Když analytici z liberálně-demokratické části názorového spektra zpracovávají téma odlivu dividend do zahraničí a mluví při tom o bohaté zemi chudých lidí, kam chodí zahraniční koncerny jak do krmelce, existují jen dvě možná vysvětlení. Buď v naší polistopadové „druhé republice“ začíná přituhovat, nebo lidé jednoduše blbnou. Že se ve veřejném diskurzu přitvrzuje, nemám pochyb a u lidí, s nimiž si tykám, bych nechtěl hovořit o degenerativních procesech.
Nejvíc pomůže, když budeme pracovat s daty a nastavíme si nějaká měřítka. K dispozici máme srovnání se dvěma státy. Samozřejmě s Německem, odkud pochází většina zahraničního kapitálu a které v žádném benchmarkingu nesmí chybět. A pak se zemí, kterou považuji ze všech, které zažily sovětský model, za nejlépe spravovanou, tedy Estonskem. Abychom měli konzistentní data, stejnou metodiku a srovnávali jablka s jablky, používám Eurostat.
Protože existuje v průměru jasně zřetelný rozdíl ve výkonnosti mezi nativními českými firmami (český vlastník, český management) a firmami pod zahraniční kontrolou, inkorporovanými v České republice, jsou souhrnná data v Eurostatu výslednou směskou. Přesto dokazují, že v Česku se investuje hodně.
| Investice jako % přidané hodnoty | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| 2000 | 2004 | 2008 | 2012 | 2016 | |
| Česko | 37,9 | 33,8 | 31,9 | 30,9 | 29,2 |
| Estonsko | 31,6 | 34,9 | 31,2 | 29,2 | 20,1 |
| Německo | 23,6 | 19,9 | 21,5 | 19,9 | 20 |
Teď k těm dvěma zemím. V Česku je míra podnikatelských investic v nefinančním sektoru konzistentně vyšší než v Německu, což není překvapivé a mělo by to tak být. Koneckonců mezeru v kapitálové zásobě na pracovníka nemůžete odstranit (technický popis toho, co znamená dohnat Německo) jinak, než že budete desítky let investovat víc než bohatí sousedé, což znamená relativně nižší podíl spotřeby ve prospěch investic. Kdo chce obojí, měl by všeho nechat a navštívit lékaře, protože to není ekonomická úvaha, ale vážná psychiatrická diagnóza podle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN 10.
Zajímavější je jiná věc: že v Česku byla míra investic většinou vyšší než v Estonsku. To přitom udělalo v roce 2000 podstatný zásah do zdanění firem v podobě zavedení nulového zdanění nerozděleného zisku. Jinak řečeno, kdo investuje a nerozděluje zisk vlastníkům, ten daň z příjmů neplatí. Tohle vypadá jako elegantní a pozitivní řešení problematiky odlivu dividend do zahraničí, protože ty zdaněny jsou. Od té doby již uplynulo mnoho vody a jeden by očekával, že míra podnikatelských investic v Estonsku by měla být vyšší než u nás. Ale není.
Pokud připustíme, že zahraničním investorům jsme dali od začátku „národní zacházení“, tedy že až na malé výjimky je nebudeme v investicích diskriminovat, protože jsme neměli národní kapitál (to je důležité si přiznat), pak by nás nemělo překvapovat, že svůj zisk po zdanění mohou transferovat do ciziny. Je-li řádně zdaněn a v nákladech se neukrývají pokusy o optimalizaci, tak co?
Národní zacházení je nejen podmínkou účasti na společném trhu a ztělesněním jedné ze čtyř svobod (volný pohyb kapitálu), ale nabízejí ho pro většinu sektorů ve většině zemí. Je to jeden z nedůležitějších konceptů mezinárodního investičního práva. A máte-li dvourychlostní ekonomiku a tu rychlejší a výkonnější část chcete danit, co je to jiného než neohrabaně zastřené porušování národního zacházení? Tímhle nikoho neoblafneme a ani to ve vlastním zájmu nezkoušejme.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
