Příklad Lubomíra Zaorálka ukázal, že když se politik mění v populistu, facka od armády je nejúčinnějším homeopatikem.
Ozbrojené síly mlčí a čekají na pokyny politiků. Tohle pravidlo platilo v České republice dlouho. Vrcholu dosáhlo v éře ministra obrany Martina Stropnického a náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře, kdy sebou armáda nechala vláčet a plnila přání Stropnického, aniž za to něco získala.
Jen pro osvěžení paměti, jak tehdy vojsko splnilo, co si Stropnický zamanul – vyklizení cesty pro jmenování nového náčelníka Vojenské policie, zbrklý výběr první české generálky anebo pomoc s kampaní hnutí ANO před loňskými podzimními volbami v Karlovarském kraji, pamatujete?
Minulý týden, kdy si republika vehementně připomínala sté výročí svého založení, však ukázal, kde leží ona hranice trpělivosti. Překročil ji bývalý šéfdiplomat Lubomír Zaorálek (ČSSD), když na tiskovce začal nahlas přemýšlet – a v následujících dnech svou ideu dále vybrušoval – jak stáhnout český vojenský kontingent z Afghánistánu.
Důvod jeho chování je jednoduchý. Hysterie. Jednak z toho, že během jednoho týdne došlo ke dvěma útokům na českou armádu, při nichž jeden voják zahynul a dalších sedm bylo zraněno. Zaorálkova hysterie však pramení i z toho, jak se sociální demokracii vypařují voliči. Možná vycítil, že svými slovy si může získat ty, kdo české vojáky v Afghánistánu nazývají žoldáky a okupanty.
Jedna věc je, kam hlouběji ještě může ČSSD ve své krizi a zběsilém lovu voličů klesnout. Jestli se chce nově zakořenit mezi extremisty, Zaorálkova vyjádření jsou tou nejlepší volbou. V tom případě by měl ale bývalý ministr zahraničí radikálně změnit vizáž a do čela strany protlačit Jaroslava Foldynu.
Opata v úzkých. Špatné zprávy z Afghánistánu střídá nedůvěra ke kolegům
I tak je s podivem, jak jednoduchou populistickou vlnu Zaorálek osedlal. Jako bývalý šéfdiplomat přece musí vědět, že podobná vyjádření mohou zažehnout další vlnu útoků a násilí proti českým vojákům. Pokud někteří „experti“ tvrdili, že nedávné prozrazení utajené informace o dopadení strůjců atentátu ze srpna vyvolá odvetu teroristů, Zaorálkova slova jsou pro tálibánce mnohem srozumitelnějším povelem.
Když o stažení vojsk mluví extremisté, jejichž povinnou četbu představují spiklenecké weby a hlavní zálibou je sdílení poplašných zpráv, můžeme si poklepat na čelo a poslat je do patřičných mezí. Jestliže ale tuhle taktiku zvolí politik, který se ještě před pár lety dal nazývat nadějným a především velmi dobře znalý mezinárodních souvislostí, facka od armády přijít musí. Poměrně ostrá slova velmi zkušeného generála Karel Řehky či vyjádření Petra Pavla, donedávna šéfa Vojenského výboru NATO, mířila přesně.
Přestože Česká republika za prvních deset měsíců roku 2018 ztratila v Afghánistánu čtyři vojáky, což je obrovská tragédie, důvod pro stažení to není. Ten pomyslný „bod zlomu“, kvůli němuž by se mělo vyrazit do ulic, leží úplně jinde.
Nikdo nikdy neříkal, že pod Hindúkušem to bude jednoduché.
Přečtěte si další komentáře autora:
