Říká se, že politik je neustále jednou nohou uprostřed kampaně do příštích voleb. Za vlády Donalda Trumpa to platí dvojnásob: po roce jeho působení v Bílém domě už jeho oponenti zbrojí do prezidentské volby v roce 2020. A ačkoli Trump má jeden malér za druhým, povýšil lež na komunikační standard a dokázal, že téměř všichni jeho kritici mají pravdu téměř ve všech svých stížnostech na jeho způsob nakládání s výkonnou mocí, má slušnou šanci na znovuzvolení. Aspoň soudě podle historie.
Příští prezidentské volby mohou vypadat velmi podobně jako volby v roce 2004. Když vyprchal pomíjivý poryv mezinárodních sympatií s Američany coby oběťmi terorismu z 11. září 2001, tehdejší prezident George W. Bush si proti sobě poštval nejen globální levici a mnoho spojenců (zejména v Evropě), nýbrž především půlku Ameriky.
Válka v Iráku se začínala zamotávat hned poté, co Bush slavně vyhlásil, že tamní „mise je splněna“. Zároveň stále hlasitěji zaznívaly pochyby o samotných důvodech napadení Iráku. Přičtěte k tomu Bushovu omezenou schopnost veřejné komunikace a vyjde vám obrázek prezidenta v kruté defenzivě.
Jako Bush?
A přesto v následujících volbách Bush vyhrál, a to dokonce přesvědčivěji než v roce 2000; tentokrát pro něj dokonce hlasovalo víc Američanů než pro jeho oponenta. (Od roku 1989 vyhráli republikánští kandidáti troje prezidentské volby, ale většinu hlasů získal jenom George W. Bush ve zmiňovaném roce 2004.) Důvodů k jeho tehdejšímu vítězství nad demokratem Johnem Kerrym bylo několik – a ty podstatné mají velkou šanci se v roce 2020 zopakovat, pokud možno v podobě ještě očividnější.
Především, kritika prezidentů Bushe i Trumpa je roztříštěná. Bushovi vyčítali odpůrci, že je a) loutkou v rukou velkého byznysu; b) úplný hlupák; c) vtělení ďábla (to nikdo neřekl doslova, ale zhruba to vystihuje ducha oné kritiky).
Jednotlivé body kritiky se ovšem vzájemně popíraly. Těžko můžete být najednou výkonnou rukou Rockefellerů, Rothschildů a židovského spiknutí obecně a zároveň poloidiot.
Příznivci Sherlocka Holmese chovají negativní emoce vůči profesoru Moriartymu i inspektoru Lestradeovi, ale oba zaujímají na škále oněch negativních emocí své přesně vymezené místo. Budete-li o Moriartym tvrdit, že je blbec, či o Lestradeovi, že je zaprodancem planetárního zla, bude vaše kritika nevěrohodná.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka o Trumpově daňové reformě :
Na velikosti záleží. Dopady americké daňové reformy pocítíme i v Česku
Sniž daně, podpoříš růst?
Na tom skončily prezidentské ambice Johna Kerryho a týž efekt může prodloužit prezidentskou kariéru Donalda Trumpa. Sjednotit různorodou kritiku -jakkoli oprávněnou - do politicky prezentovatelné linie vyžaduje dvě věci: masivní intelektuální investici a patřičnou osobnost coby jejího důvěryhodného posla. John Kerry v této roli před třinácti lety selhal; Bush jeho výzvu celkem snadno odrazil. Jakou naději má v tomto ohledu Donald Trump?
Rozklížené partaje
Předvolební situace současného nájemníka Bílého domu (pomineme-li pro účely tohoto textu důsledky vyšetřování jeho ruské aféry, které jej mohou ještě před volbami z funkce odstavit) je složitější v tom, že bude možná muset čelit vyzývateli už v primárkách, což úřadující prezident obvykle nemusí. Úlohu mu naopak usnadňuje fakt, že obě velké strany, zdroje možné hrozby, jsou ve stavu, jemuž adjektivum „dezolátní“ skládá nepatřičný kompliment.
