Dva mrtví, třicet zraněných - bilance z nedělní Gazy. Jemen na pokraji hladomoru, decimovaný nemocemi a válečným konfliktem. Letošní duben v mexickém Cancúnu, oblíbené turistické destinaci: během šestatřiceti hodin čtrnáct mrtvých.
Loňský srpen: 6700 barmských Rohingyů zavražděno během jediného měsíce. Sýrie od roku 2011, od vypuknutí občanské války - čtyři sta tisíc mrtvých. Afghánistán, Irák, Somálsko, Súdán…
V současné době se bojuje na 61 místech na světě. Řada z těch konfliktů se odehrává v jedné zemi, jen mezi různými skupinami: celkem třicet jedna v Africe, dvanáct na Blízkém a Středním východě, třináct v Asii, dva v Jižní a jeden v Severní Americe. Schválně, kolik jich dokážete vyjmenovat? A kolik z nich vás vůbec zajímá?
Nasycená pozornost
Z jednoho z prvních pokusů v hodinách chemie na základní škole si všichni pamatujeme, že když budeme příliš dlouho sypat sůl do vody, vznikne nasycený roztok. Takový, do něhož bychom mohli nasypat klidně náklaďák soli, ale nerozpustilo by se už ani zrníčko. Podobný nasycený roztok, zdá se, vzniká, když se o nějakém ozbrojeném konfliktu informuje hodně a dlouho. Nevyhnutelně dospějete do fáze, kdy zprávy z té vzdálené fronty už nikoho nedojmou. Po vojenské intervenci v Iráku v roce 2003 zajímalo Američany tamní dění (a osudy jejich vojáků) podle výzkumu organizace Project for Excellence in Journalism jen prvních pár měsíců. A to měli na místě desítky tisíc „svých chlapců“.
Čtěte: Pětina Čechů neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí o únoru 1948
Americká média se přesto Iráku intenzivně věnovala další čtyři roky, než se zájem diváků a čtenářů propadl z původních 50 na 30 procent. Tomu odpovídal i prostor, jenž byl zprávám z Iráku věnovaný v hlavních novinových titulech a v televizním zpravodajství. V první polovině roku 2007 to bylo 18 procent, ve druhé polovině už jen devět procent a zkraje následujícího roku už jen zanedbatelná tři procenta. Kde není poptávka, nemá cenu přicházet s nabídkou.
Záblesk sledovanosti může přinést snad jedině uzavření míru. Ale nesmí se k němu dospět postupně, složitým, nedej bože zákulisním vyjednávání. Musí to být něco velkého, spektakulárního, hlučného a s velkými gesty. Esence osobnosti Donalda Trumpa, dalo by se říct.
Nestačí, když kape
Pokud jde o míru míru ve světě, jsme na tom zase o něco hůř. Podle každoroční zprávy think-tanku Institute for Economics and Peace si sice 71 zemí oproti loňsku polepšilo, ovšem 92 je na tom hůř. My můžeme být navzdory všemu strašení populistů v klidu - obsadili jsme totiž sedmou příčkou, a to jsme se před dvěma lety do top ten ani nedostali.
Do Somálska, Iráku, Jižního Súdánu, Afghánistánu nebo Sýrie se nejspíš stejně nikdo na letní dovolenou nechystal a nikoho nepřekvapí, že právě tahle silná pětka obsadila spodek žebříčku.
Jistě, Sýrie a Afghánistán napadnou při otázce „kde se teď na světě válčí?“ asi každého. Možná se vám ještě vybaví Jemen. Ale to jsou skutečně „žhavé“ konflikty. Daleko víc je těch „doutnajících“, kde krev nestříká proudem, ale jenom kape. Některé ozbrojené konflikty především v Africe trvají tak dlouho, že si už tamní lidé neumějí představit téměř nic jiného a zbytek světa otupěl natolik, že je vlastně ani nevnímá.
