Jeden můj známý ovládal umění nechat se vyhodit z práce skoro stejně dobře, jak si říct o svoji cenu v zaměstnání novém. Považte třeba, jak se nechal vyhodit, když už jej přestalo bavit prodávat auta: nejdřív potenciálnímu zákazníkovi trpělivě vysvětloval, jak je ten Lexus vlastně oproti stejně specifikovanému bavoráku nebo mercedesu levný. Ovšem když bylo zjevné, že „tenhle kupec nemá trakci“, přestal se s ním patlat a šel k jádru věci: „Ten vůz není vůbec drahý, ale vy málo vyděláváte.“
Když pak o nějaké desetiletí později dělal ředitele ve firmě a dostal podstatně zajímavější nabídku, vzpomněl si na starou zkušenost. Majitele firmy, kteří přijeli na dozorčí radu se zpožděním, nevpustil do zasedačky s odkazem, že „jeho čas je vzácný“, a jak by to ve firmě vypadalo, kdyby komukoli toleroval, že se na jednání statutárního orgánu „slézají jak švábi na pivo“. Letěl přesně tak rychle, jak potřeboval, takže okamžitě a ani konkurenční doložku po něm nechtěli.
Většina lidí u nás sice není se svým příjmem spokojena a tempo přibližování k výplatám v Německu či Rakousku považují za neúnosně pomalé, ale o postavení Česka v mezinárodních relacích, natožpak nějakém historickém kontextu jsou představy velmi mlhavé.
Výši čisté mzdy si vypočítejte v mzdové kalkulačce:
Zejména lidé z profesí, kde je snadné pozorovat, a tedy i srovnávat pracovní tempo i kvalitu, mají na (nespravedlnost odměňování ve střední Evropě jasný názor. Nepokoušejte se jejich rozhořčení trochu mírnit poukazem na historický fakt, že holt v západním Německu volili při první svobodné příležitosti Konrada Adenauera a byli v americké geopolitické zóně. Naopak Češi v sovětské zóně vlivu při první příležitosti volili Klementa Gottwalda… A na tu další si museli počkat čtyřiačtyřicet let.
Fest zdražený tuplák
Opovažte se říct, že Češi berou málo, ale pořád dostávají za úplně stejnou práci nesrovnatelně víc než třeba Srbové, natožpak Ukrajinci.
Nakonec když zabloudíte k tomu obyčejnému počítání, pak zosminásobení jakékoli veličiny za šestadvacet let asi nikdo neoznačí za pomalý růst. Takhle přitom stouply od roku 1991 hrubé nominální měsíční mzdy v Česku. V prvních šestadvaceti letech existence Spolkové republiky Německo, tedy v letech 1949 až 1975, kdy „wirtschaftswunder“ fičel naplno, stouply brutto nominální mzdy v přepočtu na euro ze 124 měsíčně na 630 měsíčně, takže pětinásobně. Osminásobku výchozí úrovně dosáhlo západní Německo někdy v polovině 80. let minulého století.
Zabržděné Česko. Nasazení Němců doženeme za 40 let
Samozřejmě můžete namítnout, že Němci měli nižší inflaci, a bude to pravda, ale dovolte mi upozornit názorným příkladem, že ani tam vody nestály a pivo zdražilo.
Bereme-li za etalon správného bavorského životního stylu pořádný tuplák piva na mnichovském Oktoberfestu, pak v roce 1949 vyšel na marku a sedmdesát feniků.
Pozoruhodná byla cenová stabilita v padesátých letech, kdy se ceny držely při zemi a někdy dovedly o pár feniků i zlevnit. Nejpozději s příchodem první ropné krize začal tuplák na Oktoberfestu zdražovat „fest“. Letos s využitím zpětného přepočítacího koeficientu z eura na marky za něj museli pijáci „vyklopit“ nehorázných jednadvacet marek.
Česká výzva
Pozoruhodné jsou výrazné rozdíly nejen mezi zeměmi, ale i mezi jednotlivými regiony, ba dokonce i mezi firmami působícími ve stejném oboru. Na Česko se perfektně vztahuje definice malé, otevřené ekonomiky, která je přitom hodně soustředěná na zpracovatelský průmysl, přičemž naše pozice v mezinárodním hodnototvorném řetězci není bůhvíjaká - inovačním centrem nejsme. Navíc je zde otázka vlastnictví kapitálu, která ani zdaleka není nepodstatná, protože ten je podstatně mobilnější než práce, což platí i v měřítku velkých národních ekonomik.
Zahraniční firmy v Česku v průměru vyplácejí o několik tisícovek vyšší mzdy než jejich ryze české protějšky, ovšem oproti vyššímu čitateli (mzdám) jde podstatně vyšší hodnota jmenovatele, neboť v průměru dovedou lépe zhodnocovat kapitál. Rozdíly mezi oborovými lídry a „zbytkem pelotonu“ znají v řadě jiných zemí včetně těch nejvyspělejších, ovšem v Česku je problém, že ti lídři jsou v drtivé většině případů pod zahraniční kontrolou.
Jak udržet lídry v Česku, zvedat podíl jimi vyplácených mezd k přidané hodnotě a hlavně jak zvedat přidanou hodnotu ve „zbytku pelotonu“ - to je ta česká výzva, kterou buď zvládneme, nebo také ne. Pochody ministrů vlády za vyšší platy, pokud by se měly opakovat, by jen potvrdily, že vyjde to druhé.
Přečtěte si také:
Mzdy a platy, to nás trápí
