...a jako bonus ztratit veškeré sympatie, podpořit separatismus po celém Španělsku a oživit vzpomínky na občanskou válku? Madridská vláda to zvládla najednou během pár hodin.
Kdyby španělský premiér Marian Rajoy byl ve skrytu duše katalánským nacionalistou, či alespoň sympatizantem s hnutím za nezávislost nejbohatšího španělského kraje, nemohl by v posledním zářijovém týdnu jednat účinněji.
Ve chvíli, kdy tyto řádky vznikaly, probíhalo referendum o nezávislosti Katalánska. Madrid je neuznává ministerský předseda Rajoy se předem nechal slyšet, že referendum „se konat nebude“.
V neděli dopoledne vypadaly stovky míst po celém Katalánsku, jako by tam zuřila válka. Nestřílelo se, tedy alespoň ostrými ne (z Barcelony přišly zprávy o střelbě gumovými projektily). Všechno ostatní však bylo na místě. Již od poloviny týdne byli někteří prominentní katalánští politici zatčeni, jaksi preventivně, jako kdysi v Husákově Československu. Policisté zavírali volební místa; konfiskovali urny; tahali matky s dětmi po ulicích. Uniformované kordony bránily lidem v pohybu, zejména pokud ten pohyb mířil - a taky že mířil - k některému z řečených volebních míst. Velení místní policie převzali lidí z Madridu (stejně jako pár dnů předtím centrální vláda odstřihla tok peněz směrem do Katalánska). Jen během dopoledne bylo osmatřicet osob zraněno.
Místní se nenechávali zahanbit. U škol a dalších volebních míst organizátoři vyndali brány, aby je policie nemohla zamknout. Ještě další aktivisté stavěli do ulic improvizované barikády, aby ztížili policejní přístup k volebním místům. Na mnoha místech, převážně v Barceloně, se objevily transparenty s nápis „pryč s okupanty!“
Na slušnou, demokratickou zemi, jíž Španělsko je, to zkrátka byl nepopsatelný chaos; o to však zlověstnější, že strany sporu kopírovaly rozložen sil za občanské války, jejíž krutost není docela zapomenuta ani po osmdesáti letech.
O referendu čtěte více:
Katalánci hlasují o nezávislosti. Španělská policie použila proti voličům gumové projektily
Lze očekávat, že dnešní střety nejsou koncem, nýbrž začátkem vleklého konfliktu, jenž hrozí posílením odstředivých tendencí nejen v Katalánsku, nýbrž i v Baskicku, případně Galicii. Pikantní na něm je, že mu šlo velmi snadno zabránit.
Jak? Premiér Rajoy a madridská policie mohli referendum v klidu ignorovat. Na jejich straně stojí ústavní soud, jenž prohlásil katalánské referendum za nelegální. Tím měli soudci na mysli, že jakýkoli výsledek takového referenda nemá žádný právní význam, protože odporuje ustanovení španělské ústavy o „nedělitelném národu“.
Kdyby to Rajoy nechal být, Katalánci by na otázku „chcete, aby se Katalánsko stalo samostatnou zemí ve formě republiky?“ odpověděli nejspíš záporně. Poslední průzkumy mluvily o 41 procentech pro nezávislost a 49 procentech proti. Rajoy mohl pokrčit rameny a v klidu dokončit siestu.
I kdyby však náhodou Katalánci hlasovali pro (což není vyloučeno, protože „prošpanělské“ strany vyzvaly k bojkotu referenda) za velké účasti voličstva (což je ze stejného důvodu ještě méně pravděpodobné), Rajoy by mohl prstě počkat, až katalánský prezident Carles Puigdemont nezávislost formálně vyhlásí. Podle katalánských zákonů na to má 48 hodin, ale on sám se nechal slyšet, že za současných okolností „není jednostranné vyhlášení nezávislosti na pořadu dne“.
Věc by se dostala mezi politiky a právníky, což samo o sobě znamená, že by z ní mnoho nevzešlo. Koneckonců, taková věc je neústavní, musela by se měnit ústava a tak dále a tak dále… Mezitím by měl oheň živící katalánský separatismus tisíc a jednu příležitost vyhasnout.
Ačkoli Katalánsko (se šestnácti procenty obyvatel produkuje 20 procent španělského HDP) skutečně patrně odevzdává do madridské kasy více, než dostává, v Evropské unii, kam míří, by na tom nejspíš nebylo o mnoho lépe. Lze očekávat, že řeč peněz by byla lépe slyšet než na ulicích plných emocí a násilí.
Firma , jež se takovými věcmi zabývá, zaregistrovala okolo nezávazném referendu o katalánské nezávislosti v roce 2014 zajímavý jev: před hlasováním se 75 procent tamních obyvatel považovalo napřed za Katalánce a až poté za Španěly; po hlasování to bylo jen 51 procent. Již odevzdaný hlas sám byl ventilem, jenž postačil napětí upustit.
Nejvlivnější firma, o níž jste nikdy neslyšeli. Sinclair atakuje americký mediální trh
Zhruba totéž se mohlo stát i dnes, kdyby ovšem byl Madrid nekladl zuřivý a násilný odpor. Když však policie znemožňuje lidem hlasovat, je jediným možným výsledkem obrácený efekt - 1) posílení odhodlání hlasovat, 2) obrovská antipatie vůči politikům, kteří takovou věc nařídili. Když shodou okolností mají body 1) a 2) společný terč v podobě madridské vlády, není možné, aby výsledek byl jiný než skutečné posílení separatismu.
To všechno jistě Marian Rajoy a jeho lidé dobře vědí. Zároveň není proč si myslet, že by byli tajnými stoupenci snah o odtržení Barcelony a spol. od zbytku země. Proč tedy jednají, jak jednají? Jedno z vysvětlení, která se nabízejí, je to, že premiér hraje více o svoji budoucnost osobní než o budoucnost španělskou. Kdyby totiž nechal referendum proběhnout a problémy s Katalánci neustaly, stal by se on sám terčem kritiky zprava - že svým „měkkým“ přístupem přiblížil rozpad země. Když však zvolil nejtvrdší možné řešení krize, je z této strany kryt. Že to je nejspíš zároveň nejméně nadějeplné řešení, je druhá věc - ke španělské škodě.
Přečtěte si další komentáře autora:
