Žádné troškaření. Proti československým demonstrantům nasadila před padesáti lety Československá lidová armáda 19 495 vojáků, 310 tanků, 200 obrněných transportérů a 2309 automobilů.
Několikadenní protesty, které probíhaly v souvislosti s prvním výročím srpnové okupace Československa, potlačily jednotky vyzbrojených milicionářů, veřejné bezpečnosti a pohraničníků. To je všeobecně přijímaná pravda. Není ale úplná. Na “normalizaci” situace se přímo v ulicích podílely i tisícovky vojáků - ať už záklaďáků, nebo důstojníků.
I když celá historie totalitní Československé lidové armády (ČSLA) je velice problematická, půlstoletí staré události se přece jen něčím odlišují. Velitelé - pod dohledem komunistických funkcionářů - se navíc museli řídit i pokyny sovětských okupantů. Ti žádali nejen větší ochranu svých jednotek, ale po březnových událostech, kdy českoslovenští hokejisté dvakrát porazili sbornou a v ulicích propukly oslavné demonstrace proti Moskvě, chtěli vidět razantnější zásah proti davům civilistů.
Například už od brzkého rána 18. srpna 1969 se tak na pražských letištích Ruzyně a Kbely shromáždilo 81 obrněných transportérů, 310 nákladních vozidel a 120 aut s řidiči. Zajímavostí je také dění v prostějovské 22. výsadkové brigádě. Tam mělo pohotovost dvě stě výsadkářů a potřebná letadla, aby mohli rychle zasáhnout tam, kde nasazené jednotky nebudou stačit.
Sedm mrtvých. Srpen 1969 má víc obětí, než se dosud vědělo
Vojáci mají pravděpodobně na svědomí nejméně i dvě ze sedmi obětí, které před padesáti letech padly. Jednak jde o neznámého vojína z posádky ve Strašicích, který přišel o život při seřazování tanků, další je Bohuslava Mazná. Ta na svém skutru narazila 24. srpna 1969 večer do neosvětleného obrněného transportéru na silnici u pražského vysílače Cukrák, zraněním ještě té noci podlehla.
Jak uvádí čerstvě vydaná kniha Den hanby 1969, i uvnitř ČSLA se našlo mnoho lidí, kteří se zásahem svých kolegů nesouhlasili. A tak u 1. spojovacího pluku v Berouně odmítlo zhruba 130 vojáků základní služby nastoupit 21. srpna 1969 k snídani a obědu, přibližně padesátka záklaďáků navíc na uniformě nosila trikoloru. Do Berouna ještě ten den dorazila vyšetřovací komise, Václav Kášek, velitel jedné z rot, putoval do vazby a nakonec byl propuštěn z armády.
Jestliže v srpnu 1968 působila ČSLA jako sbor, který s okupací nesouhlasí a s ponížením se nechce smířit, o rok později se situace změnila. Armáda stejně jako ostatní ozbrojené složky a většina národa přijala poníženou roli toho, kdo ve své zemi poslouchá pokyny cizí moci. A vůbec nevadí, že při tom musí ostře nabitými samopaly a tanky mířit na své spoluobčany.
Čtěte další texty a komentáře Ondřeje Stratilíka
