Spalovat, či nespalovat? Polemika Hany Boříkové s Ondřejem Stratilíkem

22. 7. 2018

Jak se propálit k další metě: boj mezi skládkaři a spalovači je ve skutečnosti bojem o skládkovací poplatek.

Na skládkách u nás stále končí kolem 2,5 milionu tun komunálního odpadu, tedy zhruba polovina vyprodukovaného. Pálí se - energeticky využívá - jen kolem 15 procent. Kapacita čtyř existujících spaloven neboli závodů na energetické využití odpadu (ZEVO), kde se obsah popelnic mění na teplo a elektřinu, dosahuje zhruba 750 tisíc tun odpadu. A to máme už desetiletí plán odpadového hospodářství, kde je v pyramidě nakládání s odpady skládkování až na posledním místě.

Češi dokážou vytřídit zhruba 40 procent odpadů z domácností a malých firem. I když se pochlapíme a vylepšíme sběr biologických odpadů a kompostování, v dohledné době se vyškrabeme tak na 50 procent. Pořád tedy není jasné, co s těmi dvěma miliony tun z černých popelnic.

Situace prezentovaná jako boj skládkařů, kteří tvrdí, že se dá většina odpadů ještě přetřídit, a spalovačů poukazujících na možnost energetického využití odpadu přeměnou na teplo (ročně tedy zahrabeme dva miliony tun uhlí…) je ale ve skutečnosti bojem o výši skládkovacího poplatku. Ten je dnes 500 korun za tunu směsného komunálního odpadu, přičemž spalování začíná být rentabilní při zhruba 1500 korunách za tunu.

Stále se proto chováme jako pračlověk, který prostě zahrabal odpadky pod zem, což je odnepaměti ten nejlevnější způsob. Dokud nebude existovat finanční motivace a nebude zajištěna rentabilita výstavby spaloven, do dalšího stadia vývoje se posuneme těžko.

Bez alternativy

V Česku existují jen čtyři velké spalovny komunálního odpadu, a to v Praze, Brně, Liberci a čerstvě v Chotíkově u Plzně, ta vznikla přestavbou teplárny. Velký projekt kapacitně srovnatelný s malešickou spalovnou (zhruba 310 tisíc tun odpadu) připravuje ČEZ v Mělníku, který je ve stadiu EIA, tedy posuzování vlivu na životní prostředí. Další má firma EPH Daniela Křetínského v Komořanech u Mostu.

Pálit odpad je nejprimitivnější řešení. Přečtěte si argumenty Ondřeje Stratilíka:

Pec nám spadla

Projekt vedle teplárny by měl mít kapacitu 150 tisíc tun. Podnikatel, který spoluvlastní mimo jiné odpadovou firmu AVE a vstoupil do Plzeňské teplárenské provozující Chotíkov, už má v Komořanech stavební povolení pět let. „Platná legislativa a dotační podmínky prakticky neumožňují z ekonomického hlediska smysluplnou investici do žádného ZEVO. Na druhé straně je energetické využití odpadu, který nelze skládkovat nebo třídit a zpracovávat, jedinou rozumnou možností. Proto jsme po případné změně legislativy a dotačních pravidel připraveni realizovat výstavbu závodů například v lokalitách Komořany nebo Opatovice,“ říká Daniel Častvaj za EPH.

A jsme opět u poplatků, protože ochotu Unie dotovat spalovny už jsme dávno propásli. Jenomže výše skládkovacího poplatku je politicky třaskavá, protože se týká každé obce a potažmo každého občana. Do hry samozřejmě vstupuje i vliv ekologů, kteří se proti super spalovnám vymezují. Spalovny přitom nejsou ve světě automaticky považovány za „špinavé, ohrožující a smradlavé“, někde slouží i jako atrakce. V Dánsku se na spalovně staví sjezdovka a ve Vídni se na spalovnu v centru města díky Hundertwasserovi jezdí dívat turisté.

Budou český odpad pálit Němci?

Podobně jako spalování je ovšem celkem logicky i moderní třídění ve srovnání se skládkováním finančně náročné. A čím dokonalejší třídění, tím nákladnější. Technologie třídiček je podobná, drahá je především lidská práce. Příliš neobstojí ani argument skládkařů, kteří si do značné míry notují s aktivisty odmítajícími spalovny, že v drahých spalovnách nebude nakonec co spalovat, protože naše odpadky vykoupí Němci. Nevykoupí, naopak my si za jejich spálení u nich mastně zaplatíme, jako dnes platí Italové, kteří taktéž zaspali a nestavěli spalovny.