Privatizace českého školství a jednotné přijímací zkoušky brání chudým dětem ve vzdělání.
Česko je opět nejhorší ze všech vyspělých zemí v přístupu znevýhodněných dětí k vyššímu vzdělání. Podle studie OECD publikované minulý týden dosáhne na vysokoškolský titul jen 3,6 procenta potomků rodičů bez středoškolského vzdělání. V zemích OECD přitom v průměru dosahuje na vysokoškolský titul 21,2 procenta dospělých, jejichž rodiče dosáhli v nějaké podobě pouze základního vzdělání. Na Novém Zélandu dokonce uspěje na vysoké škole více než 39 procent takových znevýhodněných potomků, ve Finsku pak 34 procent a v Německu se to podaří necelým 15 procentům.
Studie OECD dále ukazuje, že máme ze všech vyspělých států nejnižší počet lidí, kteří dosáhnou vyššího vzdělání než jejich rodiče. Zatímco v Jižní Koreji se dokázalo na společenském žebříčku posunout necelých 57 % lidí ve věku 26-65 let, v Česku jen 22,3 %. Tato data jsou výpovědí o výrazně kastovní společnosti, pokud jde o kulturní kapitál. Příjmově přitom stále patříme mezi nejvíce rovnostářské země na světě. Varovné je další zjištění OECD: v Česku se za poslední století nerovnost v přístupu ke vzdělání zhruba o pětinu zhoršila. Přitom ve většině vyspělých zemí se naopak šance znevýhodněných dětí na úspěch v životě zvýšila.
Šéf OECD: Česko ohrožuje nedostatek pracovní síly. Řešením je také imigrace
OECD také konstatuje, že klíčový pro vznik nerovností je 10. rok věku dítěte. U nás se tedy vše podstatné odehrává na základních školách. Už tam se rozhoduje o tom, jakého vzdělání děti nakonec dosáhnou. Mezi základními školami v Česku ale existují obrovské rozdíly. I proto rodiče pravidelně stanují před vchody vyhlášených základek jen, aby tam zapsali své děti. Tím se problémy jen akumulují. Základní škola plná dětí motivovaných (a společensky i finančně lépe postavených) rodičů bude prostě vždy učit jinak než běžná škola na sídlišti.
Stát ustoupil soukromému byznysu
Další problém nastává s placenými jazykovými kurzy či různými kroužky, které děti dále posunují ve znalostech a schopnostech. Příkladem je cizí jazyk, který se stále učí povinně až od třetí třídy. Bohatší a motivovanější rodiče se buď snaží dítě zapsat na školu, kde se angličtina nebo němčina učí už od 1. třídy, anebo platí potomkovi rovnou soukromé hodiny. V řadě případů si soukromě připlácejí za výuku cizích jazyků už ve školce.
Pokud by stát trval na tom, aby se děti učily cizí jazyk nejpozději v první třídě, dokázal by eliminovat první privatizaci našeho veřejného školství, se kterou se dítě ve vzdělávacím procesu setká. Následují totiž další, neméně závažné.
Jednotné přijímací zkoušky na střední a později i na vysoké školy připravily skvělý byznys pro přípravné kurzy pořádané soukromými společnostmi. U Národních srovnávacích zkoušek, které pořádá společnost Scio a bez nichž se dnes v Česku na řadu vysokých škol prakticky nedostanete, zaplatíte dokonce za každou složenou zkoušku. Ale abyste měli reálnou šanci, musíte se dobře připravit. A to stojí další peníze. Kvůli tomu, aby vaše dítě mohlo být přijato na univerzitu a dnes i na lepší střední školu, musíte zaplatit tisíce korun. To může být pro některé rodiny zasažené například exekucí nebo osobním bankrotem nepřekonatelná překážka.
Česku hrozí nedostatek učitelů i po zvýšení platů. Velké riziko, říká šéf odborů Dobšík
Stát tady naprosto rezignoval na plnění základních funkcí ve vzdělávacím procesu, které pochopitelně velmi rychle zaplnil soukromý sektor. Připravujeme se tím o množství talentů z chudých rodin a naopak si vyrábíme budoucí problémy, které nás všechny budou stát peníze.
Problém je v základním školství
V české společnosti v souvislosti s nerovností ve vzdělání pravidelně dochází k recyklaci nápadů na zrušení víceletých gymnázií. Právě tyto všeobecně vzdělávací školy mnozí viní ze zvětšování sociálních rozdílů mezi dětmi. Jenže na víceletá gymnázia mnohé děti přicházejí už z výběrových základních škol.
Víceletá gymnázia navíc v této zemi mají bohatou předúnorovou tradici. Dnes jsou jen malým střípkem v mnohem širším problému, který trápí české školství. V dnešní podobě jsou spíš jeho důsledkem. Naopak hlavní příčinou jsou nekvalitní základní školy, z nichž mají děti i jejich motivovaní rodiče tendenci utíkat.
Pokud bychom zrušili víceletá gymnázia, nijak nezabráníme motivovaným rodičům, aby dále investovali do vzdělání svých potomků, ať už na soukromých školách nebo ve zvláštních kurzech. Vždycky bude existovat skupina rodičů, kterým záleží na tom, aby jejich děti získaly to nejlepší vzdělání, a tito rodiče budou ochotni za to i zaplatit. To nikdy nezměníme. A už vůbec ne zrušením víceletých gymnázií. Právě naopak, jejich zrušením bychom ještě více omezili šance nadaných dětí z chudých rodin na kvalitní všeobecné vzdělání. Dnes mají až tři šance, kdy se na gymnázia dostat: v páté, sedmé i deváté třídě. A právě děti ze znevýhodněných rodin přitom více šancí potřebují, jejich rodiče zpravidla nemají tolik peněz na přípravné kurzy k přijímacím zkouškám, které v této době do značné míry o úspěchu potomků rozhodují.
Ideálním řešením, jak zkvalitnit druhý stupeň základních škol, omezit sociální rozdíly mezi dětmi a zároveň ponechat již kvalitní víceletá gymnázia, je soustředit oba tyto druhy nižšího středního vzdělání do stejných nebo sousedících budov. V mnoha menších městech to tak funguje už dnes. V Praze a v dalších velkých krajských městech si naopak gymnázia zachovávají svou výjimečnost i díky samostatným budovám. A je to škoda.
Čtěte další komentáře Jana Novotného:
