Ve Španělsku to vře. Partyzánská akce katalánské regionální vlády, která v rozporu se španělskou ústavou uspořádala na začátku října referendum o samostatnosti, vyhrotila už tak napjaté vztahy mezi Madridem a Barcelonou. Odstředivé tendence jsou však v Evropě mnohem rozšířenější.
Namátkou zmiňme referenda v Benátsku a Lombardii, požadující v souladu s italskou ústavou rozšíření pravomocí regionálních vlád. Pak jsou tu Skotové, kteří už to zkusili a po brexitu dříve či později nejspíš zkusí znovu. A zcela zvláštní kategorii tvoří Krym, kde se Moskva pokusila „referendem“ zamaskovat brutální územní zábor. Po vlně rozpadů nefunkčních socialistických federací na počátku 90. let minulého století a znovusjednocení Německa jsme se patrně ocitli v okamžiku, kdy se bude opět překreslovat politická mapa Evropy. A otázka není ani tak jestli, jako kdy.
Strach a těšení
Jakákoli změna samozřejmě přináší nejistotu. Někteří se na ni těší, prohlašují ji nejen za logickou a žádoucí, ale například i za osvobození či triumf historické spravedlnosti. Druhým naopak nahání strach, považují ji za nežádoucí a potenciálně zkázonosnou. I když se všechny evropské státy ve vzájemných vztazích zřekly použití síly, ba dokonce ijen hrozby jejího použití, měnila se politická mapa západního Balkánu v důsledku války a teď se to samé děje na Ukrajině, která čelí vojenské agresi ze strany Ruska. To, co je z hlediska norem mezinárodního práva - a navíc mezi údajně civilizovanými aktéry - považováno za nemožné, se v případě použití dostatečné síly může stát fyzickou realitou a následně už jde pouze o to, zda a jak lze takovou akci legitimizovat.
Komentář: Vzkaz z Barcelony
Jedinou výjimkou, dodnes mimořádně problematickou a řadou států odmítanou, je případ Kosova, kdy se mezinárodní společenství deset let snažilo najít řešení, přesto rozhodně neuspokojilo všechny. Předpokládejme však, že v Itálii, Španělsku, Británii či Belgii k válce nedojde a bude se hledat řešení politické. Evropa, respektive evropské státy, má v tomto ohledu jednu obrovskou výhodu, neboť historicky vždy byla politickou laboratoří. Vývoj po druhé světové válce však způsobil, že jsme na mnohé historické lekce zapomněli.
Dějiny vítězů
Vezme-li čtenář do ruky většinu publikací věnovaných souborným dějinám Evropy, setká se obvykle s interpretací, která v zásadě zprostředkovává pohled velkých a silných států, zejména Británie, Francie, Německa a Ruska. Přínos a představy mocností, jejichž velmocenský status nepřežil druhou světovou válku, například tedy Portugalska, Španělska, Rakouska, Švédska či Polska, bývá zmíněn okrajově, osmanská říše a menší státy jsou ignorovány zcela.
Pokud je mi známo, zatím nikdo nesepsal historii Evropy například z perspektivy Finska, Bulharska, Nizozemska a Portugalska, jakkoli i tyto státy byly a jsou její součástí. Vzhledem k tomu, že je naše pozornost soustředěna na příběh vyprávěný těmi silnými, kteří politicky a hospodářsky organizovali dobytý prostor (často se místo dobytí používají lépe znějící termíny spojení, sjednocení či scelení) a jeho podobu ošetřili příslušnými mezinárodněprávními normami, vnímáme jejich perspektivu jako přirozenou, žádoucí a správnou.
Po druhé světové válce došlo, s výjimkou sovětského teritoriálního záboru vzešlého již z paktu Molotov-Ribbentrop, k odstranění všech územních změn, které v Evropě provedli nacisté a jejich spojenci, včetně těch, jež lépe vyhovovaly po první světové válce deklarovanému právu na sebeurčení. Tam, kde to vítěznému SSSR přišlo vhod, se právo na sebeurčení použilo pro změnu hranic, jako v případě tzv. Podkarpatské Rusi, která byla včleněna do tehdejší Ukrajinské SSR. Na jiných místech, zejména v Polsku přestěhovaném na západ, se hnuly hranice i lidé, v případě Československa došlo k obnově předválečných hranic, ale vysídleno/vyhnáno bylo původní německy mluvící obyvatelstvo.
Z dnešního hlediska je paradoxem, že v okamžiku, kdy byly v regionech uspokojeny kulturní nároky místních elit, dostaly se do popředí otázky fiskální.
