V Americe daňová reforma projde. Sice bez protekcionistického konceptu „border tax“ ve výši 20 procent, který by znamenal zásadní ohrožení mezinárodního obchodu, ale projde. Jestli si myslíte, že nám to může být šumafuk, pak stačí pár grafů, které prokáží, že nemůže.
Tady je první, který publikovalo ministerstvo financí v listopadové makroekonomické prognóze (ty mimochodem stojí za to číst) a srovnává německé konjunkturní průzkumy a českou průmyslovou produkci.
Že Česko je na německé ekonomice závislé, ví každé malé dítě, ale do jaké míry je cyklus synchronizován, to je pozoruhodné. Gravitační sílu Německa ve střední Evropě dokresluje další graf níže: jenom Polsko je dost velké na to, aby neopisovalo německou křivku.
V Česku vytvořená přidaná hodnota směřuje na export v míře, která je mezinárodně ojedinělá, jak svědčí tentokrát graf z OECD. Když si najdete sloupeček POL, tak ten vysvětluje tu mojí větu, že Polsko nemusí kopírovat německé křivky, neboť podíl jeho přidané hodnoty zpracovatelského průmyslu končící v zahraniční poptávce je o chlup nižší než německý (DEU).
A teď přijde ta pointa: Spojené státy jsou po Německu a spolu s Francií druhou nejdůležitější destinací pro český vývoz přidané hodnoty. Přitom další graf z OECD ukazuje, že brutto vývoz do Německa je o dost vyšší než jeho podíl na vývozu české přidané hodnoty, kdežto v případě USA je to přesně naopak. Jinak řečeno naše pracovní místa živí produkce, která je předmětem nějakých finálních operací a exportu z Německa.
Pointa pokračuje tímhle grafem, který je z německého Der Spiegel, kde už jim to došlo:
Takže ve finále je to takhle: Němci se bojí, že nejen jejich investoři budou daňovou reformou v USA silně motivováni k tomu, aby investovali v USA, přesně tak, jak to Trump chtěl. Nejsou sami, kdo si stěžuje, tady je vysvětleno, kvůli čemu.
O daňové reformě USA čtěte od Mirka Zámečníka také: Sniž daně, podpoříš růst?
Jestliže se bude z Německa do USA méně vyvážet, zaměstná to méně lidí nejen v Německu, ale i u jeho subdodavatelů. Všichni budou hledat náhradu, přičemž to mohou udělat buď hlubší integrací, do níž se nikomu kromě Martina Schulze nechce, anebo „diverzifikovat na dálku“, o čemž se dobře mluví, ale těžko se to dělá.
Třetí možnost je méně vyvážet, méně dovážet, a uzavřít se sami do sebe. Relativně nejméně bolestné je to pro země, které jsou úplně nalevo na grafu tři. Jak si všimnete, my jsme úplně na opačné straně. Takže tudy cesta ke štěstí nevede, což ještě neznamená, že se nenajde nějaký hráč na píšťalu, který se tudy nepokusí národ vést.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
