Kde se v lidech bere ta žluč, s níž nazývají zabité české vojáky v Afghánistánu – jen pár hodin po jejich smrti – žoldáky a okupanty?
Mohl bych to napsat jednoduše a krátce. Duševní mrzáci. Přesně do téhle skupiny řadím ty, kteří si v průběhu krásné – a smutné – první srpnové neděle sedli k počítači a začali internet zásobovat svými moudry k tragické smrti tří mladých českých vojáků pod Hindúkušem, a taky ty, kdo s názory takových mrzáků souhlasí.
Ve chvíli, kdy byl jedinou pochopitelnou reakcí smutek a vyjádření podpory, tahle stoka otevřela poklopy a ze špinavých kanálů vytryskly věci, které normálního nenapadnou ani v největší nepříčetnosti. Ve zkratce se dají popsat tak, že šestatřicetiletý, osmadvacetiletý a pětadvacetiletý voják si za smrt můžou sami. Měli prý raději zůstat doma a nebojovat za cizí zájmy a žold v Afghánistánu.
Ať už si o misi pod Hindúkušem myslí kdokoliv cokoliv, jde o stabilizační operaci NATO, jejímž úkolem je udržet zemi jakžtakž fungující, aby z ní nemuseli utíkat lidé do Evropy, a ničit terorismus přímo u kořenů. A je naprosto logické, že Česko jako člen Severoatlantické aliance vysílá do mise své vojáky a vojačky. I díky tomu se pak můžeme spolehnout, že ve chvíli, kdy budeme pomoc potřebovat my, spojenci naše žádosti neodmítnou.
Tragická událost plány české armády nemění. Čtěte: Česko posílí misi v Afghánistánu, vojáci obsadí další dvě základny
Před čtyřmi lety v červenci, když také po útoku sebevražedného atentátníka zahynulo pět českých vojáků, jsem se dostal do polemiky s jedním polozapomenutým regionálním politikem. Tvrdil, že psát o padlých jako o hrdinech je chybou, protože jen plnili zadané úkoly. Oponoval jsem mu a dodnes si za svými slovy stojím.
Čtěte také:
Peníze za Afghánistán: denní příplatek pro vojáky dosahuje až 5200 korun
Padlí vojáci byli povýšeni do hodností štábních praporčíků, letadlo s ostatky doprovodí gripeny
Hrdinou je pro mě většina vojáků už nástupem do armády, kdy se jejich úkolem stává obrana ostatních. A odjezdem do afghánské nebo kterékoliv jiné mise se to jen znásobuje. Samozřejmě že finanční odměna může být velkým lákadlem, ovšem peníze pouze vyvažují to obrovské riziko a nejde o nijak lehký výdělek. Když se pak po půl roce vojáci vrátí z mise domů, nestačí jim jen pár nocí, aby se z toho jako gastarbajtři vyspali. Tohle „znamínko“ si s sebou nesou celý život. Někdo to zvládá líp, někdo hůř.
Když někdo není schopný ani v tak tragický den uvažovat lidsky a připustit si tu hrůzu, kterou právě asi někdo jiný prožívá, a na mrtvé vojáky zrůdně útočí, patří do té nejšpinavější stoky.
Přečtěte si esej o aktuálních válečných konfliktech ve světě: : Krvavé a zapomenuté
Přečtěte si další komentáře Ondřeje Stratilíka:
