Znáte ten vtip, jak pan Roubíček najde ve sklepě housle a obraz? Obojí odnese ke starožitníkovi s velikým očekáváním, že se vrátí domů jako bohatý muž. „Vědí, pane Roubíček, mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. Ta dobrá je, že oba tvůrci jsou proslulí umělci - Stradivari a Rembrandt. Ta špatná je, že housle stavěl Rembrandt a obraz namaloval Stradivari. Obojí je úplně na nic.“
Když už jsme u mistrovských uměleckých děl jako alternativních investic, pak platí, že je výhodou, když je investor vjedné osobě i zaníceným sběratelem, který svému koníčku doopravdy hoví. Alespoň jej pak nebude tolik bolet krátkodobá nerealizovaná ztráta, protože jako každá investice, která nenese průběžný výnos, je i umění citlivé na příliv kupujících. Jste-li specialistou ve velmi úzké tržní nice, kde se o daného autora zajímá omezený okruh sběratelů-investorů, pak nelze ani náhodou očekávat trvale vysokou likviditu za dobrou cenu.
Navíc umění podléhá módním vlnám -obraz Petera Paula Rubense Lot a jeho dcery se loni v londýnské aukční síni Christie's vydražil za celkových 58,6 milionu dolarů, ale díla méně známých mistrů nemusejí jen stoupat na ceně. Kdo hledá na Artnetu, najde četné příklady, kdy se jeden a tentýž obraz prodal po nějakých pětadvaceti letech za výrazně nižší cenu než kdysi.
Počítat se ztrátou
Staří mistři a moderna, natožpak současné umění, jež momentálně láme v případě autorských superhvězd aukční rekordy, jsou nespojité sběratelské okruhy. Kdo sbírá jedno, nebude nakupovat druhé jenom proto, že „je to levnější“ a že za milion dolarů si koupí více obrazů, navíc daleko starších. Málokdo ze soukromých sběratelů poválečného artu touží po tom, pověsit si v ultramoderním obývacím pokoji obraz z 16. století od málo známého autora, zobrazující mučení některého z nesčetných katolických svatých.
Přečtěte si, kam investují ti nejbohatší:
Nevíte, co s penězi? Kupte si čtvrtinový podíl kaferského buvola
Ovšem tvrdit, že na alternativních investicích do soudobých uměleckých děl se nedá prodělat, protože rostou spolu s celým trhem a představují výbornou ochranu proti inflaci, je samozřejmě průhledná marketingová taktika. „Kdo není připraven na kapitálovou ztrátu, ať nekupuje,“ zní lakonická rada expertů ze specializovaného serveru Art History News.
Kromě preferencí daných kulturními okruhy se do cen promítají i makroekonomické faktory ovlivňující poptávku skupin investorů z jednotlivých teritorií. Když byla ropa vysoko, byli ruští kupci nepoměrně častějšími účastníky aukcí, než když spadl barel na pětatřicet dolarů. Obdobně omezení vývozu kapitálu z Číny zjevně pomohlo třeba cenám nemovitostí v Číně, ale snížilo nákupy v zahraničních aukčních síních. Takže rekordní aukční ceny čínských umělců se odehrávají na lokálních dražbách, ať již v Pekingu, Šanghaji, nebo v Hongkongu.
Miliardáři dozrávají
Čeští sběratelé mezi zdejší miliardářskou vrstvou mají většinou chvalitebný patriotický fokus. Jak se dočtete v tomto vydání týdeníku Euro, často spolupracují s odborníky, což umožňuje cílevědomě komponovat sbírky tak, aby se nejen líbily svým majitelům, ale aby měly i nějakou kunsthistorickou relevanci.
Poučená a rostoucí domácí soukromá poptávka vytváří ekosystém, který umožňuje existenci relativně početné umělecké komunity, včetně nastupující generace.
Být odkázáni na samotné nákupy galerií a muzejních sbírek s veřejnými zřizovateli by znamenalo garantovanou chudobu a samotnou vlastní uměleckou tvorbou by se jich mohlo uživit ještě méně než nyní.
A skutečnost, že pomalu patří k bontonu se o potěšení ze svých uměleckých sbírek podělit s veřejností, ať již výstavami, nebo prostřednictvím vlastních galerií, je znakem, že čeští miliardáři nám tak nějak společensky dozrávají. Což je - pro změnu - opravdu dobrá zpráva.
A co teprve, až nějaká česká rodinná nadace otevře podobné muzeum umění jako třeba Botínové příští měsíc v Santanderu - to bude teprve svátek.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka: