K tomu, aby si člověk uvědomil, že být Evropanem znamená něco víc než jen geografické označení původu nebo barvu pleti, stačí vyjet jednou za čas na jiný kontinent. Není nad osobní zkušenost, přičemž je jedno, zda se pocit „evropanství“ projeví, když se trmácíte narvaným autobusem někde v Indočíně, nebo při debatách ve studentském klubu někde na univerzitě. Důležité je potkat jiné lidi z Evropy mimo ni, pak to každého hned trkne.
Před čtvrt stoletím na School of Foreign Service Georgetownské univerzity studenti z kontinentální „západní“ Evropy podstatně lépe chápali třeba to, jak mocensky fungují totalitní režimy, a projevovali mnohem větší empatii než jejich protějšky ze Spojených států. Na druhé straně, „nejameričtější“ z profesorů byli bez výjimky přistěhovalci z Evropy.
Důvěřujete EU?
Bankovnictví a monetární teorii přednášel Lotyš, mikroekonomii rumunský Žid a teorii podnikání vyučoval Fin - všechno velcí vyznavači Rakušana Josefa Schumpetera. V kolektivní paměti se prý ani velmi silné zážitky či traumata neudrží déle než tři generace, což vysvětluje jak prvogenerační zápal přistěhovalců, tak ignoranci v generaci třetí a každé další.
Proč není možné vrátit jednou ukradené národní kompetence tam, kam patří. Čtěte více v komentáři:
Dneska by to šlo
Co je Evropská unie, to také nejlépe poznáte jejím porovnáním s tím, jak to mají v Severní Americe, zvlášť teď, kdy prezident Donald Trump zatlačil na Kanadu a Mexiko. Volný pohyb pracovní síly? Zapomeňte na to, na mexické hranici je plot a ani Kanaďan se nemůže jen tak rozhodnout, že si něco zkusí najít na jih od 49. rovnoběžky.
Pokud se domníváte, že alespoň obchod zbožím a službami je zcela volný, pak ani toto zdaleka neplatí. O nějakých finančních transferech ze Spojených států do Mexika, kde je spousta méně rozvinutých oblastí, ani nemluvě. Když jsem se ptal Američanů - připusťme, že ne zcela vážně - zda by se jim líbilo zavedení ekvivalentu evropských čtyř svobod a zda by nějaký kandidát na prezidenta s takovým programem mohl uspět, jenom si ťukali na čelo.
Když se díváte na to, co (ne)existuje ani jako vážně míněné konverzační téma na druhé straně Atlantiku, teprve doceníte, co se v Evropě podařilo. To platí i při vědomí všech slabin a iritujících věcí od byrokracie přes dvojí standardy až po jistou aroganci moci.
15 let v Unii: očekávání spjatá s EU se naplnila, shodl se Špidla s Dzurindou
Pro moji generaci pořád ještě představuje možnost odjet na občanku bez zastavení na hranicích až na poslední výspu Portugalska nebo Řecka splněný sen, a vždycky to tak bude. Kdo zažil tu pohraniční šikanu za starého režimu, bude pro něj Schengen představovat největší hmatatelný výdobytek členství v Unii. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného u příležitosti 15. výročí vstupu do EU agenturou Median se na tom shodne 82 procent Čechů, přičemž jako rozhodně přínosnou tuto oblast vnímá 56 procent dotazovaných.
Nejsme hňupi, když vidíme dobrou věc - plných 83 procent lidí vidí jako přínos možnost vyjet do ciziny za prací a 77 procent podpory náleží volnému obchodu bez cel. Dotace prostřednictvím strukturálních fondů a roaming patří k dalším oceňovaným výhodám. Češi jsou však ve svých postojích ambivalentní - skoro dvě třetiny uznávají, že Česko má z EU prospěch, ale na druhé straně třicet procent se domnívá, že se členství EU zemi nevyplatilo. Podpora tedy existuje, ale je ryze praktická a mělká.
To opravdu chceme?
„Odejdeme po anglicku!“ vyzýval kdysi na billboardech jistý korejsko-japonsko-zlínský míšenec, ovšem s přihlédnutím k výkonu britského mančaftu už slogan dostal lehce ironický kontext. Jediné, čím si můžeme být jisti, je, že česká byrokracie by při jednáních zakopla daleko před taxisem a vyjednala by leda kulové. Nepřivolávejme něco, co by se nám mohlo škaredě vymstít.