Roku 1954 došlo, na základě mezinárodní smlouvy a se souhlasem Rady bezpečnosti OSN, k rozdělení tzv. Svobodného území Terst mezi Itálii a Jugoslávii, o deset let později na Británii získala nezávislost Malta a konečně roku 1974, po státním převratu na jihu Kypru, obsadilo Turecko severní část ostrova. Proto nedošlo k jeho připojení k Řecku a vznikly dva dodnes existující útvary, z nichž pouze jižní, tzv. Kyperská republika, disponuje mezinárodním uznáním.
V případě Terstu šlo o tak malý prostor, že změna hranic byla na mapě Evropy pouhým okem nezachytitelná, Malta je maličká a faktické rozdělení Kypru, protože nemá mezinárodní uznání, na politických mapách nebývá zachyceno. Politická mapa Evropy tak vlastně od roku 1945 vypadala pořád stejně hraniční soustava, včetně původně nezamýšleného rozdělení Německa na dva nezávislé státy, byla roku 1975 na konferenci v Helsinkách prohlášena za trvalou a neměnnou. Právě s takovou politickou mapou, čtyřicet let stabilní, a tedy domněle „přirozenou“, vyrostly dvě generace Evropanů.
Česko-slovenská inspirace
Rozpad systému studené války vedl ke sjednocení Německa. Zhroucení mocenského monopolu komunistických stran na někdejším Východě mimo jiné ukázal, že socialistické federace byly federacemi jen na papíře, a následně se rozpadly. Nastalé změny vyvolaly u mnoha představitelů západoevropských zemí, které začínaly „čerpat“ mírovou dividendu, nesouhlas, ale tempo proměn bylo tak rychlé a zejména v případě SSSR zcela nečekané, že nezbylo než se s novým stavem smířit. Z českého úhlu pohledu je dobré připomenout, že právě v okamžiku, kdy se rozpadla Česká a Slovenská federativní republika a vznikly dva centralizované nástupnické státy, se po dlouholetých diskusích federalizovala Belgie.
Nová, mimořádně komplikovaná a těžkopádná federální struktura byla odpovědí na sílící secesionistické tendence, aby i nadále mohlo pod jednou „střechou“ pokračovat soužití Vlámů a Valonů, což se zatím daří. Je logické, že právě Belgičané věnovali rozpadu ČSFR mimořádnou pozornost. Stojí za zmínku, že vzhledem k přítomnosti politického subjektu Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko, které v letech 1990 až 1996 působilo v parlamentu a navrhovalo obnovit zemské zřízení či změnu ČR na trojfederaci Čech, Moravy a Slezska, řada belgických politologů spekulovala o možnosti dalšího územního štěpení České republiky.
Na konci 90. let minulého století se zdálo, že se potenciál pro teritoriální změny v někdejší východní Evropě vyčerpal. Ve Španělsku, Itálii a Británii však silně rezonovaly u části regionálních politických elit, které se v 80. a 90. letech dočkaly reálného podílu na politické moci. Ve Španělsku se na konci 70. let, v souvislosti s přechodem k demokracii po skončení autoritářského frankistického režimu, objevil tzv. regionální stát, jehož podstatné rysy byly následně převzaty i v Británii a Itálii. Přitom v Itálii se jednalo o reakci na zhroucení tzv. první a nastolení druhé republiky.
Ve všech třech zemích šlo, respektive dosud jde, o asymetrický vztah mezi politickým centrem a vybranými regiony. Ve Španělsku centrum komunikuje se sedmnácti autonomními komunitami, v Británii se čtyřmi historickými regiony a v Itálii je dvacet regionů, z nichž pět má zvláštní statut. Centrum těmto jednotkám deleguje určité pravomoci, přičemž určité z nich nezískávají stejné kompetence. Centrum může kompetence rozšířit, zúžit či případně zcela odebrat. Ve Španělsku se některé regiony dokonce rozhodly udělené kompetence vrátit do Madridu, v Británii se Anglie, největší, nejlidnatější a hospodářsky nejsilnější historický region, rozhodla nabídnuté možnosti vůbec nevyužít a regionem se vlastně v politickém smyslu nestala.
Lepší správa, ne rozchod
Ani v jednom z uvedených případů nebylo zamýšleno, že by politická decentralizace měla vést k odtržení a osamostatnění regionů, byť na toto riziko bylo od počátku upozorňováno. Pravomoci, které z centra standardně byly delegovány, se proto nedotýkaly obrany či zahraničních vztahů, ale byly primárně zaměřeny na zvýšení efektivity státní správy, neboť přímo v místě působící regionální politické orgány mají lepší přehled o problémech a budou schopny nalézat efektivnější způsoby jejich řešení. Vedle této v podstatě technicistní úvahy byly regionálním orgánům předány takové kompetence, které mají přímou vazbu na politickou a národní identitu, tedy v oblasti školství a kultury.
Optikou tehdy končícího 20. století či počátku 21. století totiž často není vidět, že většina dnešních evropských států představuje relativně mladé politické jednotky, které v současné podobě existují vlastně velmi krátkou dobu. Zdaleka se přitom nejedná o problém státních hranic, ale spíš o podobu tzv. moderního, centralizovaného státu, kterou si osvojila většina evropských zemí (s výraznou výjimkou Švýcarska).
Přečtěte si další eseje:
Bez bulharských bot
Z dějin „normální evropské strany“
Korejská hra na kuřátko
Stará skvělá Evropa
Téměř všude jinde se dnes hovoří jedním úředním/státním jazykem, děti se ve školách učí jednotnou verzi státní/národní historie, občané se těší rovnosti před zákonem, platí stejné daně a donedávna musela většina mužské populace sloužit v ozbrojených silách. Tento model, který starší z nás považují za standardní stav, byl jako ideální pro efektivní výkon státní moci některými mysliteli popsán už v 17. a 18. století, ale do praxe začal být reálně přenášen až během vlády císaře Napoleona ve Francii.
Před Napoleonem většina obyvatel francouzské monarchie žila nejen v konkrétních lokalitách, ale z hlediska práva či daňové povinnosti v různých systémech. Všichni sice byli poddanými francouzského krále, ale ten v různých částech svého království vládl různými způsoby, neboť musel brát v potaz místní právní a daňová specifika.
Pokud si čtenář vybaví postavu d'Artagnana z románu Tři mušketýři, uvědomí si, že tento hrdina, jenž sloužil francouzskému králi, nebyl Francouz, ale Gaskoněc. Teprve za Napoleona přestal být francouzský panovník chápán jako autorita, která především soudí a sjednává mír mezi autonomními regiony a různými společenskými skupinami uvnitř svého panství. Až Napoleon zlikvidoval místní specifika a stal se hlavou moderní a efektivní (čti centralizované) formy státní správy. Zbytku Evropy efektivita výkonu moci napoleonské Francie nezůstala skrytá, a tak ji začal napodobovat.
Fiskální drobení
Poslední čtvrtina 19. apak v zásadě celé 20. století přinesly nejen nebývalý tlak na efektivní výkon státní správy, ale také požadavek na širší legitimitu jejího provádění. Poté, co bylo zavedeno všeobecné a rovné volební právo, se začaly diskutovat další otázky a postupně se dospělo k závěru, že v demokratických státech je legitimní a potřebné uznat i fakt, že vedle (celo)státní identity může existovat i identita regionální, která má primárně kulturní rozměr a může být ukotvena v historicko-teritoriální existenci celků, jež v podobě nezávislých státních entit existovaly dříve, než se staly součástí dnešních států.
To se týká jak Katalánska, které bylo jádrovou oblastí tzv. zemí Koruny aragonské, tak třeba Skotska, které před rokem 1707 bylo nezávislým královstvím, nebo řady italských (městských) států existujících před sjednocením v 60. a 70. letech 19. století.
Z dnešního hlediska je paradoxem, že v okamžiku, kdy byly v regionech uspokojeny kulturní nároky místních elit, dostaly se do popředí otázky fiskální. Nechme se překvapit, zda efektivita výběru a správy daní, respektive (ne)ochota dělit se o „své“ bohatství, tedy přesně ty aspekty, které historicky vedly k centralizaci, budou hybnou páky procesu rozpadu státně-teritoriální struktury, jež se v Evropě vytvářela od konce třicetileté války.
Pokud ano, je otázkou, nakolik menší a případně bohatší jednotky budou schopny čelit globalizačním tlakům a konsolidovaným silným, byť třeba chudším mocnostem. Evropská historie zatím neposkytuje žádný důkaz, že by to malí a bohatí zvládli. Novou možností je, že by se nově emancipované jednotky staly součástí EU. Skotové i Katalánci by si to velmi přáli. Ale to by Unie musela projít ještě větší proměnou, než o jaké se mluví dnes, a stát se unií států a regionů.
Autor je politický geograf, působí na FSV UK a na Metropolitní univerzitě
O situaci v Katalánsku čtěte:
Puigdemontova vláda přijde o funkce. Nahradit ji může jedna osoba