Vezměte si Kolumbii. Boje mezi vládními jednotkami a levicovými povstalci z FARC vypukly už v roce 1964 a podle organizace IRIN si tento nejdelší konflikt na americkém kontinentě vyžádal přes 220 tisíc životů, 5,7 milionu lidí v důsledku bojů přišlo o domov, víc než 25 tisíc lidí zmizelo bez stopy a nikdo nikdy nezjistil, co se s nimi stalo, a jen každý pátý zabitý nebyl civilista. To jsou velká čísla. Ale právě proto, že konflikt trval tak dlouho, je od nás daleko a roky se neblížil žádnému rozuzlení, slyšeli jste o něm do roku 2016 jen minimálně. Až před dvěma lety se Kolumbie opět dostala do popředí zájmu, protože se podařilo něco, v co už téměř nikdo nedoufal: uzavřít mír. Ale opět - kdyby jeho podpis neprovázelo menší drama, všimlo by ho maximálně pár „fajnšmekrů“.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Podobně bychom mohli ve výčtu nekonečných konfliktů pokračovat: co třeba taková Západní Sahara (od roku 1970), Kongo (od roku 1960) nebo třeba Kašmír (od roku 1947)? A pak tu máme Mexiko.
Ani o něm se v médiích moc často nedočtete (výjimkou je například Euro 25/2018), přestože se v roce 2016 stal se svými 23 tisíci mrtvými za jediný rok druhou nejnebezpečnější zemí na světě hned po Sýrii (ta s přehledem uhájila prvenství s 50 tisíci mrtvými). „Je to o to zajímavější, že v drtivé většině případů je smrt způsobená ruční palnou zbraní,“ komentoval výsledky průzkumu o ozbrojených konfliktech ve světě John Chipman z Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS).
Postřílet pistolí tisíc lidí zkrátka zabere víc času, než když máte k dispozici dejme tomu ruský bombardér. Pozice, do níž průzkum Mexiko postavil, se vůbec nezamlouvala oficiálním představitelům země, kteří se proti ní veřejně ohradili.
Podle tamních ministerstev vnitra a zahraničí v Mexiku žádná devastující válka drogových gangů neprobíhá a číslo zveřejněné ve zprávě IISS vůbec nesedí. (Že by Tomáš Ujfaluši v tichosti přestoupil do Mexika?)
S láskou, Čingischán
Zní to lákavě, ale ne, dvacáté století nemá v lidských dějinách monopol na války s miliony obětí. Idealizovaná představa středověkého boje, při němž se občas na jednom kopci shluklo pár chlapů v plechových kabátech, pár na druhém, a v údolí se pak pobili, přičemž umřel jenom sir Geoffrey, protože neumí padat z koně, je mírně řečeno zavádějící. Války se v minulosti nevedly o nic méně často než v současné době a některé byly skutečně nesmírně krvavé.
Třeba takové povstání An Lu-šana v Číně v osmém století, jež si v důsledku vyžádalo miliony životů - odhady na základě sčítání lidu z let rebelii předcházejících a po ní následujících hovoří o 13 až 36 milionech mrtvých. Nebo tažení mongolského vojevůdce Čingischána. Ten zkraje 12. století vyhubil neskutečných 11 procent tehdejší světové populace.
A připomeňme ještě další ze série nejdelších a nejničivějších konfliktů v lidských dějinách - „naši“ třicetiletou válku. Ta devastovala Evropu v letech 1618 až 1648 a zahynulo při ní na osm milionů lidí. Svou roli tu ovšem sehrála i mocná ruka moru, která se v éře před antibiotiky a kanalizací starala o to, že ve válkách bylo v porovnání s populací 20. a 21. století mnohem méně terčů.
Jak podporuje KLDR hackery z Číny:
Svědectví dezertéra: Pro raketového Kima pracuje armáda hackerů
Od šedesátých let minulého století postupně (a zcela logicky) vymizely konflikty koloniální či imperiální. Zajímavé je, že se navíc výrazně snížil počet ozbrojených konfliktů mezi různými státy a - jak vyplývá z výsledků projektu Oxfordské univerzity Our World in Data - dramaticky vzrostl počet vnitrostátních konfliktů, ať už těch, které probíhají výhradně mezi místními obyvateli, nebo těch, na nichž se nějakým způsobem podílejí vojska jiných států.
Od druhé světové války jsou konflikty co do rozsahu zasaženého území čím dál menší, ale je jich čím dál víc. Pozitivní je také přece jen menší počet obětí (ale utěšujte tím jejich rodiny).