Zkuste si jen na chvíli představit, že v Německu někdo přijde ve volební kampani s návrhem, že nechce vidět jediného českého „pendlera“ bez speciální povolovací procedury, i kdyby to byl doktor nebo zdravotní sestra. A že auta musejí mít minimálně poloviční „německý“ obsah, abyste je mohli vyvézt bezcelně. Zkuste si představit, jaké věci by byli schopni si vymyslet třeba Francouzi nebo Italové, když bychom přešli na čistou verzi „Evropy národů“.
Šéfka francouzské restaurace i zakladatel největší realitky: český byznys míří do europarlamentu
Čtyři svobody by opravdu nevydržely dlouho. Kdo tvrdí opak, je buď naivní, nebo cíleně manipuluje veřejnost, asi jako Nigel Farage před referendem o brexitu.
Jak silné je Česko samo o sobě?
Nějakou indikativní zkušenost tady máme. V podstatně jasné právní nároky ČEZ, nejmocnější české korporace, ovládané státem, s naprostým klidem ignorovaly úřady ze zemí, jako jsou Albánie nebo Bulharsko, jakmile se ceny elektřiny promítly do nespokojenosti tamních voličů.
Ve světě bez pravidel, která se dodržují proto, že se někým mocným vymáhají, vynikne fakt, že sami představujeme 0,3 procenta světového HDP.
Fascinace mýtem
Jen zcela rozpolcená bytost chce volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly a zároveň odmítá instituce, které mají pravidla hry„pískat“. Politici na národní úrovni se nechtějí dělit o více moci, než je nezbytně nutné. Ukažte mi někoho z nich, kdo by chtěl, aby se nějaký „Spitzenkandidat“ rekrutoval z opravdových těžkých vah. Charismatický šéf či šéfka Evropské komise, zastiňující svojí osobností kancléře, premiéry a prezidenty - to je oxymóron.
Výhody společného trhu mohou být bez urychleného opuštění federalizační politiky brzy zcela irelevantní. Čtěte více v eseji Pavla Párala k k 15 letům v EU:
Czexit? A odkud?
Jakákoli byrokratická instituce, která má moc a vliv, je téměř z definice neoblíbená, zejména u těch, kteří jsou spíše na periferii než v centru dění. Maximum, co mohou instituce tohoto typu žádat, je respekt. Milována není žádná, a všichni na ně rádi svádějí všechny problémy.
Při zpětném ohlédnutí za některými drahými blamážemi najdete rukopis nějakého českého legislativního kutila a místní finanční zájmy, které se v „tom chtějí vidět“. Třeba konkrétní provedení podpory obnovitelných zdrojů bylo ryze české provenience.
Když jsme u toho respektu vůči evropským institucím, tak ten dostal hned dvakrát za posledních deset let těžkou ránu. A nejen v Česku reputace Evropské komise velmi utrpěla. Poprvé vinou těžkých improvizací při řešení dluhové a bankovní krize, která ukázala, jak dalece nedodělaným projektem je eurozóna. Podruhé o pár let později při nezvládání krize migrační, na níž se potvrdilo, jak zranitelná a vydíratelná EU vlastně je. Protože se kupříkladu nedokáže shodnout na sdělení „australského typu“, že „nikdy nedostanete v jakékoli zemi EU legální status, když k nám přijdete ilegálně“.
Nakonec se i v Evropě ukázalo, že tranzitním zemím se musí zaplatit, vysílajícím zemím zvýšit objem rozvojové pomoci výměnou za přijímání repatriantů a také je nutné, aby třeba takového Mattea Salviniho brali na druhé straně Středozemního moře vážně, když říká, že „je zavřeno“.
Nic si nenamlouvejme: kombinace ztráty respektu, reputační újmy a nátlaku ve věci přerozdělení migrantů těžce poškodila celý evropský projekt v Česku. V pozoruhodném propletenci stereotypů, oprávněné kritiky, odůvodněných obav a obecné nelásky vůči vrchnosti (zvlášť když nemluví česky) by ovšem nemělo zaniknout to hlavní. Z hlediska českých národních zájmů byl náš vstup do EU před patnácti lety jedním z nejzdařilejších počinů v dějinách této země. Vlastně ani nevím, co lepšího nás mohlo potkat.
Čtěte také:
Mistři a Markétka. Eurokomisařka Vestagerová chce do čela Evropské komise
===== [[
projekt čelí největšímu ohrožení od války, říká kandidát na šéfa komise Weber
