Postrkávat se dá v zájmu dobrých i špatných rozhodnutí. Behaviorální ekonomie, tedy psychologií okořeněná ekonomie, která připouští, že člověk není tvor zcela racionální, jemuž by se dařilo maximalizovat svůj užitek, získala prostřednictvím Richarda Thalera další Nobelovu cenu.
Thaler se specializoval na behaviorální finance, typickým příkladem budiž otázka, jak se může stát, že ve výzkumech si je většina dotazovaných vědoma, že na stáří by se mělo šetřit, a dokonce že by i oni sami měli šetřit víc, ale nic proto nedělají. Pokud je to ponecháno na jejich vlastní vůli, pak vysoké procento populace šetří méně, anebo se třeba nepojistí proti nemoci, úrazu atd.
Důkazy najdete i v české praxi docela názorné v případě živnostníků. Ti, aby ušetřili na důchodových odvodech, minimalizují svůj daňový základ, aby se následně dožili velmi nízké výměry „státní“ penze.
Prožraný důchod
To by ještě nebylo neracionální, protože naše „státní“ penze nejsou zásluhové, a ve fázi odvádění příspěvků nevíte, kolik budete jednou pobírat (jisté je, že málo). Racionální tvor by sice odvodovou povinnost minimalizoval, ale zároveň by takto ušetřenou částku nespotřebovával, ale investoval, ať již do nějakého finančního produktu (lhostejno jakého), nebo do firmy či nemovitého majetku tak, aby byl zajištěn na stáří. Podívejte se po svém okolí a najdete spoustu příkladů, kdy se na odvodech ušetřené peníze ve skutečnosti neproinvestovaly, ale spotřebovaly.
Behaviorální ekonomové hovoří o tom, že momentální požitek přebíjí perspektivu živoření vzhledem k nedostatečným úsporám, budoucnost zkrátka diskontujeme. Další důkaz je počet účastníků nemocenského pojištění u českých živnostníků. Ke konci loňského roku bylo OSVČ s hlavní činností přes 577 tisíc, z toho nemocenskou si dobrovolně platilo necelých 91 tisíc. Dobrovolně nad rámec záloh platí do prvního pilíře důchodové pojištění pouhých 3904 osob.
Následně sice přichází prozření, když je důchod mizerný, nebo nedej bože chybí nemocenská (a soukromou si také neplatíte), nicméně každý je svého štěstí strůjcem, a je nadán odpovědností, aby se o sebe postaral. Politická potíž je v tom, že následně se postižení často a běžně dožadují podpory z veřejného měšce. Libertariány jsou mnozí jenom část života, zjevně jim nevydrží až do konce…
Odsud je už jen krůček k „teorii popostrčení“ (nudge theory), s níž před více než čtvrt stoletím přišel Richard Thaler a Cass Sunstein. Podle ní stačí mírně pozměnit pravidla hry, aby lidé přijali rozhodnutí, které je v jejich vlastním zájmu, například právě v tvorbě úspor na stáří.
Teorie se překlopila do praktického využití právě v penzijních reformách, například na Novém Zélandu nebo Velké Británii. Předpokládejme, že se do dobrovolného penzijního spoření musíte buď sami aktivně přihlásit (přičemž často bývá tohle rozhodnutí podpořeno nějakou daňovou úlevou, nebo přihozením veřejných peněz k naspořené částce), anebo jste přihlášeni automaticky a dobrovolnost spočívá v tom, že se můžete odhlásil, což je celé kouzlo popostrčení.
Miroslav Zámečník o tom, že nápady Němců „podojit“ škodovku připomínají trestný čin krácení daně:
Skoda.de. Nápady VW jsou na hraně zákona
Rozdíly mezi „opt-in“ (aktivní přihlášení) nebo „opt-out“ (aktivní odmítnutí předchozího automatického členství) z hlediska počtu účastníků v podstatě stále dobrovolného systému jsou násobné. Konkrétně v Británii se během čtyř let po zavedení automatického členství s možností odhlášení počet účastníků penzijního připojištění ztrojnásobil.
Nobelovy ceny za ekonomii už se dávaly i za méně prakticky využitelné věci.
Nejchamtivější opice
Existuje i „negativní popostrkování“, kdy lidmi v podstatě manipulujete, ve snaze dopomoci k prospěchu nikoli popostrkávaným, ale postrkovačům. Nevím, zda je následující historka pravdivá, ale ilustruje problém dokonale:
Ve Spojených státech bývalo pojištění dobrovolné a nehradilo se z něj zdaleka všechno. Jedna zdravotní pojišťovna se snažila zaujmout pojistkou s rozšířeným krytím a halasně inzerovala, že na omezenou dobu nabízí supervýhodné pojistky, které kryjí i náklady na drahé kardiochirurgické operace na výborných klinikách. No, neberte to. Háček byl jeden, náborová kancelář sídlila ve vysokém patře budovy pojišťovny. Co čert nechtěl, zrovna kvůli opravám nejezdil výtah… Jasně že se to ani tehdy nesmělo, a byl z toho průšvih, když si kardiaci stěžovali, že je někdo nechtěl pojistit, ale zabít…
Jak říká jeden z nemnoha českých primatologů: „Víš, já znám skoro všechny opice. My, lidi, jsme určitě nejchytřejší, ale taky nejchamtivější.“
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
