umožnil.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