Subjektivní a relativní
Změnil se i způsob, jak se o válkách dozvídáme. První světová válka byla válkou fotografie, vietnamská válka válkou televize a válka v Zálivu pak válkou čtyřiadvacetihodinového zpravodajství CNN. Další zlom ve způsobu referování přišel s internetem a mobilními telefony, kdy do celého světa může ve zlomku vteřiny poslat informace kdokoliv - už na to nepotřebuje štáb, kamery ani satelitní telefon. A o některých událostech a konfliktech se dozvídáme podstatně víc než o jiných. To platilo vždycky, ale v globalizovaném světě, kde informace urazí sto kilometrů stejně snadno a rychle jako deset tisíc, to přece jen trochu překvapí. Technické překážky mizejí, ty psychologické zůstávají. „Důležitost“ je totiž věc velmi subjektivní a relativní. Ovlivňuje ji mnoho faktorů, přičemž počet mrtvých a geopolitický vliv nemusejí být zdaleka ty nejdůležitější.
Pro příklad nemusíme chodit hluboko do minulosti. Přes všechny hrůzy, které svět viděl (nebo jen tušil) v 90. letech v Demokratické republice Kongo, přes pět milionů mrtvých (ne nadarmo se o tomto konfliktu hovořilo jako o „africké světové válce“), pro nás i celý západní svět byla daleko podstatnější válka v Jugoslávii.
Byla blíž, náš region mohla ovlivnit a také ovlivnila podstatně víc. To samé platí v případě eritrejsko-etiopské války, jež si v letech 1998 až 2000 podle odhadů vyžádala na 150 tisíc životů, tedy o nějakých čtyřicet tisíc víc, než kolik zatím stál celý palestinsko-izraelský konflikt od svého počátku v roce 1948. Jak velký prostor se věnuje Palestině a jaký byl věnován Etiopii a Eritreji, není potřeba zdůrazňovat.
Udržet je nad vodou. Pro bezpečnost Evropy je důležitá stabilní Afrika
Opět platí, že události v blízkovýchodním regionu mají pro zbytek světa čistě z ekonomických důvodů větší hodnotu než ty ze severovýchodu Afriky. A i když by bylo asi spravedlivé, aby se všem ozbrojeným konfliktům věnoval v médiích stejných prostor a jejich oběti tak měly stejnou šanci na případnou pomoc od zbytku světa, dá se na to namítnout, že na válce nic fér není.
„Je zakázáno zabíjet. Proto jsou všichni vrazi potrestáni, pokud tedy nezabíjejí ve velkých počtech a za zvuků trubek,“řekl údajně Voltaire. A postoj veřejnosti podle toho vypadá. Tam, kde se válčí příliš dlouho a počet obětí je příliš vysoký, stávají se pro nás pouhými statistikami, které už vlastně nikoho nijak zvlášť nezajímají. Jak často si vzpomenete, že na východě Ukrajiny se ještě pořád válčí?
Čím dál od nás se bojuje a čím méně nás boje mohou ovlivnit, tím méně nás vzrušují. A není to jen vina či zásluha médií. Únava, apatie a zapomínání jsou, zdá se, nevyhnutelné, takže i kdyby se novináři snažili sebevíc, málokdo je bude poslouchat a číst.
Psycholog by patrně podotkl, že je to obranný mechanismus našeho mozku: kdybychom si neustále připouštěli, jaké hrůzy se kolem nás dějí, brzy bychom se z toho zbláznili. Přesto je potřeba si války čas od času připomenout. Protože ač žijeme v jednom z nejklidnějších období dějin této části světa, může se to stát i nám.
A určitě se najde někdo, kdo to natočí. Pokud ještě naše část světa bude někoho zajímat.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Přečtěte si také:
Krev, slzy a střelný prach. V Africe probíhá 18 konfliktů a cizí vojenské základny jsou v nejméně 23 zemích
Válečná prosperita v zemi bohů. Mogadišo se živí strachem
Konflikt se Severní Koreou by mohl mít až dvě miliardy obětí. Kvůli hladomorům
Kim a jeho parta. Je Kim Čong-un nepříčetný?
