Prezident Miloš Zeman se rozhodl mlčet k výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Jakkoli to lze mít nejvyššímu ústavnímu činiteli za zlé, udělal vlastně dobrou věc. V éře alternativní pravdy, na kterou přistoupil už v době ruské účasti v konfliktu na Ukrajině, se nedá čekat, že by na tuto dějinnou událost nahlédl střízlivýma očima. Těžko věřit, že tahle smutná zpráva bude jednou znít jako dobrá...
Pojďme opustit svět Miloše Zemana a podívejme se na slova, která o srpnu 1968 říkali jeho předchůdci. Ono totiž nejde o to jen „něco říci“. Jak se zpětně ukazuje, projevy k tak zásadní události československých dějin v sobě nesou vedle vzpomínky na onu dobu také otisk doby, kdy byly vyřčeny. Chcete-li, poselství. Zemanovo mlčení ale navždy zůstane mementem roku 2018. Éry podlézání totalitním autoritám, které kvůli groši do kapsy vyvolených není radno dráždit.
Atmosféru srpna roku 1988, dobu všeobecného marasmu, Karel Kryl definoval verši: …z větví rezavých lesů, zní ticho děsu, slepí a hluší dál kulmují uši, králi Midasovi. Víra ve změnu k lepšímu byla po 20 letech sice zadupána normalizací do bláta vojenského cvičiště, nicméně tehdejší disident Václav Havel věřil budoucnosti:
Čekání na sněhovou kouli
„Dříve nebo později se musí něco stát; vláda kulturní a vyspělé země uprostřed Evropy nemůže jít trvale zcela proti směru všeobecného vývoje a zároveň proti intencím vlastního obyvatelstva. Co se však stane, kdy se to stane a jak se to stane, zatím nikdo neví. V totalitních poměrech, kde jsou skutečné společenské pohyby skryty hluboko pod povrchem viditelného dění, není totiž možná žádná solidní prognostika. A proto nikdo nemůže vědět, jaká nahodilá sněhová koule bude zrodem velké laviny.
Neví to ani režim. Proto vidí jeho policie kolem sebe jen samé nebezpečné sněhové koule a proto má co chvíli pohotovost. V těchto dnech ji má kvůli dvacátému výročí sovětské invaze. Pochybuji, že pouhé výročí bude onou sněhovou koulí. Ale neklid moci považuji i v tomto případě za dobrý signál. Totiž za signál toho, že ani v tomto zdánlivě dnes nezajímavém satelitu není vyloučen nějaký významnější pohyb k lepšímu.“
Evropští marxisté
O dalších dvacet let později, v srpnu 2008, hovořil na Pražském hradě o invazi prezident Václav Klaus. Otiskem doby je v tomto případě český vztah k Evropě, který se začínal deformovat. „Je od nás žádáno přijmout jako axiom všeobecnou platnost doktríny o omezené státní suverenitě relativně malé země a teprve v jejím rámci se pokoušet získat, co je možné. Je to od nás očekáváno mimo jiné i proto, že jsme si to dlouho nechávali líbit. Je a bude naším velkým úkolem srpnové trauma překonávat. Je a bude to úkolem především těch generací, které srpnové události z konce šedesátých let zažily a jejichž důsledky pociťovaly na vlastní kůži a v jistém smyslu nadále nesou i v naší svobodné polistopadové současnosti.
Neméně důležité je pro nás pozorně sledovat dění ve světě, zvláště pak v Evropě, která naším vstupem do Evropské unie již pro nás není tak úplně zahraničím. Mělo by nás varovat, že tam ideové pozadí jejich levičáckého výbuchu osmašedesátého roku není zcela zapomenuto. Občané státu, kteří nemuseli projít zkušeností reálného socialismu, si ponechávají latentní obdiv k velkolepě znějícím frázím nejrůznějších nových forem kolektivismu a mají sklony smiřovat se v zájmu jakéhosi imaginárního budoucího dobra s postupným omezováním svých občanských svobod.“
Zemanova šance
Václav Klaus tehdy nemohl tušit nic o migrační krizi, která zastihne Evropu nejednotnou a nepřipravenou, nevěděl o brexitu a nárůstu populistů. Ač se mnohému může zdát jeho pohled přitažený, trefil téma příštích let, podobně jako dvacet let předtím Václav Havel.
Zkratkou vzato. Měli jsme Havlovu naději, Klausovy profesorské obavy a teď je na řadě Zemanovo mlčení. Je to nejsmutnější stanovisko hlavy státu, která vlastně dělá dobře, když propásla svoji šanci.
Přečtěte si další komentáře Petra Weikerta:
