Americký ministr financí Mnuchin si nedával na Světovém ekonomickém fóru v Davosu pozor na jazyk, když z jeho prohlášení vyplynulo, že v krátkém období americká administrativa preferuje slabší dolar.
Okamžitě se objevily spekulace o novém kolu měnových válek a také, jak to v těchto situacích bývá, opětovné hledání „alternativy“ vůči americkému dolaru. Ten stále opanuje systém mezinárodních financí, přestože se mu již mnohokráte předvídal „definitivní“ pád. Jak vidno z neukončených diskusí o vhodné reformě eurozóny, euro hned tak (pokud vůbec někdy) nebude měnou, která by americký dolar ohrozila, pozice japonského jenu je sestupná (spolu s klesající silou japonské ekonomiky), švýcarský frank je měna nadmíru atraktivní, ale roli globální měny hrát nemůže, na to je Švýcarsko příliš malé.
V takovéto situaci se pozornost obrací na čínský jüan. Poměrně logicky - jestli nějaká země může ekonomicky soupeřit s USA, je to právě Čína. Toto soupeření se přitom netýká „jen“ efektivity či konkurenceschopnosti, ale má vskutku dramatický náboj souboje titánů – kdy na sebe naráží americký kapitalismus, v němž ovšem dominuje renta a s ní obrovské nerovnosti, a čínský státní kapitalismus, který byl prozatím velice efektivní, ale v němž je nerovnost srovnatelná s tou americkou.
Při debatách o čínském jüanu a jeho další internacionalizaci se chronicky diskutují faktory jako čínské projekty Jeden pás, jedna stezka, které spolu s Asijskou investiční a infrastrukturní bankou mohou být chápány jako trampolína, která vystřelí používání jüanu k novým výšinám.
Jako významný milník, který může jüan posunout k intenzivnější rivalitě vůči americkému dolaru, se také uvádí změna složení SDR, tedy Zvláštních práv čerpání. V roce 2015 proběhla revize koše měn, od roku 2016 zahrnuje koš SDR právě i čínský jüan.
Kritici zase poukazují na to, že Japonsko mělo před nějakými dvaceti lety podobné ambice se svým jenem a dopadlo dosti neslavně. Japonsko sice je stále mezinárodní věřitel, ale „regionální“ rivalita finančních center jako je Hong Kong či Singapur spolu s neochotou japonských bank se připojit do záměrů internacionalizace japonského jenu vedly k tomu, že role jenu, nejen v koši SDR, klesá.
Jenže, při té žhavé debatě se poněkud zapomíná na čínský pohled. Je skutečně čínským záměrem postavit se dolaru a vyzvat ho na souboj? Jistě, Číňané uvažují v rámci dlouhých časových horizontů, ale i když se podíváme do uplynulých dvaceti, třiceti let, nenalezneme moc důkazů o tom, že by Čína tak tlačila jüan. Spíše najdeme řadu projevů a iniciativ, které se zasazují o používání SDR, tedy právě Zvláštních práv čerpání.
Asi největší furore – i vzhledem k načasování - způsobil čínský guvernér Čou, když v roce 2009, kdy se také poprvé sešla skupina BRIC, zkritizoval mezinárodní finanční systém založený na národních měnách (které podléhají Triffinově dilematu), pochválil ideu Keynesova bancoru a vyzdvihl roli, kterou by ve stabilizaci měnové systému mohly hrát Zvláštní práva čerpání, tedy mezinárodní rezervní aktivum vytvořené MMF v roce 1969.
Aktuálně je hodnota SDR založena na pěti měnách: americkém dolaru, euru, britské libře, japonském jenu a od roku 2016 (po revizi v roce 2015) také čínském yuanu.
Čína se za rozšíření používání SDR bije už dlouho. Zasazovala se o to, aby příděl SDR byl dle potřeb zemí (především těch rozvojových), nikoliv dle kvót MMF. Čína také dlouhodobě kritizuje finanční trhy za nepřiměřené reakce – což každému, kdo je obeznámen s finančními krizemi posledních dekád, přijde jako smysluplná kritika. Podle Číny by SDR zlepšila nejen situaci likvidity, ale i její distribuci a celkově snížila „vlny“ v systému, který je podle Číny založen příliš mnoho na soukromých kapitálových trzích.
Tento čínský postoj ukazuje jinou kvalitu uvažování. Nikoliv v dimenzích konkurence jednotlivých národních měn a jejich soupeření o to, kdo bude hlavní internacionální měnou, ale spíše – pomocí SDR – snaha o multilaterální řešení problému mezinárodní likvidity, tak jak ji konec konců na samém konci 60. let pociťoval také Mezinárodní měnový fond.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