Trumpovi republikáni jsou pokořeni, poníženi a rozděleni právě postojem k Trumpovi, zatímco demokraty dokonale paralyzuje úprk doleva v podobě důsledně uplatňované „politiky totožnosti“ (identity politics). To nedává mnoho nadějí na vznik opozice vůči trumpismu, jež by byla dostatečně sebevědomá a zároveň příčetná, dostatečně srozumitelná a zároveň intelektuálně potentní.
Exploze fake news pomohla tradičním médiím. Důvěra v novináře výrazně vzrostla
O Trumpovy odpůrce tedy nouze není; potenciální prezidentští sokové však nemají problém s četností, nýbrž s kvalitou.
Ti skutečně dobří nekandidují; z těch ostatních je většina, jak Američané říkají, „one short of a six pack“ - něco jim chybí.
Vezměme nejprve republikány, kteří by se mu mohli postavit v primárkách (dost možná i přes odpor partajního vedení v Kongresu, o němž nevíme, jestli bude pociťovat potřebu se Trumpa zbavit). Republikáni nemusejí dvakrát hledat, kdo mezi nimi je prezidentskou osobností číslo jedna: senátor John McCain tu roli plní už od roku 2000, kdy poprvé v primárkách málem porazil právě George W. Bushe; o osm let později stranickou nominaci získal, ale šel proti neporazitelnému Baracku Obamovi. Jenže McCainovi mnoho času nezbývá: je mu 81 let a loni prodělal operaci mozkového nádoru. Dosloužit v relativním zdraví současné období je zřejmě jeho maximum možného.
V McCainových stopách
Druhým v pořadí je Mitt Romney, jehož Obama pro změnu porazil v roce 2012. Když v lednu ohlásil odchod do penze dlouholetý senátor z Romneyho rodného Utahu Orrin Hatch, Romney oznámil, že nejspíš bude kandidovat na jeho místo. Server Thehill.com následně napsal, že sedmdesátiletý někdejší šéf firmy Bain Capital by rád nahradil McCaina a plnil funkci hlavního Trumpova oponenta z pozice váženého senátora. Pro Senát je to dobrá zpráva, pro prezidentské ambice republikánů nikoli.
Dál už paběrkujeme. Dalším prominentem v řadě je Jefi Flake, senátor z Arizony. Respektovaný umírněný chlapík v říjnu vynadal Trumpovi stran jeho zahraniční politiky, co se do něj vešlo. Byl to patrně největší moment jeho dosavadní kariéry - a zároveň také jeden z posledních důležitých, protože Flake vzápětí oznámil, že na další období nebude kandidovat. To sice může teoreticky znamenat, že chce kandidovat ve volbách prezidentských; ale souboj Trump - Flake by měl jasného favorita.
Jak napsal David Brooks z The New York Times: „Trump vítězí, protože jeho oponenti nemají jasnou vizi.“
Pak jsou tu veteráni minulých voleb, guvernér z Ohia John Kasich a texaský senátor Ted Cruz. Kasich je rozumný, uvážlivý člověk, jenž minule doma v Ohiu vyhrál. Nevyhrál však nic jiného - a protože je zároveň na kordy s mocným radikálně pravicovým partajním křídlem, na jehož pomoc by musel spoléhat v konzervativnějších státech, nic nenasvědčuje tomu, že by si Kasich tentokrát měl vést lépe.
Trumpovy hotely jsou „špinavé díry“. Proti prezidentovi se obrátil vlastní slovník
Cruz je naproti tomu konzervativní až dost, i s požadovanou dávkou vztekliny a pěny u úst. Na druhé straně má nešťastnou image člověka, jehož se každý štítí. Trumpův výpad z minulých primárek, že Cruz „je nejnenáviděnějším člověkem v Senátu“, od té doby mnohý z jeho kolegů soukromě potvrdil. To také není ideální výchozí pozice.
A tím seznam těžkých republikánských vah víceméně končí. Jedinou výraznou novou tváří je Ben Sasse, pětačtyřicetiletý senátor z Nebrasky. Umírněný konzervativec (v civilu historik) patří k věcným Trumpovým kritikům, ale zároveň má natolik živou vizáž i projev, že jej média jako Politico.com či The Washington Post začala řadit mezi republikánské naděje. Jeho čas však podle všeho přijde až později.
Demokratický houf
Podívejme se tedy k demokratům, jestli na tom nejsou lépe. Na první pohled je zjevné, že pole těch, kteří pošilhávají po washingtonské Pennsylvania Avenue, se dělí do tří skupin. První jsou veteráni: Obamův viceprezident Joe Biden, Bernie Sanders, jenž v minulých primárkách prohnal Hillary Clintonovou; Elizabeth Warrenová, vlivná senátorka z Massachusetts, jež si vydobyla ostruhy coby zastánkyně práv uživatelů finančních služeb; a samozřejmě Hillary samotná.
Prvním problémem je věk. V době příští inaugurace bude těmhle čtyřem dohromady 301 let; nejmladší z nich, Warrenové, bude jedenasedmdesát, o rok více než Trumpovi, dosud nejstaršímu poprvé zvolenému prezidentovi. Pak se přidávají problémy další: Hillary má pošramocenou pověst a její obliba mezi demokraty citelně poklesla. Sanders je vyšetřován v souvislosti s nemovitostní transakcí své manželky. Pro člověka, jenž brojí proti manýrám bohatých, je to zničující.
Esej: Korejská hra na kuřátko
Proti Bidenovi mluví otevřenost, s níž během kariéry mluvil o různých věcech, třeba o Baracku Obamovi, dokud byl ještě jeho soupeřem v primárkách: „Je tak úspěšný, protože je jediný z černošských kandidátů, který dokáže mluvit dostatečně souvisle.“ S takovou větou na hrbu se dnes k úspěchu v Demokratické straně propracováváte špatně. To ponechává Warrenovou, jež však minule hladce podlehla Clintonové a nejspíš kandidovat znovu nebude.
Radnice jako přítěž
Druhou demokratickou partu tvoří nové tváře, které se dobře přizpůsobily požadavkům politiky totožnosti. Prominentem mezi nimi je Cory Booker, černý senátor z New Jersey, dlouho považovaný za vycházející hvězdu demokratů. Problém je v tom, že sloužil čtyři roky i jako starosta notoricky zkorumpovaného Newarku. Ne že by na starostování bylo cosi inherentně zlého; zanechá však člověku hodně konkrétních nepřátel a obvykle jistou pachuť z detailů komunální politiky.
Není náhoda, že mezi všemi dosavadními prezidenty byl starostou pouze jeden jediný. Grover Cleveland sloužil v Bílém domě už před 120 lety a byl proslulý svou férovostí - například se projevila tak, že když mu novináři přišli na nemanželskou dceru, nezapíral a dokázal, že celou dobu vzorně platil alimenty. Kampak ovšem s takovou dnes.
Senátoři se obávají jaderného Trumpa:
Trump a jaderné zbraně: Kongres po 40 letech řeší svéprávnost prezidenta
Pak je tu řada žen, což je důležité, protože si stěží lze představit, že by v současném ovzduší levé části politického spektra amerického veřejného života mohl kandidaturu získat někdo jiný než žena. (To mimochodem odstavuje potenciálně silné uchazeče, jako jsou newyorský guvernér Andrew Cuomo nebo kalifornský guvernér Jerry Brown, jenž uvažuje o kandidatuře i přes pokročilý věk 82 let.) Však se také politické zadnice níže uvedených dam zhusta vozí na vlně módního sexuálního roztrpčení.
Lehké váhy
Máme tu Amy Klobucharovou, senátorku z Minnesoty, která proslula požadavkem, aby všichni kongresmani povinně prošli kurzem uvědomění o pohlavním obtěžování (sexual harassment awareness). Je tu Kirsten Gillibrandová, jež zastoupila v newyorském senátorském křesle Hillary Clintonovou. Ta zase jako první významná politička Demokratické strany řekla na plná ústa, že Bill Clinton měl kvůli svým sexkapádám z prezidentského úřadu odstoupit.
Máme tu Kamalu Harrisovou, čerstvou černou senátorku z Kalifornie, která po zvolení řekla, že jde do Washingtonu bojovat proti Trumpovi. Konkrétně bojuje například požadavkem, aby „obětem pohlavního obtěžování bylo bezvýhradně věřeno“. Žádná z nich dosud nedeklarovala prezidentské ambice, ačkoli se s nimi napůl počítá. Všechny však zároveň působí jako ultralehké váhy.
Zbývá poslední skupina a tou jsou političtí outsideři, kteří mají k demokratům tak či onak blízko. Na prvním místě těchto spekulací - protože o nic jiného dosud nejde - je zakladatel, majitel a šéf Facebooku Mark Zuckerberg. Ačkoli odmítá, že by o úřad usiloval, dělá všechno, jako kdyby opak byl pravdou: jezdí po všech možných státech USA a řeční o tom, jak jeho Facebook chce pro každého jen to nejlepší (zatímco jeho firma dojí uživatele přes reklamu). Je však možné, že - i kvůli sporné roli, kterou Facebok sehrál v minulých volbách šířením nepravdivého zpravodajství a prodejem inzertního prostoru Rusům ještě počká. Času má dost; vždyť v příštích volbách by jen tak tak prolezl věkovým limitem 35 let.
Proč zazlívat Trumpovi Jeruzalém. Čtěte komentář Daniela Deyla
Opravdovou těžkou vahou by byla televizní miliardářka Oprah Winfreyová. Má několik obrovských výhod - je žena, černoška, má spoustu vlastních peněz i kontaktů na dalších zdrojů, stejně jako neomezený přístup k obrazovkám a letitou zkušenost s televizním publikem. Ani ona dosud neřekla, že by se jí kandidovat chtělo; kdo však sledoval její projev na nedávném udílení Zlatých glóbů, ví, že politiku rozhodně ze zřetele nepouští. Demokratický ekvivalent Donalda Trumpa vypadá právě takhle; jen oranžová čupřina chybí.
Třetí vzadu?
A konečně by se mohlo stát, jakkoli to vypadá jako fantazie, že by demokraté sáhli po někom skutečně věcně kvalifikovaném, dostatečně zběhlém v teorii i praxi a zvyklém komunikovat s politiky a byznysmeny. Těch lidí není mnoho, a takových, kteří by o prezidentské křeslo měli zájem, ještě méně. Jedním z nich je Jamie Dimon, jedenašedesátiletý šéf největší banky světa JPMorgan Chase.
I Dimon hraje s kartami hodně u těla, ale zasvěceným neušlo, že od Trumpova zvolení mluví méně jako bankéř a více jako politik. Když mu třeba novináři vyčítali, že zasedal v Trumpově poradním podnikatelském sboru, odpověděl: „Prezident USA mě požádal, abych mu pomohl. Jak se něco takového odmítá? Vy nechcete, aby prezident byl úspěšný?“
Zároveň je šéfem Business Roundtable, konzervativní washingtonské podnikatelské lobby. (To není jen tak - Dimon je zároveň registrovaným voličem Demokratické strany.) Jezdí proto do Washingtonu častěji než kdykoli předtím, což mu dává prvotřídní vstupenku do oněch důležitých kruhů, které o nominacích rozhodují. Kromě toho má schopnost vysvětlovat komplikované makroekonomické trable tak stručně a žargonuprostě, jak to před ním dokázal snad jen Bill Clinton. A na přímou otázku nepopřel, že by se o nejvyšší volenou funkci mohl ucházet.
Přesto - či proto - je jeho nominace za Demokratickou stranu při jejím současném naladění nepravděpodobná. Ale představit si ho jako nezávislého kandidáta lze. A v tom je ten vtip – i to může nakonec Donaldu Trumpovi pomoci ke znovuzvolení.
Dále čtěte:
Trumpova tajná zbraň. Ví o vás i to, co možná sami ani netušíte
