Společnost, která byla - i když ne úplně správně - vnímána jako stabilní, vyrovnaná a neprotestující, se změnila podobně jako v listopadu 1989. Reakce na „bratislavské jaro“ se lišily, ale jedno měly společné - málokdo rozuměl, proč Slovensko explodovalo s takovou intenzitou.
Kleptokracie bez iluzí
Slovensko se v pondělí 26. února probudilo ze zlého snu a lidem došlo, že žijí sice v čím dál bohatší společnosti, ale také ve společnosti oligarchické s monopolizovanou mocí a vytrácejícím se právním státem. Podobně jako v některých jiných zemích střední a východní Evropy si slovenská společnost přes noc uvědomila, že žije ve státě, který jim někdo unesl a přetvořil ve stát mafiánský.
A to nejen v souvislosti s obviněním obskurních Italů s vazbami na nejvyšší vládní představitele, kteří přenesli svoje manýry ze zkorumpované Kalábrie na stejně zkorumpované východní Slovensko. Lidé na Slovensku s hrůzou a hněvem pochopili, že zkorumpovaná politická elita vytvořila systém, který není prostou kleptokracií, ale sofistikovaným mechanismem, jak ovládnout zemi a zbavit lidi iluze, že by se to mohlo změnit.
Jak se to ale stalo, ptají se dnes mnozí zvenku. Slovenští občané vědí, že hlavním problémem je pozvolné vyhnívání právního státu, a to na všech úrovních. Ti, kteří dokážou posoudit fungování Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, státního zastupitelství nebo policie v České republice a na Slovensku, vědí, že nezávislost těchto institucí je neporovnatelná.
Jak se na Slovensku s trpkostí říká, „naši lidé“ jsou všude, a když je třeba, bez problémů zablokují, zastaví, nezačnou nebo změní jakékoli procesy, které by vládnoucí elitu mohly ohrozit. Rčení „skutek se nestal“na Slovensku zlidovělo a je skvělou ukázkou toho, jak je možné libovolnou kauzu zastavit již v zárodku. Když něco není, je samozřejmé, že to nemůže být prošetřeno…
Málokdo je to dnes na Slovensku ochoten připustit, ale všechno to začalo už za transformace. Peroutkova myšlenka, že státy se reprodukují na myšlenkách, na kterých byly založeny, je pro Slovensko v současnosti až nepříjemně aktuální.
Samostatné Slovensko vzniklo nikoli jako projev „tisícileté emancipační snahy slovenského národa“, jak to bývá podáváno politickou elitou od roku 1993, ale zejména jako zmaterializovaná snaha vytvořit novou slovenskou ekonomickou elitu. A dostat se co nejvíce k bývalému státnímu majetku.
Likvidace novinářů v Česku? Stačí kontroly a diskreditace, tvrdí Holcová
Je to právě tato tradice, která se dnes reprodukuje - nyní navíc s eurofondy a novými možnostmi, které přineslo členství v EU. Současný oligarchický model na Slovensku je popřením liberální demokracie, ke které se Slovensko oficiálně hlásí, ale je logickým vyústěním transformačního procesu karpatského typu.
Má svá specifika, která se vysvětlují obtížně nejen ve standardních liberálních demokraciích, ale dnes i v České republice.
Vyhýbání se satelitní kontrole půdy a pobírání dotací na cizí půdu, parkoviště nebo letiště? Nebo čerpání z eurofondů na dálnici, kterou vybudují jiné firmy, těm se nezaplatí, firma projde restrukturalizací a další rok zase čerpá eurodotace? Nic není nemožné a všechno je dovoleno - samozřejmě „našim lidem“. A tak se slovenská společnost postupně začala nořit do hlubokého cynismu.
Vekslácká hra
Stát tak možná byl ukraden dříve, než se zrodil, a samotní slovenští oligarchové jsou toho dobrou ukázkou. Vlivné hráče českého byznysu zrodila zejména kuponová privatizace a byli reprodukováni klasickým postkomunistickým vztahem politiků s podnikatelskou scénou. Slovenská situace se vyvíjela jinak. Slovenští oligarchové tvoří nesourodou směs bývalých veksláků, lidí s temnou estébáckou minulostí a Mečiarových privatizátorů.
Proto i jejich lidská úroveň osciluje od distingovaného chování absolventů moskevského MGIMO po buranské způsoby prodavačů bonů před bratislavským Priorem a výčepních z trnavského železničního nádraží. O to víc je spojuje rozdělení vlivu a monopolizace moci. Na rozdíl od České republiky dnes už není jasné, nakolik jsou velcí političtí hráči akcionáři té vekslácké hry. Chobotnice temných sil chytila zemi silným stiskem a nemíní ji pustit.
A přesně to si slovenská veřejnost na konci února uvědomila. Je to jako v životě alkoholika - dlouho ví, že má problém, ale nechce si ho připustit. Až se objeví silný impulz a dojde k prozření a snaze o nápravu. Velká část slovenské veřejnosti si řekla něco podobného jako v listopadu 1989 - takhle skutečně žít nechceme. A reakce veřejnosti, zejména mladých lidí, cynické hráče slovenských stojatých vod zaskočila.
Gašpar končí. Slovenský policejní prezident odejde koncem května
Je třeba říct, že oprávněně. Jednak všechny aféry z minulosti - včetně kauzy Gorila z roku 2012, která měla snad největší výbušnou sílu, vyšuměly a nebyly vyšetřeny. Ale zejména: politická elita i bez sociologického vzdělání správně odhadla, kam se slovenská společnost posunula.
Dlouhých 28 let transformace charakterizovaly silná anomie a nedůvěra na horizontální i vertikální úrovni, pocity silného odcizení a často i nihilismus a všudypřítomný cynismus. Mnozí lidé nevěří, že je možné vůbec něco měnit, a to je paradoxně stav, který začal lidem stojícím mimo záběry kamer vyhovovat. Celkově ve slovenské společnosti panuje velká skepse ohledně budoucnosti.
Podle výzkumu organizace Ineko z února 2017 si 60 procent Slováků myslelo, že se jejich země ubírá špatným směrem, přičemž 53 procent z nich volá po změně, mnozí (až 40 procent z nich) po změně systému. To jsou alarmující čísla, která vypovídají mnoho o poptávce po radikálním řešení situace a o případné podpoře extremistických seskupení. Tu je možné dokumentovat výzkumem IRI z března 2017 - 24 procent Slováků si myslí, že bezpečnost a řád jsou důležitější než liberální demokracie.
Naopak podle stejného výzkumu si jenom 26 procent lidí na Slovensku myslí, že kvalita demokracie na Slovensku je dobrá. Při porovnání s jinými zeměmi Evropské unie v Eurobarometru zjistíme, že Slovensko bylo po dlouhá léta v tomto smyslu hluboce nekompatibilní se zbytkem toho, co nazýváme západním světem.
Ať si jdou a neprudí
Vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové tento stav jako mávnutím kouzleného proutku změnila. Tak jako v roce 1989 a 1998 se slovenská občanská společnost probudila a lidé vystoupili ze svých ulit. Zejména mladá generace si začala budovat svůj příběh a to by nás nemělo překvapovat - mladí lidé žijí v členské zemi EU už 14 let, už jedenáct let cestují bez hraničních kontrol po celé Evropě, mít vysoké nároky na kvalitu života i v nemateriální rovině je pro ně samozřejmostí. Zvykají si na požadavek nové doby na rozšířenou občanskou a politickou participaci, která nekončí vhozením hlasu do urny.
Ostatně už dlouho reagují na situaci na Slovensku „nohama“ - od roku 2009 odjíždí ze země přibližně 30 tisíc mladých lidí ročně. Slyšet dnes slovenštinu v Londýně, Praze, Dublinu nebo Oslu není problém.
Ale na Slovensku to politickou elitu příliš netrápí, nezaměstnanost totiž utěšeně klesá a ti nespokojení odjíždějí, takže nebudou v zemi pod Tatrami prudit.
Ze země, která je stále bohatší, odjíždí čím dál více mladých lidí.
Vyhlídky nejsou růžové - v už vzpomínaném výzkumu IRI (2017) až 68 procent mladých lidí deklaruje, že na Slovensku nevidí svoji budoucnost. Česká republika má koneckonců s touto migrací mladých Slováků bohatou zkušenost a těží z toho.
Čas od času se slovenští politici proberou a začnou upozorňovat na nebezpečí odlivu mozků a vymýšlejí finanční stimuly, aby mladé kvalifikované Slováky přitáhli zpátky domů. Ti se ale nevracejí - ne kvůli slabšímu finančnímu ohodnocení, ale právě kvůli čím dál zjevnější zkorumpovanosti režimu. Navenek to působí jako paradox: Čím dál víc mladých lidí odjíždí ze země, která je čím dál bohatší. Uvnitř je logika neúprosná.
Unesený stát
Už první zahraniční reakce na hněv slovenské společnosti, který se vylil do ulic, medií i na sociální sítě, ukázaly zásadní nepochopení situace. Slováci byli chváleni za to, že se postavili nastupujícímu autokratickému režimu, či za občanskou statečnost, které prý nejsou v podobné míře schopni Poláci a Maďaři. Jenže srovnání Slovenska s Polskem a Maďarskem je nepřesné - Slováci se nepostavili autokratickému premiérovi, ale premiérovi, který je akcionářem ve hře, jež vedla ke zprivatizování a únosu státu.
Robert Fico má sice určité autokratické rysy, ale nevydal se cestou Viktora Orbána a Jaroslawa Kaczynského. Zaprvé je značně ideologicky prázdný, zadruhé do značné míry ovládl Ústavní soud, Nejvyšší soud, nižší soudy, prokuraturu i policii, ale zejména: až do konce února byl paralyzován snahou dostat Slovensko do jádra EU, ať si pod tím představíte cokoli.
Slovensko na rozdíl od České republiky hrálo na co nejtěsnější spolupráci s Německem a na všechny benefity plynoucí z role, do níž se Slovensko snažilo vcítit po českých parlamentních volbách: poslední liberální demokracie ve střední Evropě. Jinými slovy - proč utužovat režim tak hloupě jako Orbán nebo tak ideologicky a zpátečnicky jako Kaczynski, když máme všechno pod kontrolou, eurodotace tečou a Brusel je s námi (na rozdíl od ostatních) ještě spokojen?
A právě tento falešný a od počátku umělý obraz Slovenska se rozložil v přímém přenosu, když velká část slovenské veřejnosti řekla „a dost“ - v reakci na vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, ale zejména v reakci na to, o čem Kuciak psal.
Slovenský prezident Kiska jmenoval novým premiérem Pellegriniho
Z mnoha lidí, kteří roky mlčeli, spadly obavy, zábrany, stali se svobodnými… a rozhodli se mluvit. Policisté, zemědělci, úředníci, prokurátoři, dokonce i bývalí mafiáni začali slovenské veřejnosti ukazovat, jak tragicky je země zkorumpována ajak jsou temné síly propojeny. A lidé v úžasu zjišťovali, jak hluboká je králičí nora, a že kdykoliv si mysleli, že už narazili na dno, otevřela se nová, ještě víc šokující kauza.
Když Robert Fico zjistil, že nic nepomáhá, začal panikařit a vršit chybu na chybu. Milion eur v hotovosti na Úřadu vlády, blouznění o Georgi Sorosovi jako iniciátorovi protestů, konspirační teorie o organizátorech protestních akcí, tím vším sám sebe dokonale diskvalifikoval.
Když se ale zdálo, že občanská společnost zvítězila a přinutila nedůvěryhodnou vládu odstoupit, politické hry (zejména) strany Most a do jisté míry i prezidenta Kisky umožnily sestavení nové vlády pod vedením Petra Pellegriniho. Vláda je to nová jenom v představivosti jejích protagonistů - v parlamentu dokonce předložila stejné programové prohlášení jako předcházející Ficova vláda, včetně věcí splněných a neaktuálních. Fico jako předseda Smeru a Kaliňák jako mocný muž dnes už neformálně ovládající silový resort stojí v pozadí a dál řídí všechno důležité. První Pellegriniho vláda si zaslouží spíš označení Ficova vláda, když už nemáme použít termín na Slovensku dnes běžně používaný: vláda loutková.
Normalizace na postupu
Protesty probuzené občanské společnosti neustávají. Lidé na náměstích opakují vlastně to samé - chceme žít nejen v prosperující, ale také ve slušné a západní společnosti. Happy end se však nekoná a nervozita roste. Vláda pomalu, ale jistě začíná situaci normalizovat - generální prokurátor už disciplinárně trestá speciálního prokurátora, který promluvil o vyšetřování bývalého ministra vnitra, jehož viní z masivního rozkrádání státního majetku.
Veřejnoprávní televize se v přímém přenosu pod vedením zkušeného ředitele z časů Vladimíra Mečiara mění na poslušnou a sterilní televizi. A Fica dnes už nemá co brzdit - současný stav ohrožuje oligarchy a ti otevřenou společnost nepotřebují.
Autokratický režim ještě není v plánu a občanská společnost je silná a senzitivní - šest let s Mečiarem ji naučilo rozeznávat nebezpečí.
Ale jakmile oligarchové zjistí, že jiná cesta k udržení vlivu, obchodů a majetku není možná, šroub se začne utahovat víc než kdykoli od roku 1998. Možnosti na to mají a příklad Maďarska ukazuje, že eurodotace tečou i v situaci, kdy je jasné, že končí přímo u bílých koní premiéra Orbána. Brusel je bohužel impotentní a nedokáže řešit situaci odřezáním chobotnice od peněz a slovenští oligarchové to moc dobře vědí. Tak vypadá středoevropské Eldorádo - slovenská spravedlnost a evropské dotace. Ani v Las Vegas by to nevymysleli lépe.
Občanská společnost na Slovensku se probudila a Ficem léta budovaný režim je demaskován.
Otázka zní, jestli už není pozdě. Kromě té optimistické varianty, ve kterou doufá velká část slovenské společnosti, je tu totiž i varianta jiná. A na ni použiji aforismus humoristy Rasťa Piška z časů Mečiarova režimu: „Setkáme se všichni ve Východnej (obec na Liptově), protože Západnou nemáme, a jak to tak vypadá - ani mít nebudeme.“
Autor je ředitelem Bratislava Policy Institute
